Městečko Troyes má mimořádně zachovalé historické centrum. Jeden hrázděný dům nalepený na druhý a v nich vklíněné kostely, téměř v každé ulici. Centrum omšelé, jako když se octnete v šestnáctém či sedmnáctém století. Ale patina těch domů je zachována s rozmyslem a taktem vůči historii. Ve skutečnosti, když vejdete do kteréhokoliv domu, uvnitř je, dalo by se říci, přepych. Uvnitř jsou prostory moderní, vkusné, ať už se jedná o restaurace nebo jiné veřejné prostory jako Art galerie. Nápaditá je i barevnost domů, zřejmě zachovalé původní barvy, místy vyšisované, jak se o ně dokáže postarat čas a počasí.

Procházíte jednou ulicí, druhou a jinou další a každá vám otevírá nové domy, zajímavé pohledy. Tak se rozhlížíte a vracíte některými uličkami a nemůžete se nabažit tak nezvyklé architektury. V úplně uzounkých ulicích maličké stolečky na kávičku, na odpočinek, na pár slov s přáteli, na vstřebávání atmosféry tak vzácného prožitku.

A při jedné takové procházce francouzským městem Troyes jsem u ramena Seiny spatřila nápadně půvabnou sochu mladé ženy. Seděla na lavičce a obličej jí clonil široký klobouk. Do očí jí nebylo dost dobře vidět, ale celý jej zjev dával tušit jemnou oduševnělou krásu. Prohlížela jsem si ji a pomalu kolem ní procházela, abych vychutnala její přítomnost ze všech stran.

Proč tu sedí tak osamělá? Na koho čeká? Nač může myslet taková půvabná mladá žena? Je šťastná, že má na koho čekat nebo má neklid v duši? Možná, že nemá cíl, k němuž by se mohla upínat? Jedna otázka kopírovala druhou a na žádnou jsem si nedávala odpověď. Mezitím jsem se stále snažila hledat její oči a vcítit se do její nálady. Když se mi to nepodařilo, sklonila jsem se, abych si přečetla název sochy a seznámila se, kdo je jejím autorem. Lili. Autor András Lapis. Maďarské jméno, napadlo mě, nic víc.

A vtom jsem si teprve povšimla, že drží v ruce knihu. A při soustředěnějším pohledu jsem pochopila, že je to kniha o hrabatech z Champagne a že mne žena dokonce vyzývá, abych si k ní přisedla.

Bylo by mi hříchem posadit se na lavičku vedle tak nádherné ženy a tak jsem postávala a kochala se uměním vidět v neživé hmotě takovou krásu. A nakonec ji přivést na svět a navíc ji i oživit.

Jak jsem tam tak nekonečně dlouho postávala, začalo mžít, drobně poprchávat, až se rozpršelo. Žena nereagovala, nerozevřela deštník, neměla se k odchodu. Na rozdíl ode mne. Chtě nechtě jsme se rozloučily.

Nevím, co ona, ale já jsem na ni nezapomněla. Celou dlouhou cestu domů jsem ji měla v mysli. Doma jsem vzala štětec a ukládala v kontemplativní chvíli její jemný obličej pod široký klobouk. Sotva se mi podařilo vystihnout její myšlenky, oči, vizáž, ale klobouk, ten nápadný širák se podařil jistě.