„To město je jako vrata ve zdi. Když je vysadíme, projdou tudy dvě armády.“ O Berlínu, ruský velitel

1.

Překvapily mě reakce čtenářů na článek Čtyři z tanku a pes, čekal jsem trochu víc výsměchu, nedočkal se a místo toho zjistil, že tady vládne matka nostalgie. Aspoň v komentářích zvítězila. Ostatně, u mne taky. A co vůbec vnímám jako hlavní nedostatek seriálu?

Disproporčnost. Jakou? Běh času tu přece zachycen trochu divně, ne?

Je to tím, že série měla původně mít původně pár dílů, během kterých hrdinové na tanku měli vesele dohrčet do Berlína, zvítězit nad Hitlerem, a to se celé mělo odbýt zrovna tak bleskově, jako ta Hitlerova původní válka. I včetně lásek.

Jenomže ouha, autoři míní, ale diváci mění. První díly uspěly, původní plán natáčení byl doplněn, a co se původně mělo dít během posledních dvou dílů, je tak rozmělněno v patnácti dílech počínaje už tím sedmým, přičemž místy sledujete vatu a obzvlášť když slezou z obrazovky čtyři titulní hrdinové, nudíme se. V cílovém Berlíně se ale každopádně ocitáme už v patnáctém díle!

2. Rudy

Co se mi na tom legendárním seriálu naopak líbilo? Tedy jako klukovi? Samozřejmě tanky, ostrá palba jejich kanónů, časté nabíjení. Tříštivým - i protipancéřovým, jak si rovněž pochvaluje čtenář ZW pod mým článkem, a bavily mě přestřelky i bitvy.

Nebyl jsem sám. Všichni kluci znali tank T 34 (s číslem 102) a kreslili ho na tabuli i papíry. Půlka třídy si črtala indiánské bitvy, ale druhá půlka tyhle. A stodvojka dostala v pátém dílu i jméno a křest zaujal. Ten tank měl být Bucefal! Potom Eulálie. A nakonec to byl Rudy. Snad pocta Sovětskému svazu? Anebo jen krvi padlých? Ne, ani jedno. Pojmenovali ho prokazatelně podle vlasů krásné zdravotnice Marusji, kterou milovali, a tak na jeho boku mohlo česky stát Zrzek. Ovšemže nestojí, to už dabing nezvládl, a Rudy je na pancíři zpečetěn i čtyřmi otisky dlaní plus širokou šlapkou věrného psa Šaryka.

A to zdobení zůstalo už ve všech dílech a mělo pragmatický účel, neboť zabírejte tank kamerou uprostřed bojů, že jo, třebas i kašírovaném, ale tak, aby nesplynul s ostatními!

A co ještě se mi líbilo?

3. Tomek

Docela i ta Lidka, telegrafistka. A na existenci ženských vnad a „vojand“ ostatně ten seriál taky stál.

Co mě naopak rozesmutnilo? Úmrtí velitele tanku Olgierta – tak nedlouho po začátku.

Jeho představitel bohužel zemřel a zřejmě ještě během natáčení, takže... V jednom díle se Olgiert ještě smál, v následujícím stáli už jeho druzi nad hrobem, zatímco uvnitř tanku zůstala jen Olgiertova fotografie.

A pak ho nahradil Tomek - i když ne jako velitel. Jen do počtu. Tomka představuje ho vcelku sympatický mi herec, ale dovedu si stejně představit značnou množinu diváků, kterým zrovna on moc neseděl. A co? Uměl i na tahací harmoniku - a byl to určitě dobrý kamarád. Řekl bych, že nejméně papírový z nich. Byli občas až nepochopitelně rozjuchaní, ale Tomek sotva kdy. Nejuchal a ženské na jeho psí oči taky moc neletěly. Zato ten sedlák miloval polskou půdu, setbu, stromy… a taky trochu Gustlíka.

Jeho představitel možná malinko přehrává. I když, pravda, v té úvodní znělce to je schválně. Možná přehrává, ale podle mého názoru čtveřici i oproti původnímu plánu dodal něco silně autentického. Sám sebe, především. A kdo z nás ostatně sem tam nehraje (a přitom nepřehrává) i na jevišti světa, kdo? Všichni takoví Tomka chápali.

4. Nadšení

Pro seriál Čtyři z tanku a pes byla dále typická častá, samozřejmá snaha vojáků utíkat z ošetřoven. Kam? Samozřejmě zpět do smrště kulí, viz např. 16. díl. A zase – co? Snad tomu tak i bývalo!

V celku však polští tvůrci idealizovali a jistě, bylo by fajn, kdyby všichni zůstávali srdnatými a horlivě se snažili zabíjet i padnout za vlast, jenže… Jenže!

Na druhé straně nezapomínejme, že tady nešlo o Čechy, ale o Poláky.

5. Palba

V díle Tábor Janek trápí jednoho nacistu. Jak? Položí mu na záda tajně obyčejné kladivo. „Nevzpřimuj se, je to granát,“ řekne. Tato část končí osvobozením koncentračního tábora a Janek během akce zvolá: „Nestřílej na psa!“ Vzápětí klidně zabije dva Němce zezadu. Inu, jako odstřelovač jich už měl na kontě stejně slušnou řádku.

A Marusja? Líbala se s Jankem vroucně v rozstříleném kostele, když je lapili Němci, a ti ji pak drželi jako rukojmí a Janek jim měl donést civil. Právě v tomto pokračování se také vyskytuje velmi zvláštní záběr: zajatec v pokleku kreslící tankistům do prsti plán další cesty. Bylo tu snad režijním záměrem symbolicky předvést i poklek, ve kterém byli jiní zajatci stříleni? Věřím tomu.

5. Grigorij

Už jsem hovořil o nejednoznačném Tomkovi, ale zajímavé jsou i ostatní postavy a fakticky jde o svět v malém. Tak třeba Grigorij, řidič. Jeho představitel tu hraje tmavého Gruzínce, ale moc nehraje. Očividně totiž umí hrát nejméně ze všech přítomných a já bych dokonce rovnou dodal: Je to neherec. I ten Tomek je proti němu v tomto směru lumen.

Neherectví Grigorijovo naštěstí zase tolik nevadí, nicméně jako jediný ze čtyřky se prý už nikdy později nikde v televizi neuplatnil, ba zmizel v propadlišti dějin, což nám jistě nijak nebrání v tom, abychom se jeho kreacím nesmáli.

A byl svůj. A tak, jak byla jeho role psána, měl vždy tendenci objevovati se nevhod.

Ve chvíli, kdy se Marusja přimkne k Jankovi. A čtyři minuty před koncem dílu Most se tato tendence dokonce mění v nechtěnou parodii. Co že se děje?

Janek byl předtím zrovna vyléčen z těžkého zranění a poprvé se teď prochází venku. V lesíku. Není sám, spolu s ním cupe Marusja. V pozadí „žertovný“ Grigorij a všichni v důstojných uniformách, načež Marusja zastaví před nemocnicí: „Janku, máš jinou?“

A Janek že prý „neví“, začne vysvětlovat svůj vztah k telegrafistce Lidce! Ale sláva, konečně se dobere toho, že prý miluje Marusju. Je to venku a zdravotnice Jankovi za to okamžitě radostně zatančí mezi borovicemi, až si možná bezděky vzpomete na Nšo-šči z Vinnetoua. Vše ovšem podbarvuje hudba - a v prostřizích „nenápadný“ Gruzínec Grigorij.

Měl to zkrátka odlehčit a… Opětovně se s toutéž situací setkáváme i v dílu Prstýnky.

6. Gustlík

„Přišli jste z východu, tak jste bolševici, ale co, jste přece Poláci!“ (Honoráta, budoucí Gustlíkova manželka)

Seriálu dominuje GUSTLÍK JELEN. Kvůli jehož představiteli Franciszku Pieczkovi se ostatně ještě po letech chodilo na Díky za každé nové ráno (1994). A tady? Posádka Rudého zrovna na nové rozkazy, aby bylo možno vyrobit o díl víc. Tu se Gustlík úplně sám ocitne proti německému útoku a nastává jeho soukromá válka. Vzpomínáte? Já velice živě a v celku vzato to překročilo hranice vší pravděpodobnosti. Bylo to trochu moc i na film Alamo. A ne snad? Sledujeme tady zkrátka neuvěřitelný masakr, kdy Němci padají jako figurky, zatímco Gustlík (který zabíjí) neví, co je strach, běhá semo tamo a rozmístil předtím porůznu různé zbraně včetně granátů. Nyní kmitá mezi vším a střílí a hází a předstírá, že je celou četou. Zasažen není ani jednou.

7. Všichni čtyři

Z hlediska žen ovšem dominuje seriálu mladý Janek, to taky uznávám. A všichni čtyři se především pravidelně objevují v úvodním sestřihu, který byl asi natočen tak, že režisér herce prostě požádal, aby se chovali přirozeně. „A můžete i koukat do kamery a hlavně se usmějte!“

Což ti čtyři poctivě dělají a jenom svébytný Tomek dostal místo toho za úkol sehrát „vojáka zaskočeného kamerou“. Nu, z dnešního hlediska už jde každopádně spíš o humor nechtěného.

8. Nesovětská benevolence

Kromě dobré nálady ve světě tohoto seriálu vládla i značná svoboda.

Velící plukovník? Dobrosrdečný táta! A taky uvnitř tanku je to s posloucháním rozkazů ošemetné a já osobně mám pocit, že ve skutečnosti se natolik uvolněně nechovali ani ti pověstní američtí osvoboditelé s nohama na stolech. Dobrou polovičku akcí jako by navíc čtyři z tanku prováděli na vlastní pěst! „Provedu!“, pravda, taky zazní, ale spíš formálně. Druhá světová je tady selankou a věru bych nechtěl mít takové podřízené. I sovětský velitel to na konci výslovně konstatuje. Sice v dobrém, ale očividně si myslí: Tihle Poláci…

8. Jako v americkém muzikálu

Ale ještě jednou o lásce! V třináctém dílu se vyskytuje úžasná pasáž „jako z jiného světa“.

Hned na jejím začátku Marusja sestoupí z náklaďáku - do pole. Rázně v sukni vykročí, cop a pušku na rameni, a potom jde vzpřímeně napříč oraništěm a dlouze ji sleduje kamera. Přitom Marusja rusky zpívá - písničku o čtyřech tankistech, ke kterým ještě náleží „adnája nevěstá“. A teprve chvíli nato pokračuje vlastní příběh.

Není to snad svým způsobem dokonalé? Ano, ale zároveň i absurdní, protože se nic podobného v jinak realistickém seriálu nevyskytuje, a ta písnička se tedy nečekaně až totálně vymyká.

9. Sázka na smrt

Ne, to není repríza filmu s Clintem Eastwoodem, Sázka na smrt se jmenuje třináctá část seriálu a jeden z jeho nejneuvěřitelnějších dílů. Rudy je zajati Němci. Ti mu ale dají sportovní šanci - ujet. Jsme snad ve westernu? Jistěže jsme! Ale také ve špionážním románu, protože mezi nacisty se vyskytuje i zrádce, kterým je… Ano, sám kapitán Kloss. A přesila nepřesila, únik se díky němu podaří a my se na konci už v poklidu díváme na Janka a Lidku u řeky Odry. „Poslyš,“ povídá Janek, „zítra za úsvitu začne přeprava. Kdyby něco, postarej se o Šaryka.“ A díl končí. Toto je celá poetika toho seriálu v malém.

10. Finále

Tak, a je tu konec. Sledujeme návrat posádky Rudého do Varšavy, ale cestou dostanou povolení zastavit se u ruského kapitána Pavlova. Pavlov zrovna evakuuje lidi z města, které je podminované, a v jedné štole čeká časovaná rozbuška. Janek ihned nabídne pomoc všech. I lezou k rozbušce pod zemí a Pavlov zastaví tikot hodinek jenom čtyři minuty před explozí.

Potom zase vyjdou z tunelu a šťastni se ženou na kopec - s indiánským pokřikem. „Velmi hezké město,“ praví Pavlov. „A teď už bude…“ Tu je zasažen německým snajprem. „Mír.“

Umírá, k Jankovi je dovlečen vrah, ale vrah se nebojí: „Heil Hitler!“

Janek ho… nezastřelí. Nebudeme jako oni! A Gustlík jenom praví: „Hitler? Kdyby se u vás našel ještě jeden Hitler, tak by pak už nebylo na koho mluvit německy.“

A co víc? Jako ve správném kýči anebo pohádce už pouze svatby, a to jedna za druhou. Janka s Maruškou. Gustlíka s Honorátou. Grigorije s Lidkou, která ovšem měla ráda i Janka, a tak Marusje trochu závidí. A seriál končí. Tedy… vlastně až následujícím konstatováním německého fotografa:

„Nejprve snímek. Po trachtaci už stojí každý nakřivo.“

Čímž je vyjádřena i ta smutná skutečnost, že po vyhlášení míru sice bývá ještě chvíli všechno šťastně černobílé, ale později už politici nastartují pokřivené pletichy.

A to je vše. Nebo vlastně ještě…

Přehled dílů: 1. Posádka, 2. Radost a zklamání, 3. Kde jsme my, tam je hranice, 4. Psí pazour, 5. Rudý, med a kříže, 6. Most, 7. Rozcestí, 8. Mořský břeh, 9. Výměna, 10. Ve čtvrt po liché, 11. Válečná setba, 12. Pevnost Olgiert, 13. Sázka na smrt, 14. Červené dávky, 15. Vysoká vlna, 16. Tábor, 17. Klín, 18. Prstýnky, 19. Tiergarten, 20. Brána, 21. Domů.