17.4.2021 | Svátek má Rudolf


ÚVAHA: Dvojí zkušenost maloměsta

16.2.2006

V osnovách to asi nebylo, ale paní doktorka Brümmerová, která nám vykládala českou literaturu na SVVŠ Sladkovského náměstí v Praze na Žižkově, se jich příliš nedržela. Jednou nás upozornila na zajímavou skutečnost, jak málo význačných českých básníků a spisovatelů se narodilo přímo v Praze. Neruda a Hašek prý pouze potvrzují pravidlo, že budoucí velikán národní kultury obvykle přichází dobýt metropoli z venkova či malého města. Už jako gymnasista jsem snil o literární dráze, a tak jsem se stísněně zeptal, zda jsou Pražáci méně nadaní. "Nejspíš ne, ale nemají takovou potřebu prosadit se. Jsou tady doma a ke spokojenosti jim většinou stačí vyznat se v nabídce a přidat se k správnému publiku," odvětila paní profesorka.

Šedesátá léta tehdy teprve spěla ke svému ošklivému konci a z literátů, které jsem nejvíc ctil, pocházeli z Prahy jen Ladislav Fuks a Ivan Vyskočil. Těžko popsat, jak jsem Hrabalovi záviděl Nymburk, Škvoreckému Náchod, Kolářovi Kladno, Vaculíkovi Brumov u Valašských Klobouk a Skácelovi jižní Moravu. Byla to zkušenost, jež přesahovala můj obzor. Když jsem fascinovaně poslouchal první písničky Boba Dylana, které k nám dorazily zpoza Atlantiku, nemyslel jsem ani tak na jejich věhlas v Greenwich Village, ale spíš jsem si představoval zapomenutou díru v Minnesotě, kde autor vyrůstal. Stesk a niterný přetlak jeho zpěvů se evidenteně nezrodily někde v nočních klubech na Mannhattanu.

Okraje a centra

Osnovy velkých legend bývají ustálené. U těch uměleckých už pár století nacházíme skoro nezbytnou pouť z okraje do centra, po níž někdy následuje únik ještě hlouběji do ústraní. Za všechny připomeňme mladičkého Rimbauda, který utekl z dusného maloměsta u německých hranic do bohémské Paříže, odkud se po několika divokých básnických letech odebral k úplně jiné profesi do afrického Harraru. V literární fenomenologii 19. století se metropole často jeví jako veskrze zkažená babylonská děvka, jež naivním příchozím chladně a výsměšně dopřává opojné zážitky. Obraz se pak stáčí podle založení autora k jednomu ze dvou stejně efektních vyústění: tradicionalističtí moralisté dovedou své hrdiny k vnitřnímu vyhoření a zkáze, mondénní literáti zase k oslnivému úspěchu ve velkém světě. Závěr je často pointován konfrontací hrdiny, jenž prošel tvrdou školou života, s výchozí situací. Rimbaudův Opilý koráb na konci své přeludné plavby všemi oceány zatouží "po stružce, kde za nizoučkým houštím se šťastně prohání pár dětských košilek" a jeho autor se znovu stává "hošíkem, jenž pouští po proudu lodičku z papíru, křehkou jak motýlek". Stejně reversibilně, nikoli však idylicky, vyzní dvacet let po sepsání básně i Rimbaudův osobní příběh: chudý, zchromlý, smrtelně nemocný se kajícně vrací z tropů do rodného městečka, cestou však umírá v Marseille.

V souvislosti s jednou z nejvlivnějších legend moderní světové kultury připomeňme i její jímavou českou obdobu - zuboženou Boženu Němcovou, jež si na smrtelné posteli listuje nepříliš povedeným vydáním Babičky, magické písně o ztracené idyle venkovského údolí, které přitom v sedmnácti určitě ráda opouštěla. Mladý Karel Poláček sepsal ve světácké Praze první republiky o svém rodišti dosti jedovatou pentalogii Okresní město, když se však k tématu vrátil v nejtemnějších časech války a holocaustu, zvěčnil v knížce Bylo nás pět stejné městečko s nepřekonatelnou nostalgií. Stejně tesknou láskyplnost najdeme ve Škvoreckého Prima sezóně nebo v Hrabalových Postřižinách a Městečku, kde se zastavil čas. Netřeba vypočítávat další významné literární obrazy českého maloměsta, stačí konstatovat, že žádný jiný typ lokality nevyvolává tak protichůdné emoce a soudy, v žádném se pól příšerné nudy, latentního zla a duchovní vyprahlosti nepojí tak úzce s představami dobře zabezpečené útulnosti ztraceného ráje.

Opačným směrem

V sedmdesátých letech dobrá čtvrtina mých spolužaček i spolužáků emigrovala. Cítil jsem tehdy také, že se ve zmrtvělé Praze nedá žít, ale k radikálnímu rozchodu s domovem jsem se neodhodlal. Možná mi chyběla odvaha, možná mne velký svět za hranicemi země, které začínaly být neprostupné, tolik nelákal. V devětašedesátém jsem ještě stihl stopem procestovat kus Západu a pochopil jsem, že by mě v tom pořádkumilovně příčinlivém prostředí žádná velká dobrodružství asi nečekala. A tak jsem si zkusmo zvolil opačný směr než slavní básníci. Utekl jsem do provinčních měst a městeček, jejichž dusno, které jsem znal z knížek, mi připadalo daleko zajímavější než to pražské.

S poněkud zvráceným potěšením jsem se pak propadal do provinčnosti čím dál hlouběji. Čtyři roky jsem žil v Ústí nad Labem, rok v Kadani a další léta v krušnohorských Vejprtech. Měl jsem pocit, že odcházím naproti Rimbaudům či Dylanům své generace. Pár jsem jich na českém severu také potkal, jenže bez fungující metropole byli předem ztraceni. A přitom rozhodně nevykazovali méně nadání než jejich úspěšnější vrstevníci z pražské Hanspaulky. Zůstal mi po nich kufřík žloutnoucích strojopisů, amatérské nahrávky písniček, z nichž bývaly na měkko nejchytřejší holky z okresu, fotky, které by senzačně vypadaly v životopisných knížkách o vzpurném mládí budoucích umělců, ale jinak mi ze severu občas přijde leda nějaký unavený dopis nebo parte. A přitom i ty, kteří zůstali tam, kde chcípl pes, kdysi křtila živá voda nadšení, vzteku, zoufalství a dojetí z nejdivnějších krás - jenže tu vodu voli vypili.

Historie oficiálního undergroundu, jenž našel zastání u známých politických osobností z disentu, je nepochybně strhující, pro černá sedmdesátá léta jsou však příznačnější příběhy, které se odehrály mimo centra a nikdo odjinud o nich neví. Kulturní totalita nebyla obludná jen v nejvyšších patrech systému. Uzavřený svět, který nastolila, posloužil všemožným malým tyranům na pracovištích, úřadech i v rodinách, aby v prostoru bez východisek zahnali své bližní do kouta. Nemuseli to být nutně ani komunisté.

Memento pasti

Maloměstských zkušeností jsem měl po deseti letech plné zuby a rád jsem se vrátil k luxusu velkoměstské anonymity. Dovedu si představit, že bych tam někde dodnes žil, možná i docela spokojeně, ale ztraceným rájem se pro mne tohle prostředí rozhodně nestalo. Spíš noční můrou, vzpomínkou na past, z níž se málem nedalo uniknout.

Básníkům a spisovatelům maloměstský původ přesto pořád trochu závidím. Zaťal jim ostruhy do slabin imaginace, stal se jim jedinečnou iniciační lekcí touhy po nedosažitelných světech, protáhl je hlubokou melancholií, bez níž se pořádná literatura neobejde. Rodiště, kde každý o každém všechno ví, je pro literáta úžasným zdrojem nevšedních motivů i zápletek, bezprostředně tu vnímá drobné senzace, které mu nepředtrávil žádný televizní štáb, ale chór zkušených klevetnic před krámy, podbarvený hlasy pivních glosátorů od stolů štamgastů v místních hospodách.

Realita malého města bývá přehledná, tím víc v ní vyniknou věčné záhady lidských osudů. Jenže k tomu, aby si jich člověk pořádně všimnul, musí mít možnost svobodně utéct někam jinam.

(psáno pro čtvrtletník Přítomnost)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.