28.10.2021 | Den vzniku samostatného československého státu


ÚVAHA: Je fér pohrdat obrázkovými příběhy?

29.5.2021

Samo sebou se vždycky vyskytnou tací, kteří zvysoka pohrdnou i glosou (glosou jako žánrem), ale průvody jich nebudou.

Oproti tomu hodně dospělých čtenářů pouze mávne rukou nad obrázkovými příběhy. Nad kreslenými seriály i ryzími komiksy. A víte co? Není to fér!

Živě si dodnes vybavuji moment, kdy maminka objevila v naší nádražní trafice barevnou knížku Sek a Zula. Jsou to, jak asi víte, obrázkové příhody dvou sourozenců z pravěku, které zveřejňoval od konce šedesátých let (a opět v letech osmdesátých, aniž by se jednalo o reedice) časopis Ohníček. Měl typicky podlouhlý formát a příběhy prvně vyšly jako samostatná publikace, když mi bylo asi šest. Byl rok 1970 nebo 1969 a žádná kvanta „takzvaných“ komiksů jsem věru neznal. Ale šli jsme na vlak a „mami“ se zastavila u malé prodejny časopisů a novin, takže již uvnitř vagónu jsem Seka i Zulu louskal, až mi za ušima lupalo. A zrovna tak je večer hltala má mladší sestřička.

Jistě by mi dala za pravdu, že nás ony příběhy okamžitě vtáhly do sebe, ba „vcucly“.

Sek a Zula

Lze samozřejmě namítnou, že neměly tenkrát na trhu valnou konkurenci, ale to na výhře tak moc nemění: výhra je výhra. Jen její význam pokaždé zůstane relativní. Kdybychom já a má mladší sestra Eva nebydlili tenkrát v Československu, alebrž v „Ámerice“, tak by nás, a tady se nedá oponovat, podobné, ale často horší komiksy den co den atakovaly, ba zaplavovaly co Tichý oceán. Neubránili bychom se jen tak jednoduše jejich hrdinům! Batman - i jeho nepřiznaný milenec Robin... a Superman i Spiderman alias Pavoučí muž atd. Ti všichni už tehdy existovali, i když tady v Kotěhůlkách za železnou oponou po nich máloco štěklo. V režimem vygenerovaném vakuu za dráty se zato rodily například seriály Káji Saudka, které si braly z odlesku západní produkce většinou to lepší.

Nebo i komiksy malíře Neprakty, úplně svébytné. A právě Neprakta kreslil taky Seka a Zulu, a to na vtipné scénáře Miloslava Švandrlíka, které jsou legrací a srandou, ale i parodií a satirou, přičemž to druhé jsem jako dítě vnímal méně.

Švandrlík například zesměšňuje předpověď počasí. Na kopci stojí pravěký stařec a volá do kraje: „Přijde obrovská bouře.“ Pravěká rodina (otec Pym, matka Pola, dvě děti a ochočený tygřík Drápek) reagují leda tak zíváním. Ten věštec na kopci se totiž do budoucího počasí zatím ještě nikdy nestrefil. Jenže i slepý občas nemine vzduchovkou terč, takže se vichřice zničehonic přižene jako tsunami a zvedne ze země dokonce mamuty.

Také hodná holčička Zula uletí. Neschovala se včas do obytné jeskyně svých rodičů, i je takříkajíc v čudu. Ale vřava ztichne, krávy popadají na luka a zlatý bráška se ségru vypraví hledat i s ochočeným tygrem.

Cestou vidí hotovou paseku a proroka počasí na větvi baobabu, kde visí za omotaný plnovous. Hledačům Zuly poví: „To mám z toho, že nevěřím vlastním předpovědím.“ O kus dál uhání proti výpravě mamut, vracející se vztekle domů, a brumlá: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál.“ Což je citace, ale... Ale musila mě na to upozornit matka.

Respektive to ani neudělala. Ale spolu s naším tátou si publikaci prolistovali a na tomhle místě se na sebe podívali - a zasmáli se. Přitom považovali za zbytečné nám dětem něco komplikovaně vysvětlovat, protože věděli, že vazby na jiná literární díla nebo výroky mudrců a ideologů nám během budoucího života stejně „docvaknou“.

Holčička Zula bohužel vletěla do pootevřené tlamy brontosaura Punti a skončila hluboko v jeho žaludku mezi přesličkami, i dobrý gigant se za nepředloženost Sekovi omlouvá se slzou v obřím oku. Malý tygřík ale nemá pro omluvy pochopení a začne ostřit drápky: „Já tu ještěrku rozsápu.“ Naštěstí to Sek nakonec vydumá jinak. Zula je zachráněna, děcka se šťastně vracejí k tátovi a mámě do rodné jeskyně a proroka na větvi bezstarostně míjejí, aniž by ho osvobodila.

Kniha na mě udělala značný dojem a sledoval jsem další a další příhody pravěkých dětí v Ohníčku, jak jen jsem dokázal. Sice nám rodiče zrovna tento časopis předplatili teprve později, ale sousedi ho klidně zametali na haldu odepsaného papíru ve sklepě. Kompletně ty příběhy vyšly teprve nedávno ve třech vázaných svazcích a jistěže bych si je koupil, ale nekonečně milá vdova po malíři mi je laskavě věnovala. Šťasten jsem tím spíš, že jsem tam o některé zakopl poprvé. Vejral jsem na obrázky jako tele na zbrusu nová vrata, ale kdeže, milé dámy, ta první míza roku 1970 už do mě odsud nevystříkla. Bohužel.

Je to nicméně kvalitní komiks. Samo sebou mě sice hnětlo již tenkrát v dětství, že Miloslav Švandrlík absolutně ignoroval druhohory, třetihory a čtvrtohory a bohorovně seskupil faunu i flóru geologických období jen do několika let života malého Seka a malé Zuly, avšak dobrodružství byla zábavná, napínavá a občas i lehce krvavá, a tak jsem nad zjednodušením dějin mávl rukou. Ostatně jsem doma měl odmalička knížky profesora Augusty ilustrované Zdeňkem Burianem, no a tam to bylo prý správně. To mi stačilo. Navíc... Daleko později jsem dělal se Švandrlíkem rozhovor pro Tvar a spisovatel mě ležérně upozornil, že to všechno vlastně nemá za jisté a že někteří vědci – a nikoli pouze z Kočinčíny - se dnes domnívají, že se dinosaurus mohl s mamutem setkat. V seriálu od Švandrlíka a Jiřího Wintera-Neprakty se to dělo a „Tyrannosaurus rex Bohoušek“ dokonce jednoho mamutka (proti jeho chřtánu úplně mrňavého) bez problémů „přefikl“: svým děsuplným chrupem.

Ale když mazliví čtenáři podobných seriálů vyrostou, někteří se diví vlastnímu někdejšímu nadšení. Zvážní a „vážně nechápou“, co na podobných skopičinách viděli. Najednou jsou vysoko na ebenové věži a čtou Hledání ztraceného času, anebo alespoň Vondrušku. Já sám kromě toho odhalil, že američtí Flinstoneovi vznikly jako časopisecký seriál už dávno před Sekem a Zulou. Švandrlík mi řekl, že to nevěděl, a já mu věřím; a i kdyby to věděl, znal by je leda z doslechu. To už mi jako horší věc připadá, že jsou pro nás dospěláky Sek a Zula najednou passé; a kdyby dospělí ve vlaku uviděli vrstevníka, který ty příběhy hltá, aniž ví o čase a roušce, zaťukali by si přinejmenším na čelo a řekli by svým soudným a soudobým dětem: „On je ťuhýk a v mozku mu patrně zůstala chybička. Tak vypadá dětina.“

A v lepším případě by si řekli: „Asi to čte z nostalgie, anebo takto provokuje.“ Měli by možná pravdu. Kardinální otázkou ovšem zůstává, jestli je onen ztracený zájem o svět Seka a Zuly opravdu znak zdravého vývoje, a zda spíš nejde o symptom destruktivního odumírání tkání.

Asi ano! Jako děti podle mě vnímáme správně, protože i bez předsudků a jaksi totálně. Obejmeme ještě celý vesmír. Jako dospělí ale už nevnímáme úplně správně, protože vždycky předsudečně a strašlivě povrchně. Již od mládí bezprostřednosti zkrátka člověk ve své většině a s pouhými výjimkami (Bradbury) spěje k senilitě, pokrytectví a konečné katastrofě. A zda je to nutné? A zda není úniku? Nevím. Ale jako dítě jsem Sekem a Zulou žil, zatímco jako dospělý bych ten samý seriál také moc rád četl s tím samým zápalem, ale už to nedokážu, anebo leda tak na Silvestra.

V ostatní dni roku si zájem o obrázkové příběhy (i včetně Tintina) už musím krapet sugerovat. Nejde to jinak. A nevadí mi ani tak to, že příběhy Seka a Zuly už půl století znám, to je naopak plus. Že by mě ale ještě stoprocentně bavily, tak to bych lhal. Ne. Slovo bavily tu nedokážu použít - a BAVÍ mě teď třeba knížka Podzemní Praha (2015) anebo dějiny českého trampingu Putování za obzor (2020) anebo životopis Richelieu (1996) od Roberta Knechta. Ale že bych s rozkoší ležel v seriálech a že by komiksy bez problému trefovaly terčíky mé první signální? To ani náhodou. A tak bych se vlastně měl radovat, že už nejsem žádné ťululum, ale něco vám řeknu. Neraduji se ani trošku. Naopak: do jisté míry sebou pohrdám. A po právu.

To, co děti, už ve vyšším věku často nedokážeme... a slovutný Mark Twain ostatně jednou napsal: „Ideální by bylo se narodit jako osmdesátiletý stařík a umřít jako osmnáctiletý.“ Francis Scott Key Fitzgerald si to náhodou přečetl a okamžitě napsal (docela krátkou) povídku Podivuhodný příběh Benjamina Buttona. V čem se přitom jeho próza liší od Twainovy úvahy? Hrdina Benjamin dojde až úplného (a fakticky taky senilního) dětství.

Pak ten příběh zfilmovali „pro mladé“ s Bradem Pittem a neměl výraznější úspěch, ale já se zato cítím docela úspěšný, mám rád lidi a měl jsem krásné dětství, což není jenom tím, že bych si onu éru (a zdála se neskutečně dlouhá) zpětně idealizoval. Ne. Bylo to i onou schopností MASIVNĚ vnímat, která mě bohužel s každým dalším rokem opouští. Ostatně...

Život, to neznamená snít, jak řekl Flaubert (i když měl hodně pravdy), ale znamená žít, a to není četba, ale práce, pravděpodobně taky sex a k tomu nějaké ty výlety do Českého ráje a Jičína anebo – s Andrejem Babišem a jeho paní - na Tahiti. Ale dost humoru: pr! A už jsem nebyl vůbec mladý, když začal ve Čtyřlístku vycházet seriál Anča a Pepík. Přesto jsem ho úplně celý přečetl (a že tam byl zveřejňován léta) a cítil jsem celou tu dobu a nad ním...

Co jsem vlastně s Ančou cítil? Že ani jí, ani Pepíkovi už bohužel nepropadnu tolik jako Sekovi a Zule, ale přesto umím ocenit kvalitu a především si - do jisté míry – zvládnu vsugerovat, že jsem pořád dítě. A tak jsem si ony příběhy užil i jako dospělák, čemuž se odborně říká campový přístup. Úplně ono to už prostě není, ale lepší to taky již nebude a Lucii Lomovou, která „Anču a Pepču“ stvořila, obdivuji. Právě proto jsem realizoval rozhovor také s ní, a když teď její „Myšky“ vyšly v pěti svazcích, koupil jsem to (a ostatně tam najdete i některé kresebné bonusy). A koupil jsem to až roku 2020, ale jak říkám, jako první setkání se Sekem a Zulou už to není; a kdybych neměl synovce i syna, kterým jsem seriály Lucie Lomové postupně předčítal, ba herecky přehrával, nevím, nevím. O samotě bez dětí se do jejich nekonečného světa totiž umí vžít leda Ray Bradbury, Neil Gaiman a snad nějaký ten šílenec.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.