Bez diskuse patří Jaromír Nohavica k nejlepším mistrům slova přelomu 21. století. V každé jeho písni je obsaženo tolik slovní nádhery, jaké nemají jiní ani na celém CD

Jeho písně se dočkaly toho, po čem nejspíše touží každý autor - zlidovění. U každého více či méně náhodného posezení nějaké společnosti s kytarou se vždy nakonec objeví někdo, kdo brkne do strun a spustí písničku, při které ostatní ztichnou a začnou poslouchat text, který už dávno znají, a přesto mají potřebu se zaposlouchat do neuvěřitelných slovních nápadů a obratů.

Jaromír Nohavica má nepochybný dar strhnout publikum. Pamatuji jeden dávnější ročník Colours of Ostrava, který se konal ještě na Slezskoostravském hradě. Vždycky o půlnoci poslední den hraje nějaká pozvaná rocková hvězda, nicméně ten rok to pořadatelé riskli a na pódium uvedli slezského barda, který sám, jen s kytarou a harmonikou, fascinoval zhruba dvacet tisíc převážně rockových příznivců. Bez potřeby efektních kouřových clon, poskakující ženské stafáže hrál a musel být šťasten, když oněch dvacet tisíc lidí s ním zpívalo Kometu a další vypalováky. Existuje-li opravdová satisfakce umělce, pak je to právě toto.

Nabízí se otázka, proč svůj talent potřebuje tak nějak stvrzovat poctou od těch, vůči kterým se dříve vymezoval. Proč se potřebuje postavit do řady s nýmandy, kteří naopak dychtí po světských poctách, protože dobře vědí, že jejich dílo je šunt, opotřebený secondhandový materiál. Proč se srovnává s těmi, jejichž největší zásluha je pochlebování momentálním vládcům, po nichž neštěkne za čas ani pes.

V loňském roce se nechal vyznamenat od člověka, který každým svým krokem znehodnocuje noblesu prezidentského stavu. Teď přijme metál od člověka, který má ve svém CV historii agenta KGB a jehož země svévolně provede anšlus cizího území. Nejsou témata zneužití moci, násilí na bezmocných či zoufalství slabých právě ta, která ve svých písních často zmiňoval? A opravdu mu nevadí, kdo jej vyznamenává?

Bylo by zajímavé, co by mu k tomu řekli třeba Bulat Okudžava či Vladimír Vysockij, tedy ti, ke kterým se svým talentem může směle řadit.

Nohavicova nejlepší díla jsou na CD Divné století. Zejména úvodní písnička Divocí koně je obsahem více než výmluvná. Nejsem si jist, jestli by ji dnes ještě zahrál s čistým svědomím.

Ach jo.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora