Od dětství jsme jezdili na chatu do lesů nedaleko Prahy, kde jsme spolu s kamarády trávili hodně času na stromech nebo jsme vyráželi do lesa, kde tekl potok. V té době v něm byla hojnost raků, jejichž chytáním jsme se bavili. Potok protékal nepříliš širokým plochým údolím, které postupně vyhloubil a srovnal, jak měnil svůj tok. Stále tu proudí, jen bez raků.

Údolí se k potoku svažovalo z obou stran dost ostře a v jednom místě srázu byla úzká, strmě se zařezávající rokle, poměrně krátká, zarostlá lesními stromy, která ústila na úrovni potoka. V samotném údolí byla převážně mokřina nebo přinejmenším vlhká půda, kde rostly ponejvíce listnaté stromy, hlavně olše. V jednom místě však bylo několik stromů, které sem nějak nezapadaly. Jabloně a hrušně, ovšem zplanělé, takže jejich plody, malé, tvrdé a zcela nepoživatelné, mohly sloužit jen jako munice ve střetnutích s jinými chlapeckými skupinami. Moc bojů se ale neodehrálo, údolí bylo spíš opuštěné.

Až později, už na tehdejší jedenáctiletce, nám jeden místní kamarád navrhl, abychom s ním a s dalšími mladíky šli provádět archeologický průzkum pro tamní museum. Kdo by odolal? To jsme zatím nikdy nezkoušeli. Vybaven trubkovitými sondami a mapkou se s námi vydal do lesa k potoku a zamířil právě k oné skupině ovocných stromů, když se na mapě přesvědčil, že zrovna to hledáme. Vysvětlil nám, že tady stávala vesnice, pár domků a prý také kovárna, což vše zaniklo za třicetileté války, kdy, jako ve válkách předchozích i následujících, patřilo vypalování vesnic k rutinní činnosti armád.

Podle předkreslených čtverců na mapě jsme tedy prováděli sondy v naději, že narazíme na vrstvu popela z někdejších domů, které byly nejspíš vypáleny, či dokonce najdeme i nějaké jiné stopy. Několikadenní úsilí přineslo jen skromné výsledky, jakási tmavší vrstva sice místy byla, ovšem potok měnil v údolí po věky směr, však také terén vyrovnal, a patrně při povodních mnoho případných stop odnesl. Když jsme se tázali na ten úzký a strmý zářez ve stráni směřující právě k našemu působišti, kamarád nás nad mapou poučil, že to byla původní úvozová cesta vedoucí do zaniklé vsi.

Dnes, po desetiletích, kdy jsem dávno v tom lese nebyl, archeologem jsem se také nestal, ale rád o tom čtu, si někdy na tuto episodu svého života vzpomenu. Ves, nebo přesněji malá osada čítající pár domů, zmizela skoro před čtyřmi sty lety. Zůstala o ní jen jakási zmínka, takže se ví o kovárně, ale jinak nic. Stavení bychom spočítali na prstech jedné ruky. A přece – dodnes vesnici či osadu připomíná úvoz, kterým přijížděly selské vozy s nejrůznějším nákladem, jiné odjížděly. V údolí byl život. Kromě úvozu jsou jeho jedinou stopou ovocné stromy, není jasné kolikáté generace, zplanělé, ale stále odlišné od okolí.

Lidská stopa i po tak malém sídle dokáže někdy přečkat opravdu až překvapivě dlouho. Tohle nebyl svět pyramid, které jsou téměř věčné, jen místo, kde žilo pár lidí, ani se neví, po kolik generací. Možná přece jen déle, když vozy vytvořily tak výrazný úvoz. V každém případě po sobě zanecháváme stopy pořád, po generace.

Když občas dnes jedu nebo jdu krajinou, vzpomínám si na to údolí a přemýšlím, co zůstane po našem světě. Jisté je, že toho bude hodně, ale jak to bude vypadat? Při cestách v Podkrkonoší občas vídám opuštěné roubené chaloupky, sklánějící se na stranu jako starý člověk, jehož léta se blíží konci. Opouštějí zvolna svět, mech zbarvuje jejich hroutící se střechu, trámy zjizvené horkem i mrazy vystavují léta na dřevě jako hluboké vrásky, mezi nimiž občas vystupují suky podobné očím, které toho mnoho viděly. Je to smutné, ale důstojné. Co by z nich mohli najít archeologové po čtyřech staletích? Nejvýš snad pár otesaných kamenů ze základů, ale často se stavělo rovnou na zemi. Dřevo nepochybně zetlí, takže snad ovocné stromy někdejší zahrádky? Asi sotva, protože mezitím tam vznikne něco nového a stromy budou odstraněny. V lepším případě je nahradí jiné.

To byla jen odbočka ke stavbám vzniklým sice poměrně nedávno, ale patrně v mnohém podobným těm, jejichž stopy jsme hledali u potoka. Co by však mohl najít archeolog po naší současnosti? Jeden americký vědec se nad tím zamyslel a tušíme, že ho mimo jiné napadl beton jako stopa po nás. Ten je trvanlivý a my opravdu betonujeme, co se dá. Když pak něco zůstane opuštěné a zaroste trávou, takových míst asi nebude mnoho, protože většinou se na tom postaví něco jiného, ale jinak vrstvy trávy a poté hlíny pohřbí beton a ten zůstane. Asi se bude zvolna rozpadat, ale soudím, že bychom po staletích jeho zbytky našli i my jako někdejší mladí archeologové se skromným vybavením.

Další, na co zmíněný badatel upozornil, jsou plasty, jejichž objev začátkem dvacátého století znamenal veliký pokrok, ale za všechno se platí. Na hladině oceánů už plují ostrovy z plastového odpadu. Odhaduje se, že ročně se na světě vyrobí asi 300 milionů tun umělých hmot – to je prý tolik, kolik váží celé lidstvo. Něco z toho klesá na dno, kde se patrně bude tvořit více či méně zřetelná vrstva. Tu spíš než archeologové najdou jednou geologové, což je vcelku jedno.

Hovoříme-li o geologických vrstvách, pak jedna už prý opravdu vzniká, zas na mořském dně. Mikroskopické úlomky umělých vláken vznášející se ve vodě se dostávají do útrob mořských živočichů, z nichž mnozí končí rovněž na dně. Jejich těla se rozloží, případně je pozřou jiní, ale vlákna zůstávají. Postupně smíchávána s nánosy bahna vytvářejí vrstvu, údajně již dnes místy patrnou. To bude také jednou naše stopa. Jistě ne jediná.