Na začátku příštího měsíce uplyne patnáct let od zavraždění Simony Monyové (1967-2011). Psala knihy a někde běží o jejím životě seriál, který nesleduji, ale vím, že by nebyl bez té tragédie, ze které těží. Když Simona umírala, měla rozepsanou už dvaatřicátou knihu.

Narodila se 17. března 1967 jako Simona Urbánková, ačkoli jméno Simona tenkrát v kalendáři nebylo. „Můj muž si nechal pro první procházku se Simonou v kočárku ušít oblek a nepřál si, aby ho někdo provázel,“ vzpomínala později matka budoucí spisovatelky. Ve čtyřech letech se Simona měla dočkat bratra Martina a těšila se na to, ale těhotenství dopadlo tragicky. Sourozence jménem Gustav se tím pádem dočkala, až když jí bylo pět a půl roku; brzy se o bratra po dětsku starala a někdy snad víc, než chtěla.

„Když byl průšvih, vynadali Simoně,“ vzpomínal později a nepopírá, nakolik ho rodiče preferovali, zatímco jí se neoprávněně zmocnil pocit, že se nezvládá zavděčit tátovi. Navzdory oné úvodní vycházce v kvádru jí sotva kdy řekl, že ji má rád, a chtěla dokázat ze všech sil, jak je dobrá. Chtěl to vnímat? Připadalo jí, že ne. „Zvlášť poslední roky se jejich roztržka prohloubila a už se ani nebavili,“ vzpomíná Simonin prvý manžel Pavel. „A mlčeli: hrdí, umanutí, ješitní.“

Když začala Simona za normalizace chodit do brněnské školy, tak jí moc nechutnaly obědy v jídelně, takže jí je máma chystávala doma. I tak jedla špatně a cestovala po ozdravovnách. Ale ke škole přistupovala rodina odpovědně, možná až moc, a Simonina matka přiznává, že to někdy „bylo na mrtvici“.

Simona měla ráda soustředěné čtení, a zatímco její spolužáci lítali, bývala s knihou. Taky měla výtvarné nadání, účastnila se soutěží, a protože je svět malý, už tenkrát se potkala při bruslení se svým budoucím vrahem-manželem; daleko později jí měl tu chvíli z ledu připomenout.

V pubertě psala Simona texty pro písničky a verše. Čtyři roky se pak učila pletařkou v Jihlavě, kam dojížděla z Brna, a v osmnácti dostala první auto, modrého žigulíka, aby ho hned rozflákala. Otec auto nechal opravit a za pár měsíců s ním havaroval pro změnu Simonin bratranec.

Odmaturovala, pracovala co dětská vychovatelka a na dnešní Masarykově univerzitě pak vystudovala psychologii. Jako vedoucí jezdila na tábory, a to stejně jako (introvertní) Pavel Strejček. Taky on rád četl a jiskra přeskočila při soutěži, kdo vypije víc piv: ve finále zůstali s pivem oni dva, roku 1987 spolu začali chodit a 11. března 1988 se vzali: taky z toho důvodu, že chtěla z domu. Na svatební cestu jeli k Máchovu jezeru. Zprvu žili u Pavlovy matky a Simoně to nevyhovovalo. V prosinci 1988 se jí narodil syn Michal a rodina si pronajala vlhký domek, z jehož dvorku pod skalou Pavel po dešti vynášel žáby.

Když byl Simonin syn Michal ve druhé třídě, došlo k celkem banální příhodě: obvinil spolužáka ze šikany. Případ vyšetřovala policie a zřejmě zjistila něco jiného, takže chtěli Michala vyloučit. O aférce se mluvilo ještě léta.

Od známých koupila Simona jakousi ruinu v Moravském Krumlově a její muž tam dojížděl po práci a zedničil. Ale vylepšenou stavbu si nenechali, jen ji prodali a odstěhovali se do brněnského bytu po babičce. Pak získali státní byt a ten rekonstruovali a směnili za jiný, dvoupokojový. Budoucí autorka bestsellerů se chovala suverénně a byla po tátovi tvrdohlavá a zaťatá, ale trpěla periodicky se vracející depresí, na jejímž dně plakávala. „Dělám všechno špatně,“ slýchal její muž někdy celé dny.

V Ernově sále Mahenovy knihovny měla Simona pořad v cyklu Tóny a verše a vedla pečlivě rodinné kroniky, kde jsou životní mapy obou prvních synů včetně pobytů u moře a s fotografiemi. Zjara 1992 vyhrála Simona v soutěži o nejlepší recept na cukroví, dostala se do novin, článek vystřihla a na stránce rodinné kroniky ho žertovně glosuje: „Konečně slavná.“

Ačkoli jí lékaři druhé dítě nedoporučovali, roku 1993 se jim narodil Dominik. S oběma potomky se Simoně podařilo zůstat na mateřské osm let bez přerušení; jinak pracovala jako kulturní referentka a taky absolvovala manažerský kurs marketingu na obchodní akademii. Školila potom krupiéry a dočasně pracovala jako realitní makléřka. Její firma „S-pleteniny“ měla ve finále třicet zaměstnanců a vymyslela i názvy restaurací svého bratra Zanzibar a Hokra. První povídky koncipovala ve stylu Daniila Charmse, ale tak neprorazila a nakladatelé ji přesvědčovali, aby psala pro ženy. V létě 1997 jí vyšla prvotina Osud mě má rád, aniž se dočkala úspěchu, ale Simona psala a vydávala další knihy a uchytila se co redaktorka několika časopisů. Roku 2000 s ní měla jedna televizní redaktorka uskutečnit rozhovor, ale vstoupil jí do toho jiný úkol a byla zastoupena kameramanem Borisem Ingrem, jehož datum narození se kryje s výjimkou roku s datem Simonina prvního sňatku.

O Vánocích 2000 jel Simonin manžel se syny do Harrachova, a když se vrátili, tak mu oznámila, že u nich celý čas strávil Boris Ingr. V dubnu 2001 manželovi byt nechala a přestěhovala se s novým partnerem do stejného rodinného domu, který její táta rekonstruoval pro ni a původního zetě. Roku 2002 bylo založeno nakladatelství Boris Ingr - MONY a jeho činnost začala knihou Manželky na odpis. Za práci ve firmě Simona posléze vyplácela novému partnerovi sto padesát tisíc korun měsíčně.

Koncem roku 2002 se potřetí dostala do jiného stavu, bylo to mimoděložní těhotenství a těsně před druhou svatbou jí vzali vaječník. Třetí dítě lékaři Simoně nedoporučovali také z toho důvodu, že prodělala rakovinu děložního čípku, a varovali ji před smrtí. 25. ledna 2003 se podruhé vdala a roku 2004 navzdory varování opět otěhotněla. Lékaři ji napěchovali hormony a v říjnu 2004 Boris osobně přestřihl pupeční šňůru. Synu Šimonovi byla v hlavě diagnostikována neoperabilní cysta a dlouho vůbec nechodil, ale okolo Vánoc 2005 se to zlepšilo.

Prvním skutečným Simoniným bestsellerem se stala kniha Krotitelka snů, přičemž pseudonym její autorky Monyová nemá asociovat pojem „money“, ale je odvozený z přezdívky, již jí dal v dětství děd - hudebník Státní filharmonie Brno a muž, ke kterému citově přilnula.

Roku 2004 začala Simona dohlížet na stavbu nového domu (o pár ulic dál) a v březnu 2006 se tam přestěhovali. Zjara 2008 pořídila garsonku nejstaršímu synovi a časopisu řekla: „Manžel je naprosto nevyzpytatelný. Sice to člověku bere jistoty, ale na druhé straně nehrozí stereotyp.“ A psala další a další knihy, přičemž názvy vymýšlela napřed. Mezi trháky se dostal i Konkurz na milence (2007), inspirovaný rozchodem s prvním manželem Pavlem, a Kudlanka bezbožná (téhož roku). Následovaly Hříšný kanec (2009), Blonďatá stíhačka (2010), Srdceboly (2011). 3. srpna 2011 Simonu druhý manžel šestkrát bodl. Zemřela a on byl odsouzen na 15 let vězení. Co ještě vraždě předcházelo?

V srpnu 2009 zemřela Borisi Ingrovi maminka a stával se větším manipulátorem, jak aspoň tvrdí Simonina kamarádka Iveta. Boris taky Simonu obvinil z matčiny smrti a poté, co spisovatelka uhradila pohřební hostinu, prý řekl: „To tys měla chcípnout.“ Jako inteligentní psychopat (a histrion) si dle všeho obtočil submisivní manželku okolo prstu. Půjčoval si i značné sumy, které hradila až dodatečně, a vypůjčování začalo hned po svatbě, kdy se finančně vyrovnala s první jeho ženou. Podle vzpomínkové knihy investovala do Borise cca třináct milionů a on bezpochyby svedl okouzlovat ji i jiné, ačkoli se choval až extrémně teatrálně. Opětovně si kupříkladu balil zavazadla a „odcházel“, aby se vždycky zarazil na prahu. Jeden čas se to dělo i několikrát měsíčně, ale stěhováci byli už naštěstí v obraze. Pokud Boris odešel, maximálně na noc.

Opravdu Simoně fyzicky ubližoval? Kamarádce řekla, že pro ni tělesná bolest „moc neznamená“ a že jí vadí víc psychický teror a citové vydírání. Podobně lze děsit druhé třeba i jen pomocí vozu. Už před narozením syna vjel Boris ve vysoké rychlosti do výkopu a jindy se schválně „motal“ v serpentinách. Významně uměl říct: „A pojedeme se Šimonem na výlet, a to rychle, aspoň dvě stě padesát.“ Simoně vykloubil prst, vyrazil zub, roztrhl koutek, roztrhl obočí a není ani třeba hovořit o podlitině pod okem a modřinách; jeden čas vůbec neslyšela na levé ucho a poté, co ji hodil proti skleněnému stolu, padla do bezvědomí. Ale mezi ataky byly pauzy a „krásná“ smiřování.

Teprve na dovolené v Řecku (2009) se Simona svěřila s něčím z toho nejstaršímu synovi Michalovi a půl roku před smrtí koupila pro manžela, pro sebe a nejmenší dítě dovolenou v Dubaji. Souběžně se chtěla rozvést, ale pořád o tom uvažovala jako o dalším selhání. Boris se tou dobou dobrovolně utkal s detektorem lži a proti vlastnímu očekávání prohrál. Simona začala říkat, že to potvrdilo, jak mu jde jen o peníze, a pronajala mu byt a poprosila ho, aby se odstěhoval. To se sice stalo, ale Boris se vracel a několikrát byl z původního bydliště vyhozen spolužákem Simonina bratra. Současně si Simonin syn Michal změnil - na výslovné matčino přání - příjmení právě na Ingr a spisovatelka Borisovi dala asi třicet tisíc korun, aby navštívit závody v Le Mans: vždycky je chtěl filmovat. Jak dodatečně zjistila, jel tam s mladou společnicí.

Koncem června 2011 se ženil nejstarší Simonin syn Michal Ingr a rodina jela začátkem července do Egypta, a to bez Borise. Ten se v Africe vynořil s pokáním a dokonce namnožil písemnou omluvu: nutno říct, že Simoně taková gesta imponovala. Syn Michal tenkrát otčímovi zarezervoval zpáteční letenku.

Koncem života měli někteří Simonu za namyšlenou. Realita tomu neodpovídala. Sebevědomí Simoně chvílemi padalo až „pod nulu“ a byla extrémně sebekritická. Některé věci zbytečně prahla plnit „do puntíku“ a nevěřila si v podobných momentech v ničem. Perfekcionismus není pokaždé košer a ona působila sebejistě pouze navenek.

Borise asi nejvíc ranilo a vyděsilo, když ho odřízla od nakladatelství a ztratil práva na knihy. Od některého okamžiku manželku varovával, že se pro ni zabije, a svého času alarmovala policii a jeli pro Borise k Macoše. Jindy zapil prášky alkoholem a skutečně skoro zemřel: byl opakovaně oživován. Krátce před vraždou demonstrativně vyskočil z okna a po ní to zopakoval. Rozsudek přijal bez emocí.

Roku 2008 vydala Simona Monyová dvě navzájem provázané knihy Matka v krizi a Matka v koncích a je i autorkou děl s „pochmurnějšími“ tituly Poslední extáze, Ženu ani květinou, Citová divočina a Deník citového vyděrače. Koncem života chtěla vystoupit v talk-show Jana Krause a snila, že se Landa účastní křtu její třicáté knihy. Měla taky obavy, že jí dojdou nápady. Několik dní před smrtí smazala minimálně dvakrát „nezvládnutou“ první stránku nové knihy Netlač na pilu: to se nikdy předtím nestalo. Nedokázala se dostat ani přes úvod. Simoninu pohřbu v brněnském krematoriu zcela chyběly projevy a jediným slovem nebylo zmíněno, že je spisovatelka, přičemž akt proběhl s doprovodem písně Dobrák od kosti (skupiny Chinaski). „Zdálo se nám, že by se to Simoně líbilo, měla ráda černý humor,“ řekl její bratr. Partner říká v textu dotyčného songu své ženě, že ji jednou „oddělá“: Jsem ten, kdo jednou tvý tělo zakryje, jsem ten, kdo tě jednou oddělá, jsem ten, kdo tě jistojistě zastřelí.

Bratrova rodina získala Simonina nejmladšího syna Šimona, který nastoupil do první třídy měsíc po její smrti, a vrah prosil rodinu z vazby o peníze. Mohl dostat dokonce osmnáct let, ale přihlédnuto k tomu, že dosud nebyl trestán a zavražděné zavolal sanitku. V závěrečné řeči ji označil za „skvělou ženskou“. Dnes je na svobodě.

Roku 2011 vydal spisovatel Richard Sacher (*1974) knihu Simona Monyová - Život a smrt, ze které jsem zde čerpal, a rok poté vyšla v nakladatelství Belami, Michal Ingr (založeném v únoru 2011) publikace Simona Monyová, sestavená Jiřinou Veselou „ze vzpomínek rodiny a přátel“, také ji jsem vytěžil. „Bude to znít paradoxně, ale myslím, že skutečnou svobodu člověku může poskytnout jedině smrt,“ svěřila se Simona v únoru 2006 jednomu časopisu. „Dokud budu naživu, budu pořád korigovat své jednání tak, abych někoho nezklamala a nedotkla se ho, abych někomu udělala radost a zavděčila se, abych vypadala lepší a aby mě ten člověk měl rád.“

Několik Simoniných románů je zfilmováno:

Simona Monyová | ČSFD.cz