Někdo deklaruje a schopnější se protahuje. „Protahovat se“ asociuje, já vím, úhoře a úhoř signalizuje měniče kabátů, jenže máte ještě jiné a výsostnější a nóbl protahování se, o kterém stojí za to ztratit několik slov.

Je to patnáct let, co jsem pracoval v jednom krásném a starodávném muzeu, a protože jsem nebyl ředitelem, občas jsem prodával vstupenky u vchodu a za oknem ideální pozorovatelny a nejspíš jsem si mezitím četl horory, to už nevím, ale zrovna moc lidí tam nechodilo, když právě nezačínala nová skvělá výstava. Najednou někdo přece přišel. Vstoupil vysoký, štíhlý chlap a jako všichni obešel hranol kamenného sloupu. Ani se nepodíval ke mně na pokladnu a pouze zatočil na starodávné schody a zmizel směrem k ředitelně. Tohle většina lidí neudělá. Většina deklaruje: „Jdu.“ Menšina nechce deklarovat. Prahne zůstat nenápadná a tento gentleman (anebo na mě působil jako gentleman) patřil mezi až extrémní nenápadníky.

Jenže jako nenápadníka si představíte šedou myš a tohle byl nápadník života. Opravdu krásný chlap, co měl kouzlo, které se těžko definuje, ale souviselo s rychlou chůzí a cílením a soustředěnou nerozhlíživostí. Tady udělám odbočku. Přiznám, že muže nevyhledávám. Ideál rozhledu je u mě spíš servírka KÁ, která mě právě obsloužila v denním baru, a protože mě dávno trochu zná a nikdo další nepřichází, sedne si v rohu a notný kousek za pultem na vyvýšené místečko a soustředěna luští křížovku s koleny u sebe, jako bych tam nebyl, a má celkem krátkou sukni, takže mohu nenápadně pozorovat její nohy. To je představa vizuálně interesantní bytosti (když má navíc hezkou tvář) a to jsem zažil, zatímco muži netáhnou. Obecně ne. Ale onen gentleman kamsi táhl, před budovou asi odhodil vajgla a protáhl se jako liška na monumentální schodiště a stoupal k výstavním síním, jako bych tam nebyl. Schody bral i ve vysokém věku po dvou. Tady neříkám, že jsem byl nějakou vyhláškou 23 povinen ho zastavit v bráně, to ne, ale kdyby to platilo, tak bych to nedal. Ten muž byl tunelový. Něco jako kdysi šachový mistr Bobby Fischer. Většina lidí je společenská, ale toto byla individuální střela. Samostatná vojenská mikrojednotka. Na druhou stranu…

Nějak jsem poznal, že kdybych na něj zavolal „zdravím“, určitě by se pootočil a své pálení vpřed by stoprocentně vysvětlil. Racionálně. To nemohl být lupič, ale muž, který je natolik zajímavý, že ho stálá pozornost unavuje. To se stává. Ale i většina těchhle okázalých frajerů, a jsou to často herci, je zvyklá se producírovat, i když nemusí, a někdy poznáte, že je to sice zcela nebaví, ale stejně dělají určitou show: tělo je dopředu disponovalo a pouze strašně málokdy narazíte na postaršího štíhlého pána, jako se to stalo mně, aniž by se rozhlížel světem. Paradoxně je uzavřeností nápadnější, než kdyby halasil anebo zpíval písničku jako Gott, a zničehonic jsem si uvědomil, že příchozího krapet znám. Byl to jeden výtvarník. Bydlel ve městě. Už dlouho maloval a dělal sochy i nějakou keramiku a vlastně to většinu života produkoval ve spolupráci s kamarádem, ale kamarád nakonec zemřel a jeho druh zbyl ve vesmíru jenom s manželkou. Bydlili v bytovce za kruhovým objezdem a zhruba jsem věděl kde, ale on se tam nezdržoval nijak intenzivně, protože měl jinde ateliér a jinak byli se ženou permanentně v luftu: na dovolené v zahraničí, u moře, a tak.

Jednou jsem se na toho muže ptal svého kamaráda Josefa Hrubého (1932-2017), což byl básník, a Hrubý odpověděl: „Ano, Karla znám, jeho práci jakbysmet, ale trochu vidím problém. On vo tom vůbec neumí hovořit.“

Takže jsem si představil, jak tento výtvarník ani neposkytuje rozhovory a dře v „atíku“ a jedna zakázka klidně mohlo být kovové sousoší Hurvínka a Spejbla, jenže on si zrovna na nich nezakládal, ale jednou sousoší poškodili vandalové a hle, tvůrce byl přece rád, že se obnovilo, a nedíval se ani, kolik mu za to dali. Buď zase už kutil něco dalšího anebo se prostě a lidsky slunil a vyhříval v Dubaji; ale zapomněl bych na další jeho vlastnosti. Silný kuřák, silné brýle (takže vypadal trochu jako Bradbury), a jednou jsem - výjimečně - čekal na náměstí na tramvaj-jedničku a vyšel z trafiky, která už tam není. Měl ameriky a zastavil se, aby si zapálil, a pozoroval jsem ho a nepřipadalo mi, že si mě všiml. Už byl tehdy starší a vlastně mu muselo být hodně, ale já si ho všiml poprvé a zapomněl na to a následně se mihl oním muzeem a došlo mi, že se bude konat výstava. Patrně po něm někdo chtěl, aby ji přehlédl a zkolaudoval, anebo potřebovali pár Karlem vytvořených exponátů, anebo se jednalo o tvorbu jeho už zesnulého přítele, ale nejde mi o tyhle světské věci a jejich kvalitu či nekvalitu, jde mi o tu očividnou schopnost se protáhnout za vytčeným cílem, aniž ztratím glanc a vteřinu. Imponuje to. Dokonce jsem si pomyslel: „Jestlipak se po úspěšném proklouznutí nahoru a pak, po návratu, jestlipak se doma opravdicky a lidsky protáhne a zívne? Co říká ženě? Smí tam kouřit?“ Chtěl jsem doporučit jeho efektivní přístup k žití, ale je otázka, jestli je podobné chování přenosné a zda se dá napodobit. Ten muž fungoval jako unikát, něco jako tenhle jeho kolega (Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti), a nabízí se teorie, že byl lehce-funkčně autistní, ale to je pouhá spekulace; zrovna tak mohl být občas unaven celoživotně mu věnovanou pozorností. A sice je pravda, že podobným způsobem chodí taky muži, kteří mají mírnou špičku, ale od Josefa Hrubého jsem se dozvěděl, že Karel nepil; a když mi proklouzl, neudělal to pod vlivem alkoholu.

Budete-li se muset stále starat, jak vypadáte, a budete-li na to permanentně ve městě myslet a budete rozhlíží, tak možná za život ani mnoho pořádného nevytvoříte; ale někdo míří za cílem, který mu boží přičinění definovalo, a zbytečně nečumí. Periferně si jako zdravá střela sice dává bacha na výstražné tabulky, ale jinak mu leží svět u nohou, když se umí bleskurychle protáhnout i do každého muzea.