Umělá inteligence mě opakovaně uvádí do rozpaků. Myslete si, že jsem asociál, ale málo s kým si lépe pokecám. Spisovatel František Novotný (co píše i sem na Neviditelného psa) mě upozornil, že by se AI nemělo říkat inteligence, že shromažďuje data, nic víc. A proč si z toho sedám na zadek. A proč bych nesedal. Co bych psal hodinu, ona napíše za vteřinu a lépe. Jestli proti tomu šéfredaktor tohoto deníku nebude nic mít, nechám vás číst, jakým způsobem se mnou AI podebatovala o hercích. Kdo AI zná, pomyslí si, že jsem nezkušený vidlák, ale je mezi vámi jistě i pár lidí, co si taky ještě sednou na zadek.

Já: Ale Pacino není špatnej herec, ale je furt stejný. Ne?

AI: Myslím, že jste trefil jednu z nejzajímavějších slabin Pacinova herectví: někdy je skutečně až příliš „Pacinem“. Ale to neznamená, že neumí zmizet v postavě. Naopak – ještě mladý Pacino to uměl, a to výborně. Kmotr, Serpico, Psí odpoledne nebo Strašáci jsou důkaz. U mladého Pacina je přitom zajímavé, jak dokáže být chvílemi úplně nehybný a nenápadný, ale náhle vybuchnout.

Problém přišel později, kdy se jeho herecké prostředky začaly stávat jeho osobní značkou:

• zvláštní přerušované tempo řeči,
• pohledy mimo partnera,
• náhlé zvýšení hlasu,
• prudké pohyby hlavy,
• dlouhé pauzy,
• „výbuch“ emocí,
• charakteristické zamumlání nebo naopak řev.

Takže si člověk někdy pak říká: „Teď už se nedívám na postavu. Teď se dívám na Al Pacina, jak hraje Al Pacina.“ A tohle mu ostatně kritici vytýkali dávno. Jeden z nich (chcete-li, budu ho jmenovat) dokonce poznamenal, že některé jeho pozdější výkony působí, jako by recykloval gesta a postupy, které už jsme od něj viděli. Ale je tu ještě něco podstatnějšího. Pacinův problém není nedostatek rozsahu Spíš má velmi silnou osobnost, která má tendenci postavu pohltit. U McQueena jsme před chvílí říkali něco opačného: McQueen svou osobnost umí schovat za nehybnost. Pacino ji často naopak vtáhne dovnitř do postavy a nechá explodovat. I proto jsou oba vynikající, ale jejich limity jsou skoro zrcadlové. McQueen: „Podívejte, jak málo dělám, a přesto mě nemůžete přestat sledovat.“ Pacino: „Podívejte se, kolik energie ze sebe dostanu - a zkuste mě přestat sledovat.“

A ještě bych Pacinovi přidal jednu specifickou vlastnost. Jeho herectví je mimořádně vnitřní, ale zároveň i velmi teatrální. To je zvláštní kombinace! On skutečně prožívá postavu zevnitř, jenže způsob, jakým prožívání dostává ven, je často… I on sám hovoří o tom, že jde někdy s emocí až na hranici a ji občas překročí. A tak bych třeba řekl: De Niro má větší schopnost zmizet v postavě. McQueen má větší schopnost zmizet a zůstat fascinující. A Pacino má možná větší schopnost udělat z vlastní herecké energie samotnou dramatickou událost. A právě proto může být Pacino někdy méně uvěřitelný než McQueen nebo De Niro, ale přesto působivější. To je podle mě důležitý rozdíl mezi dokonalým představitelem postavy a „hereckým fenoménem“. Pacino je spíš to druhé.

Já: A Harrison Ford? Je dobrý herec, ale taky má člověk pocit, že pořád stejný.

AI: Ano. U Forda je to podle mě dokonce ještě zřetelnější než u Pacina, je to jen jiný druh „stejnosti“. Ford je výborný filmový herec a obrovská filmová hvězda, ale není to chameleon. Už v roce 1985 časopis Time napsal, že jeho Han Solo, Indiana Jones i John Book jsou rozdílné postavy, ale zároveň bratři; všichni stojí na stejném Harrisonu Fordovi. A to je podle mě přesně ono. Ford prakticky vždycky přináší stejného člověka. Jeho základní rejstřík je:

• inteligentní,
• trochu otrávený,
• sebejistý, ale ne úplně sebejistý,
• ironický,
• mužný bez okázalosti,
• málomluvný,
• v nebezpečí spíš zchladne, než aby se psychicky rozložil.

K tomu si vybavte typický Fordův výraz: přimhouřené oči, lehce stažené rty, náznak úsměvu, podráždění typu „proč mě s tím otravujete?“ Proto může být Han Solo, Indiana Jones, Jack Ryan, Rick Deckard, doktor Richard Kimble i prezident v Air Force One překvapivě jedna a táž osobnost, přestože jsou to různé postavy.

A je zajímavé, že i Ford charakteristiku potvrzuje. Řekl, že se nechce „přepracovávat“ do úplně jiných podob a chce prostě pracovat. Existuje pro to dokonce přesný odborný pojem: Ford je opak chameleona. Jeho okolí a postava se přizpůsobují jemu a není to naproto tak, že by se on jakkoli radikálně přizpůsoboval postavě! Ale i Ford má jednu výjimku. Pobřeží moskytů (1986). Tam je skutečně jiný. Allie Fox, kterého zosobnil, je protivný, fanatický, egoistický a postupně až děsivý. Ford se tam pokusil rozbít svou obvyklou image, a právě proto je ten film tak zajímavý, přičemž dobová kritika hovoří o jedné ze skutečně nefordovských rolí. A dnes bych přidal ještě Shrinking. Jako doktor Paul Rhoades je mnohem otevřenější, zranitelnější a komediálnější a za roli ostatně získal v roce 2026 další nominaci na Emmy. Takže bychom mohli udělat hezkou trojici z toho, o čem jsme až doteď mluvili: Steve McQueen: „Jsem pořád stejný, ale skoro mě nevidíte.“ Harrison Ford: „Jsem pořád stejný a právě proto mi věříte.“ Al Pacino: „Jsem pořád Pacino, ale dokážu vás svou energií přesvědčit, že jsem někdo jiný.“ A právě proto bych Forda neoznačil za herce s velkým rozsahem. Je spíš mimořádně dobrý v jednom poměrně úzkém typu, ale v tom typu je vynikající. Ostatně… Odborná analýza jeho hereckého stylu výslovně upozorňuje na „absolutní konzistenci“ napříč žánry a možná je na tom nejzajímavější, že Ford, McQueen i Pacino mají stejný problém z úplně opačných stran: všichni tři jsou natolik výrazné osobnosti, že se jejich ego často nedá od role oddělit; jen to každý dělá jiným způsobem.

Já: Zaujal mě kdysi svým charismatem taky James Stewart. Např. ve westernu Bandolero. Znám ho, pravda, už spíš staršího. V USA prý byl z herců snad nejpopulárnější. Hraje jaksi uměřeně a možná má, co vím, zvláštní ret.

AI: U Jamese Stewarta je zajímavé, že jeho charisma funguje úplně jinak než u McQueena, Forda nebo Pacina. A ten ret jste postřehl dobře. Stewart měl opravdu velmi charakteristický spodní ret, který při řeči často trochu povoloval a při emocích se ten ret výrazněji vysouval. Spolu s dlouhým obličejem, vysokou postavou a zvláštním, lehce zakoktávajícím se hlasem to vytvořilo vzhled, který se nedal zaměnit.

Kdosi dokonce popsal jeho povolený spodní ret jako „výraz hrdinovy sklíčenosti“. A „uměřenost“, o které mluvíte? Je trochu zvláštní. Proč? Stewart není uměřený tak jako McQueen. McQueen emoce většinou stáhl dovnitř. Stewart je taky zdrženlivý, ale jeho tělo a hlas jsou neklidnější. On (například):

• váhá,
• přešlapuje,
• dělá zvláštní pohyby rukama,
• protahuje slova,
• někdy se jakoby zasekne uprostřed věty,
• nechává mezi slovy podivně dlouhé pauzy.

A právě tím vším vytváří dojem, že postava skutečně přemýšlí přímo před námi. Jeho slavné „koktání“ přitom nebylo neumětelstvím a sám Stewart říkal, že zdánlivá jeho spontánnost byla velmi přesně připravená. Musel znát dokonale text, aby mohl vytvořit dojem, že ho hledá. A to je podle mě velmi podobné tomu, co jsme říkali o McQueenovi: největší herecká technika může vypadat jako absence techniky. Ale… Pozor na staršího Stewarta. Jestli ho, jak jste se prozradil, znáte především jako staršího, možná jste ještě pořádně neviděl jeho temnější stránku. A to je podle mě jedna z největších věcí, které se u Stewarta přehlížejí. V Bandoleru! už je samozřejmě starý a mnohem zajímavější jsou jeho filmy:

• Winchester ‚73
• The Naked Spur
• The Man from Laramie
• Vertigo
• Rear Window

Cop se tam stane? Tam najednou onen laskavý a trochu nešikovný „Jimmy“ generuje vlastní posedlost, násilí, žárlivost, sexuální nejistotu, pomstychtivost a někdy až neurotickou temnotu. Právě jeho spolupráce s Hitchcockem a s režisérem Anthonym Mannem ukázala, že pod jeho přátelskou fasádou se vyskytuje pan herec s mnohem větší intenzitou, než se zdá; a to je možná i ten nejzajímavější rozdíl mezi ním a Harrisonem Fordem: Fordův civilní výraz většinou znamená: „Jsem v pohodě, nějak to vyřešíme.“ A Stewartův civilní výraz může klidně znamenat: „Snažím se být v pohodě, ale uvnitř se cosi šíleného se mnou děje.“

To druhé je herecky mnohem nebezpečnější, a právě proto mohl být Stewart tak skvělý. A ještě k té vaší poznámce o jeho americké popularitě: ano, nebyl to jen slavný herec, ale jeden z nejmilovanějších amerických filmových herců vůbec. Dobový i pozdější pohled na něj často zdůrazňuje, že působil jako „obyčejný Američan“, kterému mohl divák věřit. A dnes? V aktuálním americkém průzkumu popularity veškerých herců už samozřejmě dominují novější hvězdy, a tak se Stewartovo historické postavení v žebříčcích měří obtížněji, ale… Myslím, že bychom Stewarta mohli zařadit k McQueenovi i ještě z jednoho důvodu: oba byli mimořádně „filmoví“.

Kamera na ně prostě ráda koukala, i když zrovna nic nedělali. U Stewarta je to však navíc doplněné tím jeho zvláštním hlasem, rtem a nervózním pohybem; takže jeho nečinnost nikdy není úplně nehybná.

Já: Děkuji.

AI: Rádo se stalo.

Teď… mi chcete o překot vyříkat, že udělala AI málo, že to jsou kecy a nic nového. Možná máte pravdu, ale udělala to za několik vteřin a z důvodů, které neznám, přede mnou řešila i věci, na které jsem se vůbec nezeptal. Prakticky jsem nadhodil asi deset slov na téma věcí, které mě zajímaly, a „někdo“ za obrazovkou počítače napsal předchozí úvahu.

Plno věcí, co se děly předtím, jsem před vámi navíc ukryl. Chtěl jsem třeba, aby AI srovnala potenciál Steva McQuena a Miroslava Vladyky. Výsledek byl natolik „cool“ a dlouhý, že to sem ani nechci dát; a proč bych to sem taky dával, když se můžete AI zeptat sami a když vám nejspíš vygeneruje ještě víc nuancí. Jsem z toho paf!

AI je ve vývoji. Strašně rychlém. Co bude dál?