Mediálním prostorem před pár dny proletěla slova filmového režiséra Stevena Spielberga, který odmítl úpravy starších filmových klasik podle moderního progresivistického vnímání. Stále více se totiž do hledáčku pokrokářských cenzorů dostávají další a další filmy, které nevyhovují jejich představám o novém „pestrobarevném“ světě a požadují proto jejich revizi. Vzhledem k aktuálně paralelně probíhající „netflixaci“ filmové kultury, která „jinakost“ tlačí horlivě vpřed, je nutné jeho slova ocenit a zároveň podtrhnout jejich vážnost.

Po někdejší snaze společensky zavrhnout klasiku Jih proti Severu, přišly na řadu další slavné filmy. Americký magazín Variety například před nějakým časem uveřejnil výčet filmů, které potřebují být doprovozeny jakýmsi varováním a vysvětlením. Na černé listině najdete díla jako Indiana Jones, Tenkrát v Hollywoodu, Forrest Gump, Mlčení jehňátek a řadu dalších. A proč? Údajně prý společensky znevažují exotické cizince, aktivisty či transsexuály. Cenzoři si zkrátka chtějí svůj moderní proletariát mediálně chránit. Chtějí jím totiž prorazit brány starého světa a narušit klasické vnímání reality. Film je pro tuto politickou ideologii jedním z dílčích propagandistických nástrojů.

Podstatu sporu nyní vystihl Spielberg slovy „všechny naše filmy jsou jakýmsi ukazatelem toho, kde jsme byli, když jsme je natáčeli, jaký byl svět a co svět přijímal, když jsme ty příběhy zveřejnili.“ A právě tyto zaznamenané vzpomínky na tradiční svět chtějí pokrokářští cenzoři vymazat či reinterpretovat. Film je totiž klasické veřejné masmédium, které je jedním ze socializačních činitelů působících na naši mysl. Od nepaměti se lidé s filmovými příběhy identifikují a herecké postavy vnímají za své vzory. Vážná audiovizuální díla jsou navíc pamětí, umělecky zachyceným obrazem doby. O to horší je moment, kdy tato cenzura starších děl jde ruku v ruce s nástupem éry Netflixu a jemu podobných platforem nabízejících povrchní „kulturu“. Velká část produkce zahrnuje extrémně vlezlé pokrokářské lobby, které přepisuje vnímání historie a okázale propaguje (do té doby soukromé a zákulisní) intimní chování menšin ve snaze podsunout jej jako běžný projev veřejně uznávané normality.

Za všechny příklady zmiňme, že například do rolí panovnice Kleopatry z rodu Ptolemaiovců či britské šlechty z 19. století byli obsazeni černošští herci. To je asi ten kýžený obraz nového světa, kterým se snaží pokrokáři v myslích diváků modelovat novou realitu. Podsouvání této reinterpretace dobových postav a homosexualismu má být otupující strategií, která nás učí si na nový svět přivykat a brát jej za automatický.

Pokud se začnou z filmů mazat reálné historické danosti, zmizí tím část uchované stopy tradičního obrazu reality. Nové generace si ale nyní budou díky cenzuře a moderním produkcím osvojovat pokřivený politicky kontaminovaný svět pseudoumění. Jde o indoktrinaci nátlakovými ideologiemi usilujících o erozi tradičních společenských struktur. Kdyby šlo jen o film, ale toto lobby je všeobjímající součástí každodenní reality. Ovládnutí světa filmů je jen dalším střípkem, kterým nám chtějí pokrokáři smazat nám známý svět.

Před časem jsem říkal, že některé mé oblíbené filmy (raději neříkám jaké, abych na ně zbytečně neupozorňoval) si budu muset před cenzory pečlivě uschovat. Možná budou totiž jednou jediným předobrazem a návodem, jak se ke starému reálnému světu opět navrátit.