Když jsem byl panic, mimo jiné jsem sníval, jak píši u stolu nějaký příběh, ne-li knihu, a tu přichází dívka, kterou zrovna marně miluji, a pokládá mi ruce na ramena. Místnost ale vždycky byla útulná už předtím; ještě jinými slovy jsem grafoman. To mohu napsat s klidem, protože výraz není přesně definován. Tak či onak jsem psával od dětství, což provázívalo kreslení komiksů, ale pár let po dvacítce jsem s komiksy skončil. Od té doby jen píši a nikoli pořád, takže sám se nepovažuji za grafomana, i když mě tak nedávno nazval v jedné recenzi mé knihy Ochránci morčete sám Patrik Linhart (v příloze 41. literární revue Pandora 2012/3).

Nijak nepopírám, že dle Patrikových měřítek grafoman mohu být, ale řekl bych, že klíčová je otázka motivace. Právě podle motivace smíme soudit a zdá se mi nikoli sen, ale to, že každý jsme v některých údobích grafoman, zatímco jindy píšeme z ryzí potřeby, což podle mě pravou grafomanií není.

Ale to, jak definovat „ryzí potřebu“, je jen další otázka. Nelehká. Například řeknete, že to není psaní pro peníze, ale co když jste Ladislavem Klímou, dejme tomu, a doslova už „nemáte co do huby“. Není to snad taky ryzí potřeba?

Za sebe mohu říct, že v šesti letech jsem nad tím nefilozofoval a jednoduše tvořil, protože mě to bavilo. Současně mi ale nejspíš něco chybělo. Opět za sebe se domnívám, že dostatek příběhů. Můžu se klidně mýlit, ale je to má teorie. Měli jsme se sestrou samozřejmě nějaké knížky, bylo nám do jisté míry čteno, ale třeba televizi rodiče pořídili až někdy v mých šesti, sedmi letech; do té chvíle jsem se na ni chodil koukat k tetě (a byl fascinován).

Věřím, že jsem měl příběhů málo, a tak jsem si je kreslil a psal proto. Ve vzduchu přitom pořád visela otázka, co bych dělal jiného, ale nepamatuji si, že bych ji za těch časů formuloval, protože mě jednoduše ani nenapadlo upřednostnit dobrodružný výlet s kamarády do starého pivovaru v momentech, kdy jsem látal rodinný časopis, jehož jsem nakonec vytvořil sto šestnáct čísel. Přijde mi zpětně trochu zvláštní, že mi stačilo, že si ta čísla přečetli doma. Časopis jsem ostatně nazval Rodina a nikdy jsem nevzal ani jediné číslo do školy, ba nikdy jsem to neukazoval ani kamarádům.

Ony komiksy a ostatní, co se nachází v dotyčném časopise, pravděpodobně nikdy neopustilo náš dům. Nelze proto než přiznat, že jsem tvořil hodně sám pro sebe, asi jako to dělají autisté. Bavilo mě to. Naplňovalo. Dávalo to z mého hlediska smysl. V pubertě a letech po ní se k tomu připojilo ještě něco. Příklad: Šel jsem k Mánesu a sypal se nádherně sníh. Najednou mě oslovil spolužák z vysoké školy Zdeněk Frolík (bylo mi už přes dvacet) a s ním nějaká dívka. Šťastně jsem s nimi hovořil a nepamatuji si už, jak jsme se rozešli, ale nazítří ráno jsem se probudil brzy, plný energie vstal a začal na psacím stroji vyťukávat příběh, ve kterém se ten pár hned na začátku vynořil, ale šlo o fikci, o výplod mé fantazie inspirované i fascinujícím prostředím Prahy.

Později mě odmítala nějaká žena a připadalo mi samozřejmé, že pocit být odmítán tavím do knihy. Současně jsem naprosto racionálně studoval díla o návratech z nebytí ve stylu Života po životě a přišlo mi to jako vhodná metafora: můj hrdina byl zastřelen (shodou okolností ve chvíli, kdy veřejně předčítal svůj příběh), ale dokázal umřít jenom zpola, protože byl zamilovaný zcela ryze; stal se jakýmsi neviditelným duchem a dostal tím možnost špehovat svou lásku a její rodinu. V reálu se mi s rodinou nepovedlo se spřátelit, já to jednoduše nedokázal a patrně to skutečně nešlo. Napsání knihy Smíš zůstat mrtev mi proto připadalo jako jediná zbývající cesta. Smutně si vzpomínám, že jsem po celý čas tvorby více anebo méně věřil, že mě Ivana a Ivan po přečtení té knihy pochopí a „vezmou na milost“. Nestalo se, nejspíš Smíš zůstat mrtev ani nepřečetli. Nebo přečetli, ale teprve během následujících let, kdy jsem se už otřepal a psal o někom jiném.

Ztratil jsem o tu rodinu mezitím zájem a dokonce dotyčnou ženou začal trochu pohrdat. Co bychom si asi řekli, kdybychom se potkali dnes? To si neumím představit. Mohl bych teď uvádět jeden za druhým příklady dalších svých próz a jejich „skutečné“ motivace, ale snad stačí jeden a vážně zbývá otázka, zda jde či nejde o grafomanii. Opravdu záleží na definici pojmu. Stal jsem se pak členem Střediska západočeských spisovatelů, Obce spisovatelů ČR a Unie spisovatelů a jistěže po mně občas chtěli příspěvky do různých antologií a sborníků, anebo jsem dostával zakázky na celé knihy, ale pokaždé jsem plnil ty zakázky tak, že jsem použil něco, čím jsem už žil, a jen to dopracoval a umně přizpůsobil tématu. Někdy mě přitom až překvapovalo, jak snadno na výzvu najdu odpověď ve formě „materiálu“, který zrovna vznikal, a snad je to tím, že vše souvisí se vším.

Maně mě napadá, že když se chystala publikace Psí knížka, chtěl jsem tam původně přispět povídkou Život na psí knížku. Je tam nakonec povídka o příteli jistého páru, kterýžto přítel je zabit na silnici a „probudí“ se v mysli nejmilejšího psa oné dvojice. Psaní toho příběhu mi bylo terapií, takže dodnes nechápu, proč se bohemista Vladimír Novotný sborníku trochu i vysmíval - ve smyslu „Středisko spisovatelů dalo dohromady jen knihu o psech“. Měl jsem přece onu povídku hotovou už předtím a…

Jen rád dotvrdím známou věc, že taky literární časopisy a různé webové magazíny mají pro autory velký význam, jakožto redaktoři obecně. Od jisté chvíle se totiž dokonce i mně začalo zdát, že psaní pouze „do šuplíku“ nestačí a posledních dvacet let jsem publikoval třeba i v papírovém měsíčníku Plzeňský literární život (Plž | Knihovna města Plzně (plzen.eu) a jeho vnitřní příloze (Listy Ason-klubu | Knihovna města Plzně (plzen.eu). I ve Tvaru a Literárních novinách mě nechávali psát o knihách, které mě zajímali, a musím dodat, že jsem vždycky hodně četl, a to možná chaoticky, ale s tím, že jsem si přečtenou knihu vždy „úředně“ zanesl i do sešitu pod pořadovým číslem, popřípadě si z ní udělal výpisky.

Když mi bylo třináct, tak jsem první z těch sešitů založil, a beru je jako regulérní součást života, se kterým jsem si v mládí nevěděl rady. Jsou lidé, a patřím k nim, kteří okolo sebe ucítí v pubertě jakousi prázdnotu, takže třeba začnou brát drogy, kouřit, dobývat ženy, ale vlastně nevím ani přesně, s čím vším začnou, protože sám jsem život vědomě vyplňoval četbou a psaním. Že to nedává zcela smysl, jsem si neuvědomoval, a podle mě k tomu přispěla éra socialismu, kdy měl, a to tu jednoduše chci tvrdit, každý jistotu práce a bezpečí, i když v rezervaci. Tady bych dodal ještě něco. Nikdy jsem se nebál.

A pokud nemáte strach, současně ani nechápete, proč byste ho měli mít a proč ho – zřejmě – mívají ostatní. Chováte se do jisté míry jako neřízená střela a já se navíc choval freneticky, čímž myslím, že jsem se vždy hned chytil každé příležitosti.

Ale vraťme se k pocitu úzkosti. Jak říkal Arnošt Lustig, se kterým jsem se míjel v nakladatelství Hynek, „mladí mají štěstí, že některé věci ještě nevidí“; a to je pravda a zůstal jsem mladým určitě ještě dlouho po padesátce, takže jsem tragiku existence možná vnímal, ale určitě se jí nenechal ovládat, ne-li drtit. Nicméně vím, že jiní to mají jinak, a maně vzpomenu třeba na svého spolužáka a kamaráda z dětství Vaška Hrabětu. Napsal jsem toho o něm hodně, aniž jsem vlastně chápal proč, a nakonec mu věnoval i svou prvotinu. Jako ředitel jedné továrny ji obracel ve dlaních a viděl, že je to napůl vysněné vyprávění z prostředí Lázní Kynžvart (kde jsem prožil dvě krásná léta 1967 a 1968). Nakonec mi k mému překvapení řekl, že knize nerozuměl, anebo ji nedokázal přečíst.

Ne, já neříkám, že to byl projev strachu ze života, ale mám pocit, že se Vašek přesto něčeho bál. Já ne. Napsal jsem desítky knih a jenom některé nedotáhl k vydání. Proč ne? Protože se v těch případech něčeho bojím. Upadám do rozpaků. Mám strach, že kniha toho odhalí o mém hrdinovi až moc a že mě s tím hrdinou pak budou spojovat. Proto stále neumím dokončit rukopisy jako Sabrina Horáčková zemřela a žije v Berouně, kde mi hrdina připadá trochu jako homosexuál. Mám to umocnit? Mám to schovat? Stojím na místě.

Ale když píšu, nadále se nebojím. Nevěřím, že je rouháním, nazvat svou knihu Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů, zvlášť, když to je metafora, a při psaní jste nejsvobodnější a nejvíc sami sebou, čehož byste se neměli bát, jelikož jde o terapii. S psaním mám dodnes jediný problém. A to? Jak – vždy znova a opakovaně – začít. Psaní delší prózy totiž musíte přerušovat, většinou kvůli cestě do práce, a není snadné se vždy vracet do původní nálady, takže třeba já mám tendenci se potom v textu vracet o notný kus nazpět, při čemž jej přeorávám. Něco mě ale zase vyruší, takže odejdu z pokoje, a když se vrátím, opět se příběhem sunu o celé stránky zpátky.

V extrémním případě tak sice vzniká průzračný text, nicméně stojím v ději na místě! Ale to není ze strachu a ještě mám jednu teorii. Zcela vážně se domnívám, že většina lidí by se stala spisovateli, kdyby naslouchala od dětství své přirozenosti, ale ubíjí to v nich škola a náš jazyk. Taková angličtina je přece jednodušší. Čeština má tolik záludností, že mnoho povah jednoduše už někdy ve třetí, páté třídě „ucukne“ a… Píší radši jen to, co nutně psát musí. Jinak se bojí. Mají strach, že jim tam někdo bude opravovat čárky a „mně“-„mě“, načež jim text mrští na hlavu.

Jako syn češtinářky a doktora filozofie jsem podobné obavy nikdy neměl. Jednoduše proto, že jsem se vždycky zeptal mámy. Mohu to dokonce udělat ještě dnes. Je prvního ledna 2022 a ona taky píše a sedí jen o jednu místnost dál. Pracuje na kronice Starého Plzence a nikdy jsem jí s tím psaním sebeméně nepomohl, tak jako ona nikdy nepomáhala s psaním mně. Až právě na pravopisné rady. Miluji ji a není to tragédie, ale zdaleka to není ani komedie. Co to tedy je? Samozřejmě život podle Iva Fencla.