1.12.2023 | Svátek má Iva


ÚVAHA: Proč vyhodit televizi

10.6.2022

Roku 1973, když mi bylo devět a (černobíle vysílající) televizi jsem miloval kvůli večerníčkům a tomu, že víc než teď uváděla němé grotesky (František Filipovský moderoval skvělé seriály 52 komiků a 52 komiků a spol.), vyšel ve Spojených státech bestseller Jerry Mandera (*1936) Čtyři důvody pro zrušení televize. Wikipedie uvádí jako datum regulérního vydání až rok 1977, na tom ale zase tak nezáleží, poněvadž bylo dílo přeloženo do češtiny stejně teprve roku 2000, kdy jej vydalo brněnské nakladatelství DOPLNĚK s předmluvou Jakuba Patočky. Tím vstoupila dvacet let stará kniha rovnou do éry internetu, zatímco v letech sedmdesátých jsem si ještě neuměl představit ani videokazetu; a když mě rodiče vzali na krásnou dovolenou do hor, oplakal jsem předem vícero dílů kresleného televizního seriálu Viktor a Horác, protože jsem si byl po právu absolutně jist, že je NIKDY VÍC neuvidím, že mi navždy utečou. – A čistě mimochodem, dotyčný zahraniční večerníček - o vynálezci Viktorovi a jeho fámulovi Horácovi, kterému občas napráskal - skutečně už nikdy nereprízovali, jak snadno zjistíte na internetu.

Nedumejme ale o blbinkách pro děti, mudrujme o blbinkách pro dospělé. O zpravodajství.

Na internetu se zpravodajství, a to nejen z válek, stalo nekončící řekou titulků a jsou lidé, kteří dodnes vegetují v libě naivní představě, že „četbou a jen četbou“ oněch titulků jsou, svatá prostotou, zhruba informováni o světě. O dějích v něm. Omyl, bohužel nejsou. Velká část článků má i zavádějící názvy, ale to ještě není nejhorší a podobné nepřesnosti není důvod zatracovat. Kdyby totiž bylo možné jen tak vyzvonit obsah reportáže pouze titulem, nač by byla reportáž? Naštěstí se i blbec nechá opakovaně strhnout, načež některé články prostuduje.

Vedle v pokoji přitom sedí, dejme tomu, jeho matka - a sleduje zprávy v televizi; už je na to od roku 1973 zvyklá. Je tak sedm večer a zpravodajství se dělí na víceminutové bloky. Je jí šumafuk, že syn hned vedle vstřebá za stejných pět minut desetkrát, třicetkrát víc informací z internetu a že tam dostává rapidně aktuálnější zprávy i proto, že televizní redaktor obyčejně nemá internet u stolu nebo proti sobě - vedle kameramana:-).

U televize samo sebou může sedět kdokoli, protože vím, že zrovna vaše matka je vysoce inteligentní. Před obrazovkou může číhat na zábavu a novinky prostě každý, kdo se na televizi, ba zpravodajství zafixoval. A jinak? Nad ubrusem kupříkladu baští lupínky - a čeká, co mu večer i z obrazovky předestřou. To, že jde o nezdravě pasivní přístup, mu nemusí vadit i proto, že byl prostě přes den aktivní a makal.

Úvodem každého bloku hezká moderátorka kratičce předestře, co přijde v příštích minutách, a její věty si můžeme představit jako obdobu oněch internetových titulků; jenže na internetu je titulků rovnou třicet nebo šedesát - a tohle jsou tři. „Zůstaňte s námi,“ dodá přesto dáma na obrazovce a považoval bych za vtipné, kdyby jednou dodala i víc: „Zůstaňte s námi. Rozhodně nechoďte na internet.“ Dobrá rada nad zlato! Kdyby to pronesla, vyhodili by ji? Myslím, že jo. Ale nedělá síti reklamu a „zůstanu“, pomyslí si recipient a napije se minerálky. Čímž chci zdůraznit, že to může být jinak úplně střízlivý recipient. Drogou je televize. Berme ho však skutečně jako unaveného a schopného člověka, který předtím celý den pracoval, fyzicky i duševně, a u televize odpočívá a zajímá se o svět. Co zví?

Zkusím dát příklad. Nejprve třeba to, že není zpráv z Rusi, ale i vysloužilí američtí astronauti pijí. Někteří. Hned druhá zpráva téhož bloku se týká ze zločinu viněného muže islámského vyznání: „Ale ten Arab je nevinen.“ Načež zazní znělka a posléze přikvačí druhý, třetí mikroblok. Uvnitř opět budou dvě, tři podstatné zvěsti, a spíš jen dvě. Ono to stačí. Je to otestované. - Tuší však maňas před obrazovkou, z jak gigantického množství informací se vybíralo?

Nevím. A možná by to našemu čumilovi konečně i došlo, ale následkem dunění znělek, na které už si narkoticky zvykl, a následkem vnucujícího se uspořádání bloku… působí zprávy ve výsledku významně. A ne? V Americe (někteří) kosmonauti (výjimečně) nasávají - a jistý Arab byl zproštěn obvinění. Což jsou dnes hlavní zprávy, jak je určila televize, která tím mnohému divákovi současně podprahově naznačuje: „A to je svět.“

Některý sice PODLOST onoho výběru posléze vycítí a zvolna mu dochází, že jde o devastaci jeho volného času, takže přístroj vypne, ale co naplat, průzkumy ukazují, že to dál není pravidlem. Televize sice upadá, ale zatím přežívá, a vnímatelům ve většině utkví v mozku ona rafinovaně a jindy náhodně vybraná fakta zpravodajského bloku, po nichž ještě tři fakta bloku dalšího. A tečka, „televizní noviny“ končí a nesledoval je možná úplně tupec, takže tucet či patnáct informací dostal a četné si taktéž bezelstně kumuluje do souvislostí. Nakolik mu je procedili a vybrali, o tom často vůbec neuvažuje. Obraz světa? „Toto, aspoň dnes večír.“

Ten obraz má v podvědomí. Až tam. Ani to televizi nedalo příliš zabrat. Tu do pokoje vstupuje někdo další z domácnosti: „Ahoj. Co nového?“

„Ale celkem nic. V NASA je bordel a kromě toho zajali Amíci Íráčana, ale museli ho zase osvobodit. To jistě není jediný případ, přece to bylo v telce.“

Proč ten člověk, propána, tak mele? Protože máme všichni sklon zobecňovat.

O tom, že je televizní informační pole brutálně zúžené, už psal Mander na zmiňovaném začátku sedmdesátých let, a zrovna tak zjistil, že diváci drasticky nadsazují počty policistů v USA a jsou u televize přesvědčeni o extrémní míře kriminality. Zprávy jim to imputovaly do hlav.

„Jednotlivost je lepší než mnohotvárnost,“ píše Mander, jehož postřehy nepatrně zhušťuji, a osobnost či symbol je snáze sdělitelná záležitost než filozofie, která vyžaduje cestu do hloubky a čas… Taky slovní informace se sdělují snáz nežli smyslové a zrovna tak se v televizi nejlépe vyjímají konflikty. Válka. Chtíč je vždy lepší podívaná na uspokojení. Nadšení i úzkost přitáhnou, jak ale předvedete klid? Nejde to. I žárlivost je v televizi snáz pochopitelná než láska a soupeření se vyjímá lépe než spolupráce. Spolupráce totiž postrádá kýžený konflikt.

Televize se - už z principu - nemůže obírat křehkými pocity či různorodostí a nuancemi. Vícerozměrné informace v ní nepůsobí dostatečně přijatelně, takže musí stačit rozměr jediný. A statistice vždycky věřme, hlásá zpravodaj, zatímco proměnlivé záležitosti ani neexistují. Vždyť nejsou (televizně) sdělitelné.

Abnormálnímu se vždycky v televizi dostane víc pozornosti než běžnému. Jakékoli údaje jsou tady pokaždé lepší než poezie. Jednodušeji se zobrazí květina než pole. Strom než krajina. Konkrétní se dá vždycky ukazovat, obecné ne. A smutek? Málo! Ten člověk by měl plakat! Tělesné cvičení ano, ale sotva jóga. Tu je zvykem i procítit.

Jerry Mander samozřejmě není jediný, kdo odporuje televizi, ale fakticky byl první, když nebudu brát v úvahu (obecněji uvažujícího) Marhalla McLuhana (1911-1980), jehož práce Jak rozumět médiím je z roku 1964, a každopádně Mander předešel autora známé knihy Ubavit se k smrti (1985) Neila Postmana (1931-2003).

https://www.youtube.com/watch?v=OrR1UfjZMKo

Už někdy roku 1968, kdy byl na dovolené u břehů Dalmácie, se prý prvně zhrozil, že neumí niterně zažít překrásné pohledy na příboj, skály, přírodu - a bere ty výhledy stejně, jako by seděl před televizí. Byl to asi silný moment, jemuž osobně říkám „skleněná stěna“. A jde o projev mírného autismu, proč to zastírat, kdy jsme dočasně ztratili onu už „předvěkou“ schopnost býti součástkou přirozeného světa.

Někomu ztráta nemusí ani vadit, ale konkrétně Mander si odosobnění kontaktu uvědomil silně. Indispozice ho vedla k širšímu pohledu na svět, a kdyby oproti tomu zůstal zcela zdráv a byl jako třeba u nás zoolog Miloslav Nevrlý, který si věru dokázal užít každou krajinu, nikdy by se Jerry Mander nepustil do boje s televizí.

Závěrem ho nezbývá než ještě jednou citovat (v překladu Tamary Váňové):

„Neříkám lidem, aby nepoužívali televizi. Říkám, že bychom neměli vůbec mít televizi, a totéž by se dalo říct o počítačích. Tady ne úplně, ale tvrdím, že by život byl mnohem lepší a mocenské systémy by se staly rovnostářštějšími. Že bychom měli vyrovnanější podmínky, pokud se jedná o toky informací; a podle mě by média byla demokratičtější, kdyby neexistovala televize. Měli bychom populaci méně odcizenou, méně zaplavenou obrazy jiných lidí; ale uznávám, že teď už je pozdě a nemůžete „jen“ odstranit televizi - a vše ostatní nechat na místě. Jde o celý nervový, integrovaný systém technologického stroje, a když hovoříme o televizi, musíme zároveň hovořit o všech technologiích. Ale mým argumentem zůstává, že televize nadělá mnohem víc škody než užitku.

Samozřejmě je ale idealistickou a utopickou fantazií si myslet, že by podobné médium vůbec mohlo být reformováno, a nejúčinnější je při centralizovaném užití „shora dolů“, které lidem vnucuje zobrazování a které nás programuje. Stejná obraznost v lidech i zůstává - a ti ji napodobují. Jde tedy o výkonný stroj na vymývání mozků, o homogenizaci - a směšné je si myslet, že vy, já nebo naši přátelé podobné médium ovládneme a že uděláme z prostých lidí meditující filozofy…

Skutečnou otázkou není, jestli dokážete v televizi prosadit jednu nebo dvě dobré věci. Skutečnou otázkou je, jaké budou nakonec fatální účinky těchto technologií.“

Z adaptace prózy Jerzy Kosinského Byl jsem při tom:

https://www.youtube.com/watch?v=u702of7h1bI