Už je to dlouho, kdy jsem ochranu svých autorských práv vyřešil prohlášením: Vše co napíšu je freeware, můžete ho opisovat, libovolně kopírovat a měnit a podepisovat svým jménem. Možná to někdo dělá. Konkrétně jsem to zaznamenal jen jednou, před lety, kdy si někdo přivlastnil moji Encyklopedii vynálezů Julese Verna a vystavil ji na svém webu. Nenamítal jsem. Nebylo by to nic platné a navíc by mohl někdo oponovat, že jsem si do své encyklopedie natahal vynálezy Julese Verna (mimochodem, před týdnem uplynulo 120 let od jeho úmrtí).

Mám pocit, že o autorských právech se v posledku mluví a píše víc než jindy. Je to paradoxní právě v dnešní době, trpící zřejmou nadprodukcí artefaktů všeho druhu, literárních, výtvarných, hudebních a všemožných jiných. Čím snadnější je artefakt vytvořit a čím nižší jsou kritéria jeho kvality, tím úpornější je ochrana práv skutečných či fiktivních. Připomenu absurdní spor o „opičí selfie‟, kdy fotograf David Slater narafičil fotoaparát a opička stiskla spoušť. Bojovníci za práva makaků rozjeli kolem toho právní bitvu, trvala jen sedm let, takže nestojí už za řeč.

V tomto smyslu si užijeme hodně zábavy kolem uměle vytvořených obrázků. Hned od začátku jsem tomu říkal „legalizovaný plagiát‟ a myslel jsem to částečně vážně a částečně nevážně. Umělá inteligence vytváří texty a obrazy a hudbu podle toho, co se naučila. Ale není to princip i lidské tvorby? Redaktor Ondra Müller v Albatrosu mi zaryl do mého geniálního díla se slovy, že takových Šifer mistra Leonarda má plné šuple a já toho Browna ani nečetl! Ale Šifra mistra Leonarda jaksi ideově visela ve vzduchu a bylo těžké se jí ubránit. Claude Monet namaloval Impression a najednou bylo všude plno impresionistů, i v rodině jsme měli jednoho. Který Egypťan dostal před 5000 lety nápad, že by bylo dobré malovat lidi naplacato, hlavu z boku a tělo zepředu a po něm to pak sekali všichni na jedno brdo: rozuměli by našim dohadům o autorském právu? Žádný mistr štětce či pera nežije ve vzduchoprázdnu. Jiří Suchý zahájil éru Semaforu hrou Člověk z půdy o spisovateli, který uměl psát, ale neuměl číst a omylem psal díla dávno napsaná. Ale tak to není, žádná takový Antonín Sommer nebyl, není a nebude. Každý tvůrčí člověk se pohybuje v jakési kulturní živné půdě z rozmixovaných artefaktů všeho druhu. A tak se stane, ze vzpomínek vylovím dávnou vernisáž výstavy malíře, pozměním jména, kdy jsme tam všichni stáli a koukali na sebe a na obrazy a mysleli si totéž a vernisážový řečník zahájil projev, trochu přeženu:

„Úplný hňup by si mohl myslet, že náš Mistr kopíruje Fernanda Légera!‟

Učí se umělá inteligence i inteligence lidská a pro případy, jako s tím Légerem, nabízím řešení: říkejme tomu sekundární inspirace. Podstatu věci to vystihuje a zní to mnohem lépe než plagiát.

Poslední slovo, Lidovky.cz 31.3.