ÚVAHA: Schodiště
Přišel jsem do prvního patra. V tom okamžiku jsem spatřil starého muže. Šel pomalým, ale jistým krokem, prověřeným léty života. Byl vysoký, měl bílý vous, bystré hnědé oči, které vyhlížely poněkud unaveně, ale nedalo se říci, že by jim chyběl lesk. V ruce držel hůl, o kterou se však neopíral.
Když se muž zastavil, podíval jsem se mu do obličeje. Uviděl jsem tvář starého člověka zkoušeného životem, jenž jím nebyl zklamán, ale pouze znaven. Ztěžka dýchal. Stáli jsme na odpočívadle. Bylo tam plno hodin. Různé hodiny. S ručičkami, čísly i bez ručiček a čísel., s kyvadly i bez kyvadel. Všechny hodiny byly téměř zticha, což mi bylo divné. Co si mám myslet? Starý muž si odpočinul a začal vystupovat do dalšího poschodí.
Šel teď velmi stabilním, až skoro radostným krokem. Došel na další plošinku. Byly tam jediné dveře. Chvíli se zastavil, pak otevřel a vešel. Zvědavost mi nedala a vkročil jsem za ním. Ocitl jsem se v místnosti, kde bylo mnoho dětí - novorozeňat. Místnost byla obrovská. Muž chodil, rozhlížel se, novorozeňata se smála. Díval se po dětech, po chvíli se otočil a odešel.
Stoupal dále po schodech. Zajímal mne a já ho sledoval dál. Opět jsme došli na odpočívadlo, byly tam jedny jediné dveře. Byly krásné, nové. Doslova voněly novotou . Muž je otevřel a vstoupil. Ještě než se dveře dovřely, proklouzl jsem dovnitř také. Přišli jsme do velké místnosti, zase jsem nedohlédl na její konec. Síň byla znovu plná dětí, tentokrát větších. Děti křičely, smály se, výskaly, jásaly. Vítaly starého muže a zdálo se, že mají z jeho přítomnosti radost. Muž se smál, hrál si s nimi. Děti se s ním nerady loučily, když odcházel.
Přišli jsme znovu na schodiště. Bylo tak odlišné od předchozí síně! Zašlé a špinavé. Muž šel bez zastavení dál. Zkoušel jsem ho oslovit, upozorňoval jsem ho na mou přítomnost. Zbytečně. Zdálo se mi však, že se mi podíval do očí a myšlenkou mi sdělil: „Pochopíš“.
Muž byl najednou vážnější. Z očí se mu vytratila radost. Přišli jsme ke dveřím, které byly matné. Byla na nich naschlá stará špína. Muž vstoupil, já s ním. Místnost byla velká, ale působila na mne stísněným dojmem. V dvoraně se bavili mladí lidé. Starého muže nevnímali, někdy se po něm podívali i opovrhujícím pohledem, plným nezájmu a lhostejnosti. Vrásčitý muž se usmíval a pozoroval je zvláštním, ale ne zlým pohledem. V této síni pobyl daleko více, než v předchozích.
Když jsme opustili místnost, muž se zastavil a chvíli přemýšlel. Znenadání vykročil¨
a pokračoval ve své pouti. Pečlivě jsem si ho prohlížel a zjistil jsem, že nevím, co si o jeho současném postoji mám myslet. Ve tváři měl pohled plný rozporů. Zdálo se mi, že pláče, zdálo se mi, že se usmívá. Přešel ke dveřím, které byly přesně takové, jako jeho nálada. Někde poničené, někde vypadaly jako nové. Klika však už mnohé pamatovala, byla rozbitá.
I tyto dveře muž otevřel. Udivilo mne, že stojíme ve velmi dlouhé chodbě. Bylo zde mnoho vchodů různého tvaru, velikosti, materiálu, opotřebovanosti. Zdálo se, že se starý muž chystá navštívit všechny. Ale mohly jich být tisíce! Zvědavost mne zas přemohla a znovu jsem starého muže následoval. Otevřel úplně obyčejné dveře, nebyly ničím zvláštní. Spatřil jsem lidi, kteří nevěnovali starému muži, natož mně, žádnou pozornost. Debatovali spolu, spěchali, bavili se, plakali, smáli se. Myslel jsem si, že zde není nic zajímavého. Starý muž však lidem věnoval neobvyklou pozornost a dlouze je sledoval. Posléze se vrátil na chodbu, pak vstoupil do dalších dveří, které se už málem rozpadaly. Byl jsem doslova zděšen tím, co jsem uviděl. V místnosti byli lidé, kteří se prali. Nejdříve se rvali, pak po sobě začali střílet, nakonec se zabíjeli. Někteří postávali tiše kolem a sledovali se strachem tu hrůzu. V očích starého muže se objevily slzy. Vzápětí však zmizely. Možná, že se mi to jenom zdálo. Prošel okolo nekompromisním krokem. Vyšli jsme jinými dveřmi, ale ocitli jsme se znovu na staré známe chodbě. Další brána, plno lidí. Měli želízka na rukou a špinavé šaty. Na stupíncích stáli soudci, kteří vypadali velice přísně a vykřikovali rozsudky nad předpokládanými zločinci. Občas byl některý svržen a přiřazen mezi souzené. Ve tváři starého muže se objevil smutek, místy snad i pobavení. Proč? Další místnost byla plná chudých a nemocných. Někteří plakali, někteří se snažili mlčky snášet utrpení a mnozí už umírali. Poblíž stěn seděly osoby, které s ironickým úšklebkem popíjely a cpaly se. Ve tváři měly výraz spokojené lhostejnosti. Pozoroval jsem je a zjistil, že daleko rychleji stárnou. Odcházeli do neznáma. Vzápětí se na jejich místo posadil někdo jiný. Vrátili jsme se na chodbu. Starý muž se chystal navštívit prostor za dalšími dveřmi. Byl jsem unaven a zmaten. Sedl jsem si na zem a čekal. Minuty, hodiny, týdny, měsíce, snad i roky. Čekal jsem na podivného muže, abych uspokojil svoji zvědavost. Vrátil se a chystal se otevřít poslední vchod. Byl rozpraskaný a sešlý, ale vyzařovalo z něj cosi podivného. Uzřel jsem místnost plnou knih, nad nimi stáli lidé. Byli staří, mladí, zkrátka všichni. Zdálo se, že pracují. Byli velmi zaneprázdněni. Na mne se dívali pohledem: „Nemáme čas.“ Na starého muže se usmívali a on s nimi promlouval. Tady pobyl nejdéle.
Navrátili jsme se na schodiště. Muž neúprosně pokračoval. Šel však stále pomaleji. Pomáhal si holí. Bum! Klopýtl a spadl. S obrovskou námahou se zvedl a pokračoval dále. Vešel do těch nejomšelejších dveří, které jsem kdy viděl. Za nimi nebyl žádný sál. Byl tu jen pokoj plný postelí a křesel. Na postelích a židlích leželi a seděli vrásčití lidé. Někteří starého muže odháněli, někteří jej vítali. Někdo na něj mával, někdo křičel a někdo mlčel.
Když jsme se opět dostali na schodiště, muž pokračoval ve své cestě. Šel stále s větší tíhou a pomaleji. Znovu upadl. Tentokrát ale již nevstal. Najednou zmizel, prostě nebyl. Zbyl tu po něm kus ulomeného schodu a jeho rozbité brýle. Ocitl jsem se na půdě a díval jsem se dolů. Jen obrovská průrva mezi schody, kterou bylo vidět na počátek schodiště. Najednou zase člověk, který vystupuje vzhůru. Kdo to je? Nemohl jsem se vrátit, jakoby na cestě zpět stála nějaká překážka. Kolem bylo plno pavučin a prachu, na konci vystupovaly krásné dveře, kterými pronikalo světlo. Pomalu beru za kliku a vcházím…
Oslnila mne nádherná záře, ve které stál můj průvodce. Nebo jsem doprovázel já jeho? Usmíval se a kynul mi hlavou. Viděl mne, ale nic neříkal. Přesto jsem věděl, kdo to je. Celou cestu byla odpověď na dosah, pochopil jsem ji teprve teď a v duchu se mi vybavilo jeho jméno. Je to Čas, nesoucí s sebou osud, život, smrt, radost, mír, válku, moudrost, spravedlnost, minulost, přítomnost, budoucnost. Nebo je to snad Bůh? Pomalu jsem si promítal celou naši cestu a uvědomoval jsem si všechny souvislosti. Když byl v místnosti s novorozeňaty, smála se a měla z jeho přítomnosti radost. Bylo to proto, že se jej nebála. Děti věděly, že mají celý život před sebou, že mají šanci ho prožít dobře a spravedlivě. Mladí Čas ignorovali. Mysleli, že život je dlouhý a není potřeba přemýšlet o jeho délce a naplnění. Proto Čas ani nevnímali. Chodba za dveřmi symbolizovala rozvětvenost lidského života, lidských skutků a konání. Každé dveře byly jednou cestou. Cest a dveří je mnoho a jsou propojeny. Často člověk uvidí až ty poslední, ale bohužel někdy až na konci života přicházející – dveře k moudrosti. Poslední místnost symbolizuje konec cesty. Někteří lidé starého muže vítají. Někdo se smrti bojí, někdo ne. Pád a konec starého muže znamenal to, že i Čas je sám sobě odpovědný. Člověk kráčející nahoru symbolizuje, že i život je cyklický. Následná chodba na půdě poslední cestu a poslední místnost porozumění. Podléháme Času a Čas se koří vesmíru. Konec nebo začátek? Skutečnost nebo jen můj sen?
