ÚVAHA: Všichni někam jdou
Už je po dešti. Sluníčko pálí. Cesta vede do strmého kopce, holčička má oči skoro u země a pláštěnku už nese v ruce. Dívá se dolů, na trávě se ještě lesknou kapky deště. Najednou ta malá zjistí, že nejde sama. Diví se:
"Tenhle slimáček jde tam, co já. A za ním hlemýžď s nahnědlou boudičkou a tamhleten má domeček páskovaný černě! I pavouci někam jdou. Ten maličký se mi líbí nejvíc. Ten druhý má velké oči a umí skákat! Broukovi v blýskavém modrém obleku to moc sluší. A jak má chlupaté nohy! Žížalu taky vylákalo sluníčko na procházku.
Tamhle zas vidím tři malé Berušky nebo Berušáčky. To se Beruška už asi vdala a všem dětem ušila stejné šatičky. Jéje, mravenci! Jak poznám Ferdu, když si dnes nevzal puntíkatý šátek ?
Něco velkého sem leze. To je had. I had je pěkný. Prý jsou ale zlí. Raději zůstanu stát a počkám, až přeleze přes cestu. On leze na tu hromadu kamení, které se tady říká hrobka.
Hele, housenka v černém kožichu se žlutými proužky. Ta je ale krásná. A jak se nese!
Červený brouček je asi červenáček a také jde do kopce. Všichni někam jdou. "
Bezmála šedesát let uteče jako voda. Je po dešti. Babička se jde podívat ven.
Mezi mraky vykukuje sluníčko. Jak se leskne nízká travička na cestě! A co broučků a všelijaké drobotiny po ní leze. Slimáci, žížaly, pavouci. Nohatý pavouk se utíká schovat mezi kameny. I hlemýžď s maličkým domečkem se vydal na cestu.
Všichni někam jdou. Jako tenkrát.
