„Výchova je pro vychovávané druhým Sluncem“
(Hérakleitos z Efesu – asi 544-484 př.n.l.)

28.3. t.r. vzpomeneme 530. výročí od narození významného českého myslitele a průkopníka moderní pedagogiky Jana Amose Komenského (místo narození není přesně známo, zemřel 15.11.1670 v Amsterodamu) . O jeho významu i díle bylo napsáno mnoho publikací, avšak chybí v nich některé informace, které mohou upřesnit jeho filosofické názory i všeobecně mylný pohled na historii vyučování.

Jan Amos Komenský byl vzdělanec a prvotřídně ovládal latinu a částečně i řečtinu. Komenský tedy stejně jako řada jiných učenců v 17.století studoval Platóna, Aristotela, Cicerona, Seneku, Marka Aurelia i Epiktéta, jejichž učení neodporovalo tehdejšímu pojetí křesťanské morálky. Je také pravděpodobné, že zejména Platónův výrok o výchově dětí hrou jej inspiroval k sepsání knihy „Orbis Pictus“, včetně pasáže o „škole hrou“. Také jeho představa o názvu vysokoškolského studia (Akademie) vychází z Platónovy filosofické školy, označované jako Akadémia. Co tedy Platón řekl o výchově hrou?

„Je tedy třeba poskytovat už našim dětem hry, které by byly trochu víc plny zákonnosti, protože budou-li protizákonné a budou-li se takto chovat i děti, je nemožné, aby z nich vyrůstali muži, naplnění zákonem a mravností.“
(Platón – 427-347 př.n.l.; Ústava)

Komenského tvorba výukových programů proto byla výrazně poznamenána jeho protestantským náboženským přesvědčením. Dominantním rysem jeho učení i povahy byla slušnost, laskavost a vlídnost, které považoval za povahové vlastnosti ideálního učitele a které některým našim učitelům stále chybí. Za zmínku stojí i jeho názor, že ve školních třídách mají být žáci stejného věku a stejné úrovně znalostí. Jistě by se tedy podivil, kdyby viděl současné inkluzivní programy se směsicí žáků bystrých a vychovatelných, líných a obtížně vychovatelných i hloupých a nevychovatelných.

Komenský byl sice významný učenec, ale nemohl znát všechno. O téměř 2000 let dříve totiž napsal konfuciánský filosof Sün-c´ (asi 313-245 př.n.l.) tyto verše, jejichž názorová blízkost by Komenského jistě naplnila nadšeným úžasem i obdivem.

„Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.
Když nedostane učitele a zákony,
stává se člověkem, který jen na osobní prospěch hledí.
Do světa se člověk rodí jen jako člověk malý.
Když na zmatené časy narazí a ty časy zmateností označí jeho mravy,
stává se člověkem, který nízkost násobí nízkostí a zmatenost zmateností.
A lidská ušlechtilost nepronikne k nitru člověka, když ji nebude výchovou získávat.
Poznají snad lidská ústa a žaludek,
co jsou pravidla chování,
co je princip chování v zákonech spravedlnosti,
co je zdvořilost a obětavost,
co je cudnost a ostýchavost?
Ony jen žvýkají, žvýkají, přežvykují a shánějí se po tom, čím by se nasytily.
Když člověk nedostane učitele a zákony, jeho mysl zůstane jen ústy a žaludkem.“

Bylo by chybou domnívat se, že teprve Komenský byl jakousi „bránou“ do světa moderní pedagogiky. Téměř všechny výukové programy, které doporučoval, se totiž vyučovaly již několik tisíc let před ním, byť pro užší okruh posluchačů (ostatně ve středověku to bylo podobné). Žádný starověký učenec se totiž učencem nenarodil, ale musel mnoho cestovat, mnohé pozorovat, mnohé poslouchat a mnohé vyzkoušet. Ostatně již Caesar pravil: „Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho“ (Experientia optima rerum magistra est). Nejstaršími studijními obory byly matematika, geometrie a astronomie (Egypt, Mezopotámie, Babylón) a postupem let přibyly fyzika, gramatika, rétorika, dialektika, hudební výchova, botanika, zeměpis, dějepis, medicina apod. Známe celou řadu slavných starověkých matematiků, astronomů, dialektiků, polyhistorů, historiků, řečníků, vynálezců, lékařů apod. jejichž vědecké, badatelské o objevitelské práce dodnes vzbuzují úžas i obdiv – Thalés, Anaximénes, Anaxagórás, Eukleidés, Pýthagorás, Parmenidés, Hérakleitos, Hérodotos, Leukippos, Démokritos, Aristotelés, Hippokratés, Démosthenés, Ísokratés, Karneadés, Ptolemaios, Archimédés, Cicero, Galénos a desítky dalších, bez nichž by středověká filosofie a věda vůbec nemohly existovat. Tak jako téměř všichni středověcí filosofové stál tedy i Komenský „na ramenou obrů“, a kdyby toto srovnání bylo použito již za jeho života, jistě by byl na ně právem hrdý.

Komenský byl sice „hvězdou svého věku“ a jeho názory jsou dodnes inspirativní, avšak je nutno připustit, že oproti „hvězdám starověku“ nebyl až tak významný. Pokud např. porovnáme přínos „učitele národů“ Komenského s „učitelem matematiků a geometrů“ Eukleidem (asi 325-260 př.n.l.), pak musíme přiznat, že přínos Eukleida pro výuku matematiky a geometrie přesáhl tisíciletí. Jeho třináctidílné „Základy matematiky a geometrie“ jsou totiž i v současnosti považovány za nejúspěšnější matematickou knihu všech dob, která je užívána dodnes a údajně patří po Bibli k nejprodávanějším knižním titulům. Eukleidés studoval v Platónově Akadémii, vyučoval matematiku v pověstné alexandrijské knihovně a k jeho žákům patřil i Archimédés (287-212), který se proslavil nejen jako matematik, ale i jako všestranný vynálezce.

Abychom však pronikli hlouběji do pedagogické minulosti, posuňme se ještě o dalších 200 let před Eukleida a narazíme na jednoho z nejvýznamnějších řeckých filosofů, o kterém bylo od r.1948 napsáno více knih než o všech ostatních filosofech dohromady. Tímto filosofem byl Hérakleitos z Efesu, zvaný Skoteinos (Temný – asi 544-484 př.n.l.), který byl jedním z prvních dialektiků a byl přesvědčen, že porozuměl běhu vesmíru, přírody i lidské společnosti. Jeho zachované výroky byly sice stručné, mnohdy veršované a libozvučné, ale nezřídka i jinotajné a obtížně pochopitelné. Svým „temným“ učením proto udivoval i popuzoval své současníky, přičemž některé z jeho názorů překvapují i současné astrofyziky.

Hérakleitova zatrpklá slova svědčí o tom, že až na ojedinělé výjimky se mu nedařilo probudit mysl svých posluchačů ani efeských spoluobčanů. Jejich myšlením i způsobem život proto opovrhoval a mimo jiné pronesl i tyto výroky, z nichž první vysvětluje druhý.

„Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým.
Přísloví jim dosvědčuje, že jsouce přítomni, jsou nepřítomni.“

„Výchova je pro vychovávané druhým Sluncem.“

Je třeba si uvědomit, že podle Hérakleitových představ bylo Slunce (záměrně psáno s velkým „S“) součástí „věčně živého ohně (tj. oduševnělého a inteligentního), rozněcujícího se podle míry a hasnoucího podle míry“. Výchovou se tedy toto „Slunce mysli“ rozněcuje (vede k životu), a nedostatkem výchovy pohasíná (vede ke smrti).

Někteří antičtí filosofové říkali, že jeho učení je temné pouze pro hlupáky, ale pro zasvěcence je jasnější než Slunce. Sókratés (469-399 př.n.l.) např. pravil, že to, čemu z Hérakleitova učení porozuměl, je duchaplné, a to, čemu neporozuměl, je jistě také takové, pouze to vyžaduje nějakého „délského potápěče“. Hérakleitův jednovětný důraz na životní význam výchovy (druhé Slunce) je tedy ve své podstatě natolik významný, že by měl být uveden nad každou školní tabulí. Komenský však tento výrok neznal, neboť v jeho době nebyl tento pohanský filosof v oblibě, přestože byl i původcem teorie o logu, kterou křesťané převzali a přizpůsobili svým fantazijním náboženským představám.

Posuňme se však ještě asi o padesát let dále k Pýthagorovi ze Samu (asi 585-500 př.n.l.), kterému je připisováno autorství věty o rovnosti obsahu čtverce nad odvěsnou pravoúhlého trojúhelníka se součtem obsahu čtverců nad jeho odvěsnami. Pravda je však jiná. Již v jeho době byl totiž považován za plagiátora, který při svých studijních cestách „vykradl“ tuto myšlenku ze spisů babylónských matematiků. Hérakleitos byl první, který na toto plagiátorství upozornil těmito slovy:

„Pýthagorás, syn Mnésarchův, bádal nejvíce ze všech lidí, a vyhledav si tyto spisy, učinil si z nich svou vlastní moudrost, podvodnost.“

Pokud se posuneme v čase ještě o dalších padesát let, dostaneme se až na úsvit řecké vědy, tj. k Thaletovi z Mílétu (asi 625-547 př.n.l.). Také ten nejprve procestoval Egypt i Mezopotámii a teprve ze získaných znalostí vytvořil základy samostatné řecké matematiky a astronomie – např. Thaletovu větu o pravoúhlosti všech trojúhelníků sestrojených nad poloměrem kružnice, zákon o podobnosti pravoúhlých trojúhelníků, výpočet velikosti Slunce, předpověď jeho zatmění na den 28.5.585 př.n.l. apod.

Thaletovi, Pýthagorovi a dalším řeckým matematikům a astronomům pak předchází tisíciletá doba anonymních matematiků, geometrů a astronomů z Egypta a Babylónu. To byli ti neznámí starověcí „obři“, na jejichž ramenou stáli Řekové, po nich muslimští matematici a astronomové a až poté Koperník, Kepler, Galilei, Bruno a další. Pominout nelze ani pozoruhodnou skutečnost, že ve 3. a 2. tisíciletí př.n.l. byla výuka založena nejen na pozorování a názorných příkladech, ale i na rozvoji paměti. Dodnes si nedokážeme vysvětlit, jak si tehdejší lidé dokázali i bez písma zapamatovat tisíce veršů Mahábháraty, Illiady a Odysseii, které byly zapsány až mnohem později. Tato dovednost se s rozvojem písma a nyní i moderních komunikačních prostředků zcela ztratila a dnes už jen ojedinělí badatelé dokáží přecitovat některé pasáže se starověkých hrdinských eposů. Tento civilizační úpadek přitom stále pokračuje, protože převážná většina současných lidí (včetně těch nejmenších žáčků i zdánlivě vyspělých studentů) zcela přestala číst knihy a používá už jen internet a mobily.

Podle Platóna prý Sókratés vyprávěl svému posluchači Faidrovi legendu o tom, jak kdysi dávno egyptský bůh moudrosti Thovt, vynálezce čísel, matematiky, geometrie a astronomie, přinesl faraonu Thutmosemu vynález písma. Faraon mu prý na to řekl:

„Thovte, veliký umělče, někdo je schopen zplodit umělecká díla, jiný však posoudit, jaký podíl škody nebo užitku přinesou těm, kdo jich budou užívat. Tak nyní i ty, kterýž jsi otcem písma, z náklonnosti otcovské jsi o něm řekl pravý opak toho, než jaký má význam. Kdo se mu naučí, přestanou si cvičit paměť a tím budou zapomínat, neboť spoléhajíce na písmo nebudou se rozpomínat sami od sebe zevnitř, nýbrž jen zevně, podle cizích znaků; našel jsi tedy prostředek pro upamatování, ale nikoli pro paměť. Poskytuješ svým žákům jen zdání moudrosti, ale nikoli moudrost pravou. Lidé se dozvědí o mnohých věcech bez učení a budou si myslet, že mnoho znají, ačkoliv většinou nebudou znát nic. Bude s nimi těžké pořízení, neboť místo moudrosti budou mít jenom nátěr vzdělanosti.“

K rozvoji pedagogické vědy nestačí jen mnohoučené současné příručky anebo více či méně slabomyslné politické koncepce. Pedagogika totiž stejně jako filosofie, matematika, geometrie a celá řada vědních odvětví musí zohledňovat historické vědomosti i zkušenosti, protože jedině tak může být nadčasovou, osvícenou a dialektickou. Nedostatek historických vědomostí a formalistický přístup k neustále se měnícím učebním osnovám je patrně také důvodem toho, že např. ani jediný učitel matematiky se až doposud nepokusil přimět své žáky k tomu, aby podle Sókratova metodického vzoru (Platónův Menon) sami přišli na podstatu Pýthagorovy věty.

Kdyby Komenský mohl vidět naše současné školství, jistě by byl oslněn krásnými učebnami a množstvím skvělých učebnic i učebních pomůcek. Úrovní mnohých učitelů by však byl hluboce zklamán, neboť vůči svým žákům (a to i těm nejmenším) se nezřídka chovají jako nelítostní a bezohlední soudci, kteří je svými známkami a poznámkami předurčují i ke špatným životním osudům, které se při citlivém přístupu mohly vyvíjet zcela jinak. Oni přece nemají čas na to, aby s nimi vlídně promluvili, pochopili jejich zmatené představy a napravili jejich nezřídka mylné pocity křivdy, které si mnohdy s sebou nesou celý život a na své dobré i špatné učitele si dobře pamatují.

Být pedagogem je nesmírně významná a společensky důležitá činnost. Dobří pedagogové vychovávají občany s dobrými životními předpoklady, špatní pedagogové produkují občany hloupé, s mnohými špatnými vlastnostmi, hrubé, násilnické, neukázněné a líné. Jejich dílo vidíme i dnes, pokud se např. podíváme do „oduševnělých“ tváří mnohých současných demonstrantů a poslechneme si anebo přečteme slovní produkty jejich „oslnivého“ intelektu. Pedagogové i pedagogičtí teoretici totiž na své cestě někde zabloudili, protože zapomněli na to, že pouhé vědomosti bez mravní vybavenosti neučiní člověka člověkem hodným toho jména. Máme sice tisíce vzdělaných odborníků, avšak jen nemnozí z nich mají vysoké mravní kvality, tj. moudrost, uvážlivost, spravedlivost, poctivost, slušnost, skromnost, střídmost, zdrženlivost, uměřenost, uvážlivou odvahu, lidskost, laskavost a soucitnost. Typickou ukázkou odmravnělé „technizace“ výuky je pak tento výrok učitelek základních škol, které nad nástinem učební pomůcky o mravnosti prohlásily, že „mravnost je odtržená od reality a uvedeným citátům by se žáci smáli.“ Komenský by byl patrně zděšen, kdyby viděl, čeho jsou někteří učitelé a učitelky ještě po pěti stech létech schopni. Možná by dnes i svůj „Orbis Pictus“ napsal jinak. Je však velice pravděpodobné, že na rozdíl od minulosti by jej nikdo nečetl.