Tento údajný výrok římského správce provincie Judea (prokurátora) Piláta Pontského byl s největší pravděpodobností zapsán až kolem r.100 n.l., tj. téměž 70 let po Ježíšově procesu a následném ukřižování. Mnozí biblisté se proto shodují v tom, že evangelista Jan nebyl Ježíšovým učedníkem a pouze velice volně rozpracoval předcházející evangelia Matouše, Marka a Lukáše, které obohatil o své vlastní představy. Dále vyslovují pochybnosti, zda tento údajný výrok byl při Ježíšově procesu vůbec vysloven, když ostatní evangelisté se o něm nezmiňují, nikdo z Ježíšových učedníků nebyl u tohoto procesu přítomen a protokolace z procesu se nevedla. Faktem ovšem je, že tento pravděpodobně fiktivní výrok vešel do dějin a stále je užíván, pokud se hovor začne vést na ožehavé téma pravdy. Naposledy se o tomto tématu zmínila bývalá ministryně spravedlnosti mgr.Marie Benešová, když v souvislosti se záměrem kriminalizovat šíření dezinformací začala uvažovat nad tím, kdo vlastně bude určovat, co je pravda a co je dezinformace. Kdyby ovšem uvažovala dialekticky (tj. i se znalostí historie, filosofie a psychologie), nejenže by musela vědět, že problematika pravdy, omylu a lži se dotýká celé společnosti, ale musela by znát i základní filosofické a psychologické mechanismy, jak je od sebe odlišit.

Již po tisíce let lidé lidé usilují o pravdivé poznání vesmíru, světa, přírodních a společenských zákonitostí i sama sebe. V dávné minulosti však měli k dispozici jen velice málo pravdivých (objektivních) informací a proto je v pomyslné „mozaice poznání“ doplňovali domněnkami, smyšlenkami i fantazijními představami. Jejich postupným tvořivým rozvíjením pak vznikala náboženství a dlouhodobým zkušenostním (empirickým) upřesňováním vznikala rozmanitá exaktní vědní odvětví. Naproti tomu v současnosti jsme natolik zahlceni informacemi všeho druhu, že pro nerozumného, nedostatečně vzdělaného, nezkušeného a nepozorného občana je velice obtížné poznat, která informace je pravdivá a do mozaiky poznání vhodná, a která informace je nepravdivá a vede k mylným představám a nepravdivému obrazu pravé skutečnosti (objektivní reality). Toto současné tápání v informacích je o to obtížnější, že se stále častěji setkáváme nejen s úmyslným anebo nedbalostním přehlížením informací pravdivých, ale i se záměrným vytvářením informací nepravdivých (tj. s dezinformacemi anebo též „fake news“). K nejhorším projevům křivení pravdy přitom dochází v náboženství, v politice, v justici, ve státním zastupitelství a v současnosti i v souvislosti s pandemií coronaviru.

Naprostá většina lidí raději přijme za své i sebevětší bludy, než aby samostatně přemýšlela. Proto se mnozí lidé s poctivým hledáním pravdy se neobtěžují a vytvářejí si své vlastní „alternativní pravdy“, fixní ideje, fantazijní nebo úkorné představy anebo přímo bludy, které jsou buď výsledkem jejich omylu anebo cizí zákeřné manipulace. V historii lidstva už lidé učinili miliardy životních chyb, neboť v daném čase a místě mylně vyhodnotili pravou skutečnost, nekriticky poslechli špatné lidi, nesprávně se rozhodli, špatně mluvili a špatně jednali. Pokud pak jde o lež, pak celá lidská historie je poznamenána lhaním. Lidé totiž vždycky lhali, protože zkušenostně to bylo mnohem bezpečnější a prospěšnější, než říkat pravdu. A protože na rozdíl od pravdy nebylo lhaní nikdy důsledně trestáno, postupně se stalo natolik osvědčeným způsobem chování, že se u mnohých jedinců stalo vrozenou povahovou deformací, přenášenou z generace na generaci a utvrzovanou každodenní nemravnou výchovou i nemravným příkladem.

„Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži, a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem.“ (Platón – 427-347 př.n.l.)

Rozlišení pravdy, omylu a lži je přitom z filosofického hlediska velice jednoduché: pravda je přesný popis objektivní reality (pravé skutečnosti), který lze spolehlivě důkazně ověřit. Teprve tehdy lze tvrdit, že popisovaná skutečnost je pravdivá. Tvrzení je kategorický výrok, který je opřen o ověřitelné a nezpochybnitelné důkazy. Každé tvrzení tedy vyžaduje důkaz.Naproti tomu domněnka (verze, hypotéza i jakákoliv věrouka) je výrok opřený o tvořivé představy, které důkaz nevyžadují. Pokud tedy předpokládaná pravdivost domněnky není experimentálně ověřena (pozorováním, vědeckými pokusy apod.) anebo jiným způsobem spolehlivě prokázana jako pravdivá, zůstává pouze pružně se měnící domněnkou a nemůže se stát kategorickým tvrzením.

Je-li pomyslná mozaika poznání složena nedbale nebo neúplně a chybějící články mozaiky jsou doplňovány mylnými představami, dochází k omylu, který se v různých odvětvích lidské činnosti projevuje různě – např. v politice, v různých vědních odvětvích, v medicině, v justici, ve stavebnictví, v dopravě apod. Společným jmenovatelem všech chybných politických rozhodnutí, prohraných válek i bitev, nesprávných diagnóz, neúspěšných lékařských operací, justičních omylů, zřícených staveb i dopravních nehod je tedy chybné vyhodnocení existující anebo hrozící situace. Věděli to již naši předkové, když vyřkli úsloví: „Není všechno takové, jak to vypadá“, a „Dvakrát měř, jednou řež!“. Mnohem dříve pak slavný řecký filosof Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př. n.l.) vyřkl tyto poučky:

„Povaha věcí se ráda skrývá.“

„Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské (tj. nerozumějící) duše.“

Zatvrzelé prosazování jakýchkoliv neprokázaných domněnek anebo představ je nejen výsledkem nedostatku vzdělání a zkušenosti, ale i rozumného uvažování. Zatímco však mýlit se může každý (nikdo není dokonalý), lež je vesměs nepoctivá a záludná, vyjma lži milosrdné, která je zpravidla motivována snahou lékařů vyburcovat v nevyléčitelně nemocném člověku vůli k boji s nemocí (někdy to k překvapení lékařů opravdu vyjde). Základní podstatou lži je tedy zlý úmysl, což platí i o všech současných nepoctivých snahách o zpochybnění anebo znemožnění boje s coronavirovou pandemií.

Omyl a lež jsou v rozporu s pravou skutečností (objektivní realitou) a proto jejich pravdivost nelze prokázat. Pokud totiž budou všichni „skálopevně tvrdící“ dotázáni, zda svá tvrzení jsou také schopni přesvědčivě dokázat anebo zda se jedná o pouhé domněnky a představy, jejich skálopevnost se rychle rozdrobí v písek. Tímto jednoduchým způsobem komunikace lze tedy nejen velice snadno odlišit pravdu od omylů a lží, ale i „uzemnit“ jejich původce. Mnozí tvůrci dezinformací sice používají dovedně zkonstruované falešné důkazy, avšak skrývají se v anonymitě, protože nejsou schopni ani ochotni veřejně podstoupit test pravdy. Raději tedy za sebe nastrčí důvěřivé a nemyslící občany, kteří nekriticky věří jejich slovům a důkazy od nich nevyžadují. Proto se tak často setkáváme s demonstranty, kteří s planoucíma očima blábolí naprosté nesmysly, stejně jak to činili a stále ještě činí nejrůznější náboženští fanatici, kteří nikdy důkazy pravdy nepotřebovali.

Každý člověk si doplňuje chybějící informace představami. Stačí se jen podívat na nějaký vzdálený objekt a okamžitě začne pracovat naše mysl, která svými představami postupně doplňuje nepřesné a rychle se měnící vstupní informace, a upřesňuje tak podstatu, tvar, rozměr, vzhled i možný emoční dopad viděného, včetně toho, zda představuje nějaké nebezpečí. Již Buddha (asi 544-484 př.n.l.) proto pravil, že „povaha představ je tvořivá“, zvláště pak u osob, které podléhají vypjatým hnutím mysli (zejména lásce, žárlivosti, závisti, hněvu apod.) a mají bujnou anebo úkornou představivost (zejména představivost paranoidní, sexuální, závistivou, zlobnou anebo nenávistnou).

Představy mohou být krátkodobé (momentální) anebo dlouhodobé (nutkavé, vtíravé nebo trýznivé). Čím jsou lidé nevědomější, nerozumnější, hloupější, emotivnější, sugestibilnější a nepozornější, tím jsou ovlivnitelnější a náchylnější k vytváření mylných představ. Zatímco všestranně vzdělaný, zkušený, pečlivý a soustředěný odborník (pedant) se nenechá ošálit prvním (lákavým) dojmem ani zdánlivě přesvědčivým tvrzením a za všech okolností si dává pozor na ukvapená rozhodnutí, hlupákovi je v jeho pýše na svoji „selskou moudrost“ okamžitě všechno jasné, snadno se nechá ovlivnit (zmanipulovat), do všeho vidí, pravou skutečnost zkresluje předsudky, mylnými představami a citem, všude vidí konspirace a spiknutí a ke všemu pronáší „zasvěcené“ soudy, aby prokázal svoji domnělou intelektuální převahu. Hlupáci si totiž vždycky jsou jistí svojí genialitou. Mylných představ se však dopouštějí nejen prostí hlupáci, ale i hlupáci kvalifikovaní, které ani dosažené vzdělání nezbavilo základních intelektuálních a povahových vad a kteří proto „s rozumem, s nímž se stále nejvíce stýkají, jsou v rozporu“ (Hérakleitos). Snadno je nalezeme nejen mezi politiky, ale i mezi některými vědci, lékaři, policisty, státními zástupci a soudci. „Mnohoučenost nenaučí rozumnosti.“ (Hérakleitos).

Obdivuhodným způsobem vysvětlil podstatu pravdy i povahu tvořivých představ Buddha v rozpravě „Srovnání se slepci od narození“. Je pozoruhodné a současně zahanbující, že od té doby to žádný jiný filosof ani psycholog tak přesvědčivě nedokázal.

„Tak jsem slyšel:

Jednou dlel Vznešený v Sávathi, v háji Jeta, v klášterní zahradě Anáthapindikově. Poblíže tehdy prodlévali mnozí asketi, kněží a učenci různých věr, směrů a názorů, které hlásali, o ně se opírali, v nich své útočiště hledali a jiné náhledy jako bláhové označovali.

„Věčný je svět a nekonečný“, „není věčný svět, ale je konečný“, „totožné jsou tělo a život“, „různé jsou tělo a život“, „člověk dokonalý je po smrti“, „člověk dokonalý není po smrti“, „člověk dokonalý je a není po smrti“, „ani je, ani není člověk dokonalý po smrti“.

A tito asketi, kněží a učenci, hádky a spory vedoucí, se vzájemn zraňovali ostrými slovy: „Toto je pravda, vše ostatní je bláhovost!“

V čas ten se mnozí mniši odebrali do Sávathi za almužnou a po nasycení k Buddhovi, uctivě ho pozdravili, stranou se usadili a podali mu zprávu o této události.

A Vznešený takto odpověděl:

„Jako slepci bez zraku, mniši, nepoznávají oni asketi, kněží a učenci různých věr, směrů a názorů, co je směrodatné a co není směrodatné, co je pravda a skutečnost a co není pravda a skutečnost, vedou hádky a spory a vzájemně se zraňují ostrými slovy: „Toto je pravda, vše ostatní je bláhovost!“

Kdysi žil v Sávathi král, který nařídil shromáždit všechny slepce od narození a předvést jim slona. Přitom některým slepcům byla dána k ohmatání hlava slona, jiným uši, kly, chobot, trup, noha, zadek, oháňka a ochlupacený konec oháňky jeho, vždy s podotknutím: „Takový je slon, milí slepci!

Poté se král otázal slepců: „Poznali jste slona a proto řekněte, jaký vlastně je?“ A slepci podle toho, která část slona byla jimi ohmatána, odpovídali: „Jako kotel, lopata, radlice, tyč pluhu, obilní sýpka, sloup, moždíř, kyj, jako koště je slon!“ A za pokřiku: „Takový je slon, takový není slon!“ se vrhali pěstmi na sebe.

A právě tak, mniši, jako slepci bez zraku, nepoznávají oni asketi, kněží a učenci různých věr, směrů a názorů, co je směrodatné a co není směrodatné, co je pravda a skutečnost a co není pravda a skutečnost, vedou hádky a spory a vzájemně se zraňují ostrými slovy: „Toto je pravda, vše ostatní je bláhovost!“

A tu Vznešený, poznávaje význam řečeného, pronesl při této příležitosti následující slavnostní výrok:

„Mnozí ctihodní asketi, kněží a učenci připoutávají se k věcem a vedou o nich hádky a spory, ač pouze jednu část jich vidí!“

Správný rozbor podstaty vybavovaných představ, přísná a poctivá myšlenková sebekontrola a pečlivé srovnávací studium vstupních informací jsou proto základem správného poznání, správného rozhodnutí i správného jednání, kterých je ovšem schopna jen nepatrná část lidské populace. Proto líní a nemyslící lidé mnohem snadněji uvěří líbivým lžím, namísto toho, aby vlastními silami rozpoznali pravdivost sice nelíbivých, ale pravdivých důkazů. U základu všech našich i cizích životních omylů totiž stojí mylné představy o pravé skutečnosti (objektivní realitě), což platí pro všechny lidi bez výjimky.

„Velkou chybou, drahý Watsone, je zabývat se domněnkami, když máme přesná fakta.“ (sir Arthur Conan Doyle – Sherlock Holmes)

„Kdo pozná pravdu, pozná i příčiny. Kdo pozná příčiny, pozná i pravdu.“ (Buddha)

Pokud tedy někdo chce opravdu poznat pravdu, musí nejprve poznat sám sebe a zkrotit svoji mysl posedlou tvůrčí představivostí. Kdo však ve své sebejistotě podlehne lžím, dezinformacím a klamným představám, bude stále bloudit ve strastiplné mlze nevědomosti, což nevadí jen lidem intelektuálně a mravně zanedbaným, kterým k pocitu štěstí stačí pouze plné břicho.