... jsem koukala okouzleně a zvědavě na hvězdy. A ptala se jich. Dělám to dodnes. Kdo je tam? Proč je tam a já Tady? Kdy a proč budu taky Tam? Mám pocit, že tam někde je spousta mých drahých, čekají na mne: dědeček, babička, táta a teď už i maminka… Za nějaký čas budu čekat i já. Na svoje drahé.

Kdysi jsem stála v pařížském Louvru před první výstavou Chagallovy Bible. Soubor obrazů, metr na metr, najednou jsem se zastavila před jedním z nich - Souboj Jákoba s andělem. Tam jsem byla, nevím proč, hluboce zasažena, ptala jsem se obrazu, proč jsme tady a kam jdeme? Čekala jsem odpověď, která v té vteřině měla přijít. Třásla jsem se po celém těle…teď, teď se dozvím!!! Ne. Nějaká žena na mne zezadu promluvila, vyrušila mě, já se otočila a pak už nebylo nic. Rychle jsem odešla, sedla si na lavičku, vzrušeně dýchala a dlouho, vlastně dodneška vím, že jsem se mohla dozvědět a nedozvěděla.

Jsou tajemství, která my lidi nemáme vědět.

Jsou tajemství, která vědí jen novorozeňátka, jež na nás koukají hluboce vědoucíma očima a ještě nemají dar řeči. Odkud přicházejí, neřeknou. Když umírají naši nejdražší, mají podobný pohled. Nakloňte se nad ně co nejblíž, abyste slyšeli, už vědí, ale nemohou vám to říct.

Je to prostě tajemství, které nesmí být a nebude nikdy odhaleno. Asi Boží Prozřetelnost ví proč. Tajemství zrození, tajemství smrti.

"Snad cesty nikam nevedou,
tys po nich šel a šel jsi rád.
Těch cest se nesmíš, nesmíš ptát.
Snad není cest, jen lidé jdou
a jedna z cest je vždycky tvou,
a z té ti zazní odpověď, až přestaneš se ptát."

herečka, pedagožka