Bez dialogu jsem jen sám se sebou, upadlý v trudný monolog. Jenže i ten monolog není pravý. Mluvím či jednám já sám, ne někdo jiný, ale je to mluvení a konání kohosi cizího, toho CIZÁKA VE MNĚ, který si usmyslel, že bude mluvit místo mě. Mé "mono" vychází z biotu, DANÉHO, údajně přirozeného stavu mé mysli a mých životních sil, z mé SETRVAČNOSTI, v níž nakonec nepotřebuji ani sám sebe. Bez dialogu není totiž možný ani monolog.
Obrat nastává, když se začnu upínat JINAM, NEŽ K SOBĚ - k někomu nebo něčemu JINÉMU. Výrazem JINÝ nebo JINÉ jsem evokoval filosoficko-teologické, židovsko-talmudicky založené myšlenkové dědictví Emmanuela Lévinase. Tento "jiný" nemusí být můj přirozený bližní, ten, kdo mi je jaksi i přirozeně, biologicky, rodinně, kmenově či národně nejblíž, nadosah. JINÝ - TO JE TEN POTŘEBNÝ, kdo se ocitl v nouzi jako onen přepadený poutník, kterého se ujal podle Ježíšova podobenství milosrdný Samařan. V činu milosrdenství, v pohledu do tváře "jiného", "druhého" nalézám sám sebe a získávám svou IDENTITU.
Teprve takto, když jsem identický sám se sebou, mohu nastoupit na cestu toho, čemu se, někdy značně vágně a abstraktně, říká dialog. Smyslu plný dialog vedu, i po získání statutu rozhovoru a konfrontace, především sám se sebou, přičemž mé záporné (kainovské) já je potlačováno mým já, jež je kladné (abelovské), poněvadž se otevřelo samotné Pravdě. Bez tohoto dialogu není žádný čestný dialog možný. Denně vedu dialog s Bohem: tento rozhovor se může stávat formou meditace (vzory najdeme v knize Žalmů - např. Ž 139) nebo bytostného zápasu s Bohem, někdy s temným Bohem u jábokského brodu - Gn 32), kdy prosím Boží srdce, aby se ke mně přiblížilo - natolik, abych do tohoto SRDCE mohl vstoupit a tam, byť v svaté bázni, mohl pookřát.
Dialog chci vést i s tím, čemu se příliš všeobecně a hodně bezmyšlenkovitě říká "příroda" - to děsivé i úchvatně nádherné OBKLOPENÍ SVĚTEM ZEMĚ I CELÉHO KOSMU, to, co, včetně černých děr, nese cejch Boží důstojnosti a tvůrčí záhadnosti. I sem vstupuje Bůh jako TY, i když je tu všechno obaleno do plen Buberovského Ono. To jsou prvé fáze mých dialogů.
V dalších fázích přistupují ROZHOVORY V CÍRKVI, v níž nábožensky a konfesijně bydlím. Pokouším se o mnohost sdělení, i když nemohu popřít svůj konfesijní přízvuk a důraz. Rozhovor s bratrskou církví (římsko) katolickou je mnohdy plný napětí; nejsem například mariánský ctitel, ale snažím se na té služebnici Boží najít příkladné vlastnosti, které by přispěly k tomu, abych i já se od té "Panny" učil naslouchání tichých Božích výzev.
V třetích fázích mohu nastoupit dialog s MONOTEISTICKÝMI NÁBOŽENSKÝMI SYSTÉMY a jako křesťan smím položit prst na ty důrazy v židovství i v islámu, které jsou v křesťanských církvích zanedbávány (autorita Boží, Písma, vedoucích osobností atp.).
Ve čtvrtých fázích smím, stojím-li na svém propriu (hlavním poselství, které nesmím vzdát) vstoupit do rozhovoru s NÁBOŽENSTVÍMI DÁLNOVÝCHODNÍMI i jinými. Mohu znovu zhodnotit například náboženský, ale i společenstevní a politický, význam KONCENTRACE a takových spirituálních učení, které budují v člověku to, čemu se široce a ne zcela přesně říká "duše".
To vše se děje NA CESTĚ.
Duchovní objevy a odhalení významných důrazů nelze předem naplánovat.
V KAŽDÉM STADIU CESTY jsem překvapován JINOU PODOBOU svého poznání, jež je duchovně dosycováno i z jiných zdrojů, než pouze z těch, které mi jsou už známé a přisvojené.
Lidské poznání, i poznání náboženské, a ovšem duchovní, je "cestné", nebo cestovní, má tedy charakter STADIÁLNÍ. To znamená, že nikdy není uzavřeno a může být ustavičně revidováno. Neboť PRAVDA JE STÁLE PŘED NÁMI a kráčí před námi jako šel před putujícím Izraelem oblak a oheň signalizující Boží přítomnost a moc.

autor je profesor teologie, starozákoník, religionista, filosof a básník