Stalo se módou sezóny
Do nepravostí rázem tepat…
Což dělá každý z nás, tedy z těch, co něco píšeme. A „obecenstvo“ nám dosti přizvukuje. Tepat! To je ono!!! Až je to občas poněkud nudné. A otravné. Takže v této mé eseji,
….. marně čekáte
kdy k tepání se přikročí…
Někdy je potřeba vrátit se v duchu na chvíli do našich mladých let, do doby, kdy mohl každý druhý z nás říkat:
Mám oči sněhem zaváté
A po babičce klokočí
My kluci, co jsme měli štěstí, že jsme se toulali Prahou, Brnem a nebo Bratislavou v té správné době, jsme v té zázračné chvíli na pomezí konce jedné z forem diktatury a než začala normalizace v tom maličkém okamžiku, kdy bestie už neměla mnoho sil se nadechnout. Jako každá mládež, nejen dneska ta naše, nemysleli jsme moc na své otce, co prošli kriminály a PTP a nebo seděli v různých výborech ČSM a KSČ (to jak u koho, dneska má člověk dojem, že v tý KSČ snad nikdo nebyl, že jo?!) a byly nám v podstatě jedno nějaké znárodněné fabriky a nebo statky či obyčejné hokynářské kvelby našich dědů. Žili jsme TEĎ. Milovali jsme umění a jazz – to se to ještě nepsalo o „džéz“, o čemž Jan Werich pravil, že mu to připomíná „dřez“ - a tak každý z nás mohl klidně souhlasit s pány S+Š:
Mně totiž osud nadělil
Několik dobrejch kamarádů
A tak mi ušlo že jsem žil
Někdy i potmě nebo v chladu
Kdo byl ujetý trošku na výtvarno, miloval kubismus a surrealismus a vůbec tudletu „abstrakci“. I já jsem při hodině kresby aktu u pana profesora architekta Svobody nakreslil figuře modelky lokty a klín tak špičatý a černý trojúhelník na bráně do pekla, že kdybych byl býval více vzdělán, mohl jsem to vydávat za pokračování českého kubismu - viz Dům U Černé Matky Boží. A kdybych byl jednou ale hodně senilní, tak bych mohl vykládat dědkům v hospodě a vnukům, že jsem byl vlastně na cestě ve stopách Josefa Gočára a nebo ještě lépe Francouze jménem Georges Braque, který prý„už v době svých studií“, atd, atd... O mých tehdejších výtvarných dílech by jistě řekl nějaký nevychovaný sprosťák, že to byl pěknej „brak“. Jó, doma se člověk uznání nedočká, že…
Ale oni tehdá byli i jiní úžasní malíři, pamatujete? Pan Suchý o nich povídá:
A Chagall další z toho spolku
Nakreslil pro mne jindy zas
Povětřím lítající holku
Já tehdy vůbec netušil, že Chagall pocházel z Vitebska a že je to žid, ale ty jeho holky a ty rusko-židovské vesnice se mi zdály naprosto úžasné. Takže
A bylo u nás veselo
Morgenstern žvatlal ententýny
Rimbaud mě líbal na čelo
A Tichý kreslil harlekýny
Salvador Dali posvačil
Na bříšku plavovlasé dívky
A já se divit nestačil
Když dal si růži do polívky
To je krásný text, co? Kdyby měli Jiřího Suchého v týhle Emerice, tak ho maj vysochanýho někde v Central parku a jsou po něm pojmenovaný tři knihovny a dvě musea. Nicméně, neb básník „vždy drží prst na tepu doby„, ač je to text relativně starý, je přímo tvrdě aktuální. Poněvadž od tý doby, „co už se to smí“, je kolem nás tepačů tolik, že by se daly přehazovat vídlema – abych použil semaforské slovo. A tepou, až se z nich kouří! Dokonce už jsou lidi z tepačů tak zblblí, že túhle otiskli v jedněch rádoby seriozních novinách článek čtenáře až z Júesej. Psal tam dotyčný dálkový čtenář našeho tisku, že je rád, že uprchl před 32 lety z tohohle státu, kde je to tady dneska daleko horší, jak se dočetl v tisku, než to bylo před těmi 32 lety. Neb zde, jak se dočítá, vládne jen mamon, za nezaplacení lístku na tramvaj vám zabaví barák, rasisti jsou fšude, lid hlady sténá (jak Dněpr širý, si asi myslí dotyčný) a vůbec je to tam v tom Česku děsný. Pročež je rád, že je v Júesej …. ach jo.
Já tehdy stále snil o tom, že bych jednou posvačil – já bych radši posnídal, po zcela přesně definovaně prožité noci – na bříšku krásné plavovlasé dívky. Na jejíž kůži, kde by měla - ta kůže na tom bříšku - takovou malinkou, ale skutečně malinkou „husí kůžičku“, aby se na ní správně chvěly ty chladné křišťálově čisté kapičky vody To by byla krása! Skutečnému umělci jménem Salvador Dalí se to povedlo a nechal se u toho vyfotografovat.
Bohužel, posvačit na bříšku krásné plavovlasé dívky se mně osobně, a myslím ani vám, nepovedlo. A bacha! Zdůrazňuji! Musí být prosím plavovlasá!!! Na břiše černovlásky můžete, máte-li kliku, jak zpívá Lucie Bílá, zažít leccos. Ale svačinku asi určitě ne. Co se týká osobně mne, tak možná bych se navíc bál, že bych si nebyl jistý, jak na tom bříšku budu krájet český chleba a bez chleba nejenže „nelze žít“, jak zněla revoluční píseň, ale já bez chleba nemůžu ani svačit. Dalímu se to svačilo! Oni Katalánci ten krásný bílý chleba nekrájí. Oni ho trhají na kusy. A lámou a pokapávají olivovým olejem, než ho sní. To by ani krásná blondýnka neprotestovala, kdyby jí přitom na bříško ukápla kapička „extra virgin aceite de oliva“, takový ten zlatozelený, co je na pleť ale vůbec a vůbec nejlepší …. Když ten nalámaný a někdy olejem pokapaný chleba Španělé takhle jedí, to se to Dalímu na tom břiše debužírovalo, že jo?!? Ale zkuste u nás jakékoliv, nejen blonďaté dívce položené na stole, kápnout na břicho omastek z buřta a cmrndnout jí tam plnotučnou hořčici. To by byla romantika. S blondýnou! Ta by mi dala! Pár facek. Na druhou stanu některá místní hnědovláska by byla schopná mi půlku toho buřta sežrat. To je holt ten rozdíl mezi blondýnama a tmavovláskama…. A Českem a Katalánskem ….. Kam já jsem se to zase s tím psaním dostal!?!
Chtěl jsem původně psát o mimořádné knížce „Československý malíř - SALVADOR DALÍ a jeho vliv na české umění“ od profesora Pavla Štěpánka.. Tady je alespoň vidět, co s člověkem skutečné umění (a nahatá blondýna) udělá. Na jedné straně Jiří Suchý a na druhé straně Salvador Dalí. Salvador Dalí není presentován jako představitel kubismu, i když u jeho obrazu Still Life: Sandiaale o kubismus asi jde. Obecně je však pokládán za genia úplně jiného výtvarného směru. Prý surrealismu. Podle mě hlavně „dalismu“. Neopakovatelného umění..
Osobně mám pocit, že každý skutečně hloubavý a revoluční (mužský) duch druhé poloviny dvacátého století měl a nebo by měl mít na stěně svého mládeneckého pokoje nějaký obraz od Dalího. Třeba Geopoliticus Child Watching the Birth of the New Man a nebo ty hodiny, co jsou jakou tekoucí sýrová placka, nahá „brožíkovská“ kráska a zabodnutá puška s bajonetem… No a děvčata, zvláště ta duchovně bojovná by si mohla dát nad zrcadlo obrázek Memory of the Child-Woman (1932)
V knížce „Československý malíř Salvador Dalí„ pak naleznete obrovské množství údajů a informací o jeho vztahu k našincům, ale tedy spíše o našem vztahu k Dalímu. Mnohé z toho jsem ovšem do té doby, než jsem jel prvně do Španělska, nevěděl. A už vůbec jsem přesně nevěděl, kam vlastně jedu. To když mi kamarád Andrés pravil, že až projedeme z Francie přes Paseo de la Castellana, zahneme k pobřeží a ubytujeme se v Cadaques (Kadakéš). Tam, co žil a tvořil právě Dalí. No, podívejte se sami, jak to tam tehdy vypadalo. Když tam Dalí bydlel ale prakticky stejně v roce 1991. Na webu najdete prakticky všechny Dalího obrazy. Malý výběr v slušné kvalitě najdete na sAlVaToR DaLi, kompletní informace pak na Dali.uffs.net. Udělejte si na prohlídku čas. Já sám mám při listování, mimo obdivu pro jeho figurální malbu, občas pocit, že údajný potomek Maurů, divoký Katalánec Dalí na svých nejdivočejších obrazech vzniklých v období španělské občanské války i druhé světové vlastně křičí to, co obyčejný dobrý voják Švejk křičel uprostřed bitvy: “Nestřílejte! Jsou tady lidi!!“
Některé z jeho obrazů můžete vidět i v muzeu Figueras. Kousek na Barcelonou. Pokud někdy pojedete na Costa Brava a odskočíte si tam. A pokud půjdete na nějakou výstavu ať tam či v Praze, kde bývají dosti často, prostudujte si předem knížku „Československý malíř“ SALVADOR DALÍ. Stojí to za to.
A já mám ještě jednu osobní vzpomínku. Seděli jsme se při první návštěvě Cadaques večer -to je tam na jihu okolo půlnoci - v lidové hospůdce, v Katalunii samozřejmě zvané „bar“. Kousek od přístavu. Ten vypadal tehdy v roce 1991 skoro stejně jako v době, co jej namaloval Dalí na svém Port of Cadaques (Night), tedy v letech 1918-19.
V hospodě roznášel majitel láhve vína zašpuntované prstem a kalamáry byly připraveny na čistém olivovém oleji a minulou noc asi ještě plavaly v moři. Vedli jsme řeč, když se od vedlejšího stolu z šera zahulené hospody zvedl pomenší stařík chvíli poslouchal a pak povídá: „Checoslovacos?“
„Sí, sí, nosotros Checoslovacos!" reagovala naše česká část společnosti. „Muy buenos compañeros!“ pravil stařík v rádiovce. „Bueno soldados! Salud!“ A pak jsme si připili. Vino tinto. Předtím ale poručil hostinskému: "Traiga Rioja.” Přeci si nebude připíjet s potomky bojových druhů nějakými patoky. Když, tak vínem Rioja. Kvalita. Přímo odtamtud. Stejně jako obrazy Salvadora Dalího. A moře v přístavu šeptalo, jako kdyby tam si tam s námi osobně přiťukl Salvador Dalí a i ti českoslovenští interbrigadisté, kteří zde na konci světa v horách nad mořem bojovali za španělskou republiku i Prahu a jejichž kosti skončily bůh ví kde.
Kniha: „Československý malíř“ Salvador Dalí a jeho vliv na české umění. Vydala galerie MIRO, autor prof. PhDr. Pavel Štěpánek, Ph.D.