Planetární kulturu zoologického druhu Homo sapiens sapiens tvoří několik civilizací. V případě, že technické standardy civilizace nejvyspělejší zvolí za své evoluce, inteligentní Mysl již nebude štafetově přenášena výhradně biologickou schránkou. A opět bude na evoluci, zda kultura člověka asimiluje s kulturou abiotických stvoření a obě budou společně pronikat do kosmu, jak k tomu naprogramované.

Anebo ...? Anebo si evoluce zamane, že člověk již dokonal své a nastal čas, aby opustil jeviště dějin Sluneční soustavy. Nebude to tragédie. Na lidskou kulturu naváže kultura inteligentních ustrojeností, které se dokáží množit, rozvíjet duchovně a v kosmu se prosadit mnohem výrazněji, než se člověku podařilo. Budou tak činit, dokud se evoluce opět nepřikloní ke kultuře vyspělejší.

Je zřejmé, že zaklínadlo „entropie kultury“ burcuje a burcovat bude. Inteligentní Mysl se nedokáže entropii neprotivit.

Ostatně poznat - vžitěji a nepěkně (ale sémanticky typicky) dobývat - okolní vesmír nelze člověku samostatně: první práce v nadpozemských výškách provedly technické fenomény navigované ze Země lidskou Myslí, dnes již fenomény schopné vlastního rozhodování. Ale predátor člověk se musil uvolit ke spolupráci s nižšími živočišnými druhy, chtěl-li pomýšlet na své vycestování za hranice atmosféry. A tak zatímco vůbec první umělou družici Země vypustil v roce 1957, první takzvanou biologickou družici v šedesátém šestém. Biologickou proto, že v ní byli testováni pasažéři z říše zoologických druhů. Nejen člověk, nejen technické fenomény, i nižší savci a obojživelníci mají svoji nadpozemskou historii – a své oběti. Prvními zvířecími astronauty byli opička Bonny (po návratu ze sedmidenního letu uhynula), psi Včelka a Muška (shořeli v atmosféře), Bělka a Strelka, Zvězdička (1960 stvrdila, že do kosmu může i člověk), ale také krysy, želvy, šimpanzi Ham a Enos, žáby - a kdo by nevzpomenul na hrdinnou fenku Lajku, roku 1957 obětovanou i s družicí.

Člověk již prováděl na kosmických plavidlech i činnost laboratorně pěstitelskou. Hledá a zkoumá, existují-li planety a měsíce s podmínkami vhodnými k tomu životu, který zná on. Propadl myšlence na kolonizaci Marsu. Na měsíčním povrchu strávil dny. Technické fenomény schopné života pobyly a pracovaly (pracují) na tělesech Mléčné dráhy již dlouhé roky. Družice Země a ustrojenosti jiný život hledající se dopočítaly stovek roků mimo mateřskou planetu. Sonda Voyeger II uletěla miliardy kilometrů.

Ale – a po tom všem – opravdu víme už neomylně, co je život?

Norbert Wiener upozornil na vesmírné jevy, které místně plují proti proudu entropie, a tudíž prý není důvod nepovažovat je za formu života.

Takový že jest Život?

„Virtuálně a prakticky se blížíme strojům,“ mínil Jean Baudrillard již takřka před půlstoletím.

„Na konci dvacátého století jsme všichni (...) hybridy stroje a organismu,“ napsala Donny Harawayová v Manifestu pro kyborgy (1885). O patnáct let dříve zauvažoval Egon Bondy (Juliiny otázky), že člověk „není tím, oč jde“, není vrcholem či záměrem jsoucna, ale článkem v jeho samovývoji a sehrává funkci překročitele biotu, překročitele v rámci samovývoje ontologické reality.

Takový tedy Život? Neoddělitelný od vesmíru.

Vesmír nemá, podle Stephena W. Hawkinga, hranici v prostoru ani počátek v čase. Má je Život? Ten, který známe, ten, o kterém dosud nemáme potuchy?