Když nás zaplaví vlna štěstí, je to náročné pro organismus. Zrychlí se tep, stoupne tlak krve, zvýší se produkce hormonů... Dostat infarkt z radosti není nic nemožného. Po vzrušení pak zákonitě následuje stav vyčerpání, apatie, neklid. Je to jako na houpačce. Čím výše vylétneme, tím hlouběji padáme. Co bychom si tedy měli raději přát a o co bychom měli vědomě usilovat? Odpověď zní prostě. Spokojenost. Tichý hřejivý pocit spokojenosti.

Ale jak mohu být spokojený, když mám – nemám (doplňte si sami). Tíží mne hypotéka? Jistě, ale bydlím ve svém, nikoli na ulici. Mám zlomenou ruku? Noha by byla horší. Mám zlomenou nohu? Páteř by byla horší, atd. Trápí mne samota? Netrápí mne partner, děti, rodiče. Trápí mne partner, děti rodiče? Netrápí mne samota. Můžete pokračovat podle svého.

Ona neschopnost být spokojený jde ruku v ruce s neschopností či neochotou být vděčný. Uklouznu nebo klopýtnu při chůzi − a dobře to dopadne. S vděčností a s úlevou si tiše řeknu jen tak sama pro sebe: „Pane Bože, děkuji ti, že se mi nic nestalo.“ Případně „ještě, že se mi nic nestalo“, pokud jsem ateista.

Je toho tolik kolem nás, za co můžeme děkovat a být vděční, například za to, že se ráno probouzím v měkkém teploučkém lůžku doma a nikoli třeba v nemocnici či dokonce pod mostem, že vstávám do všedního dne a nejdu na pohřeb, k soudu, do vězení ani k zubaři. A když nás přece jenom něco ošklivého čeká? Zdá se to být slabá útěcha, ale vždycky by mohlo být hůř. Osud má totiž nepřebernou zásobu možností.