Jednoho večera se ozval venku kočičí zpěv. Nasládlé, vysoké tóny. Šla jsem se podívat pod dům.
Na schodech stála moc hezká kočička. Ona nestála. Ona se vlnila, ona tančila a přitom zpívala svou píseň písní. Zvedala přední pacičky a ukazovala bílé bříško a bílou náprsenku.Zádička měla černá. Čarovné oči jí v té tmě svítily jako fosforeskující korálky. Bylo úžasné sledovat, co všechno předvádí.
Na pavlači u kočičí díry seděl náš strakatý kocour Romeo, hlavu měl vystrčenou ven a díval se na kočičku. Ale ne okouzleně, díval se bojovně, tasil svoje drápky směrem k ní a hrozivě na ni vrčel.
Ona dávala všanc celé své umění, svou duši, půvab, měkké tlapky i krásný kožíšek. Bylo v tom cosi magického.
A Romeo? Ten ostražitě hlídal svůj talíř s kuřecími křídly.
Ach, Romeo! Ty bloude, tys nepoznal, že přišla Láska?


A ještě kousek poezie pro ty, kteří dávají přednost talíři.

Niccoló Machiavelli: Příležitost

"Kdo jsi? Ty nejsi smrtelnice, paní....
Nebesa krás ti dala vrchovatě!
Nač křídla na nohou? Proč nemáš stání?"

" Jsem Příležitost. Málokdo mě znáte.
Na kole stojím patami - a tak
vždy unikám a vždy mě promeškáte."

"A tahleta, co s tebou vzápětí jde?
"Je Lítost. Pozor, zapiš si to hezky:
Když propásl jsi mne, ta zde ti zbyde."