Podívejme se na toho Waterse, básníka v hudbě i textech, který utvářel skupinu Pink Floyd a styl art-rock, ale který se také vždy vyjadřoval ke světu a politice, přímo či v metaforách, ať už na albech Animals, The Dark Side of the Moon, The Wall nebo The Final Cut, vydaná po válce na Falklandech (Maggie, co jsme to provedli?). Na Rogera Waterse, o kterého jsme se i tady ve Světě hospodářství nejednou otřeli za jeho nápovědy, jak udělat mír na Ukrajině, a jenž je proto nyní persona non grata v Polsku. Pokusím se jej trošku rehabilitovat, abych mu nekřivdil a aby se mu něco podobného nestalo i u nás, když už na něj mám koupené vstupenky. A bacha, je to dlouhý.
Watersovým životním dílem, na tom se shodují i experti, je dvojalbum The Wall (Zeď), vydané v roce 1979 k Mezinárodnímu roku dítěte, jak tenkrát vyhlásila OSN. Až v roce následujícím se skupina Pink Floyd vydala na koncertní turné. Jevištní podoba projektu byla technicky dokonalá, nevídaná, kvadrofonní a tak náročná, že se zeď postavila a zbourala na pódiu jen ve čtyřech městech: Londýně, Dortmudu, Los Angeles a New Yorku. Až v roce 2009 také v Praze, ale to už nehráli Floydi, ale Waters se svou skupinou. Mezi tím ještě Waters zbořil Zeď skutečnou, Berlínskou, v roce 1990.
Roger Waters, autor hudby i textů (kromě dvou písní, které jsou podepsány kytaristou Gilmourem), na dvojalbu ve 27 skladbách vypráví příběh rockové hvězdy Pinka od jeho narození až po soudní proces proti němu. Příběh prý nese autobiografické rysy, ale na to pro teď zapomeňme. Fascinující naopak je bezmála orwellovská věštba ve Zdi ukrytá.
První stranu alba například uzavírá skladba Mother (Matka; vy mladší, nespleťe to s Lennonem). První verš: Matko, myslíš, že shodí tu bombu? Největší politologická a vojenská esa dnes dumají nad tím, jak to myslí Putin se svými jadernými zbraněmi. Mnozí se shodují v tom, že i kdyby se pokusil, i kdyby vydal příslušný rozkaz, nestane se. Zabrání mu v tom „jeho nejbližší“. Mají majetky v zahraničí, konta v eurech a dolarech a jejich děti žijí a případně studují na nepřátelském Západě. Například dcera ministra zahraničí Sergeje Lavrova si užívá luxusního života v Londýně a prý ani neumí rusky. Dcera ministra obrany Dmitrije Šojgu Ksenia působí ve finančnictví. Dcera tiskového mluvčího Dmitrije Peskova Jelizaveta studuje práva a mezinárodní vztahy ve Francii, pracuje v Evropském parlamentu v Bruselu jako stážistka pro ultrapravicového europoslance Aymerica Chauprade, který byl členem francouzské Národní fronty. Podobné je to s mnohými ruskými oligarchy, které ani neznáme, ale kteří podporují Putinovu vládu i válku. Mnozí neochotně výměnou za školy a majetky pro své děti (Matka ti nedovolí létat, ale možná tě nechá zpívat). Kdyby Putin „shodil tu bombu“, ti všichni okolo něj budou mít šmytec. Matko, měla jsi zapotřebí být tak vysoko? končí Watersova píseň.
Pink svého otce nepozná, zahynul ve druhé světové. Matka malého Pinka ochraňuje až k nesnesení a ve škole chlapec zažívá výsměch a ponížení. Tak jako tak jsi jen další cihlou ve zdi, rekapituluje Waters. Věhlasu si Pink dobude až jako rocker, ale cítí se osamělý a frustrovaný. Miláčku, kdykoliv vezmu do ruky telefon, stále nejsi doma, stýská si na vrcholu své slávy a vzteky rozmlátí hotelový pokoj elektrickou kytarou. Pročež si kolem sebe začne stavět zeď. Moc to ale nezabírá. Je někdo tam venku? opakuje Waters několikrát.
Koncert už měl začít, davy netrpělivě skandují „Pink, Pink!“, ale hvězda ne a nejde. Až manažer a doktor ho najdou těžce zfetovaného v hotelovém pokoji. Při oživování položí manažer své superstar další zásadní otázku: Hello, a je někdo tam uvnitř? Otázku, kterou už mnoho let kladou „západní“ politici Putinovi. Asi nejen oni…
Narychlo, pomocí jiných drog, dají Pinka dohromady a vyvezou na pódium před běsnící dav. Trošku to bude bolet, ale budeš pak moci sehrát tuhle show. Neodbytně to připomíná proměnu ruských politiků od opilce Jelcina přes Medvěděva k Putinovi. Nebo ne?
Pink je ve formě, dav mu skanduje oddanost a on si kolem sebe postaví zeď, snad aby to tak zůstalo…? Uvnitř zdi je hvězdou a diktátorem. Milující davy začne proměňovat v armádu a policajty. Kdo nejásá dostatečně, ten je bez milosti vyhozen za zeď. Kolik ruských miliardářů, generálních ředitelů nebo opozičních politiků emigrovalo, sedí v ruských vězeních, nebo zahynulo vinou nešťastné náhody či sebevraždou? Jen letos prý třináct. Jsou tu dnes nějací homosexuálové? Vyhoďte je za Zeď! Támhle je jeden, který se mi vůbec nelíbí, vyhoďte ho za Zeď! A tamhle ten vypadá jako Žid! A tamhle ten je černej! Kdo sem pustil tu sebranku? Támhle jeden kouří jointa. A támhleten vypadá jak mýval! Kdyby bylo po mém, všechny bych vás nechal postřílet! Rusové dnes plní nejsilnější migrační vlnu za posledních deset let. Mobilizovaní vojáci se vzdávají Ukrajincům, nezřídka v civilních šatech, ve kterých byli odvedeni, dokonce ještě v trestaneckých mundúrech, pravil ukrajinský přítel Oleg, co má zprávy od svých přátel tam.
Pinkovo vojsko a policie „uvnitř“ udržují pořádek, ale za zdí se začínají věci dít. Spolu to vydržíme, po jednom padneme. Pink to ví a čeká na červy. Stop! Chci domů, pryč z téhle show. Svléknout uniformu. I já se musím dovědět, jestli jsem vinen. Následuje soud, červí soud. Nad Pinkem za to, že si dovolil vyjevit své city. Rozsudek zní: Protože jsi můj přítel, Odhalil jsi svůj nejhlubší strach, Odsuzuji tě k tomu, že budeš vystaven Pohledům takových, jaký jsi ty, Zbořte tu jeho zeď! „Pohledům takových, jaký jsi ty…“ trochu zoufalé, ale asi jsme takoví.
Stane se za obrovského kvadrofonního rachotu, cihly létají po pódiu i mezi diváky, kdo neztuhne v ohromení, nebo alespoň nemá husinu, ten za lístek utratil horentní peníze nadarmo. V našem příměru s Putinem jen poznamenejme: To se ještě uvidí, zeď stále stojí, soud v nedohlednu.
Kdo Zeď neviděl živě, shlédniž skvělý film The Wall z roku 1982, režie Alan Parker. U nás se tehdy promítal v podzemním Jazzovém klubu, dnes hledejte pod klíčovými slovy „muzikál, animovaný, fantasy“. Taky dobrý, ne?
Douška: Watersovy výjevy o Ukrajině zvedají obočí oprávněně. Waters je hudebník, básník, pacifista a magor. Ale nechme zpívat Mišíka… a Waterse!
Komentář vyšel na serveru Odkaz, zde zveřejněn se souhlasem redakce a autora