TELEVIZE: Proč mi ukazujete takovou hrůzu
Zareaguji na článek TELEVIZE: Normalizační seriály s odstupem - Neviditelný pes, ve kterém to schytal Major Zeman (1974-1979). Ani já se toho normalizačního seriálu nechci moc zastávat a připadá mi takřka jako „tenhle“ Doktor Fu Manchu. Jak to? Ani na Doktora, což jsou dobře napsané romány a filmy podle Saxe Rohmera, se přece nebudete dívat roku 2026 smrtelně vážně, nejsme-li placený badatel, ale budete je sledovat s odstupem až rozmarně a vydržíte díky tomu nadhledu a snad i schopnosti abstrahovat. Jinak byste potupně maturovali z propagandy a žili ve víře ve žluté nebezpečí v londýnských docích, což byla blbost už tenkrát ve Spojeném království, když to Rohmer vymýšlel. A zrovna tak vidí ctitel světů majora Zemana nikoli snad žlutě (a čínsky), ale rudě.
Většina Sequensovy série se klíďo píďo dá sledovat i letos v srpnu, ale nejste-li naiva a dítě, leda „campově“, což si přeložme právě jako „přátelský nadhled“. Je tu podle mě jediný díl série, kde to zcela neplatí, a to Kvadratura ženy.
Ta je zakleta v srdci seriálu a je šťastným momentem. Díl patnáctý. Odehrává se roku 1958 a napsal jej romanopisec Jan Otčenášek (1924-1979), mj. autor knihy o židovské dívce Ester a jejím milenci Pavlovi Romeo, Julie a tma (1958). Autor Tmu navíc zpracoval jako film, oceněný ve Spojených státech, a napsal i řadu dalších solidních filmů a inscenací (Romeo a Julie na konci listopadu, Ta třetí, Milenci v roce jedna, Smrt mouchy, Byl jednou jeden dům, Láska mezi kapkami deště), aby podlehl mrše-rakovině už ve čtyřiapadesáti.
Jím vytvořený příběh kvadratury je úprava reálného případu Miroslavem Šmídem „čtvrcené“ Herty Černínové (1951) a Otčenášek nezapomíná zmínit služebnou Otylku Vranskou, nejznámější pomníček československých kriminalistů - nevyřešenou dodnes „kufrovou“ vraždu, kdy někdo neznámý rovněž aktivně porcoval lidské maso, možná také ve vaně.
Ke konci toho našeho televizního příběhu o porcování se stane podezřelým jeden účetní (hraje ho Vladimír Salač) a Zemanovi lidé občana konfrontují na pitevně se zohaveným torzem mrtvoly, ale nerealizují to bezduše: vše si filmují, ze záznamu opakovaně pouštějí šok podezřelého a mají dojem, že dotyčný překvapení hraje. „To je zkušenej kamuflážník,“ míní Zemanův nadřízený Kalina (Miloš Willig), který s „Honzou“ kdysi prošel nacistický koncentrák, a je patrné, že má konfrontovaný Šíp nervy z ocele. O dost lepší než třeba policajt Stejskal, zosobněný Ladislavem Mrkvičkou; ten takřka zvrací.
Připomeňme dál, že je Zeman většinu dílu na okraji hysterie, protože mu agent Bláha zrovna mauserovkou skolil manželku Lídu. Taky u záběrů z pitevny dostává Otčenáškův scénář Vladimíra Brabce do (až příliš nadehrávaného) afektu, kdy neprofesionálně (div ne jako v nějaké německé adaptaci románu Edgara Wallace) přísahá, že podezřelého „dostane na šibenici“.
Scéna se, uznávám, dá sledovat taktéž nevážně, jak už jsme o tom mluvili, a svého času sloužila v zábavném videu, kde je podezřelý decentně nahrazen Václavem Klausem (Česká soda 10 - Major Zeman (Václav Klaus) - YouTube). To pobaví (navíc ta foukací harmonika a smích), ale vraha už tolik nenadchnou důkazy v podobě psích chlupů a krve na nožích jisté Věry Hanouskové, která ho prokazatelně zná. A tyto nože žraločí kohosi osočí… a tady bych se vrátil do sedmdesátých let, kdy jsem díl viděl prvně, a připomenu si atmosféru normalizace, ve které fungovalo hodně věcí jinak.
Typické bylo, že se akční a brutální filmy potlačovaly. O to víc, a právě o to, do popředí vystupovaly některé (i když ne všechny) díly Majora Zemana. Jako právě tento, ale i díl druhý (Vyznavači ohně), čtvrtý (Rubínové kříže) anebo šestý (Bestie). Víte, jsem asi třasořitka, ale pamatuji stejný pocit u většiny spolužáků. Koukali jsme na ta střílení co teprve desetileté děti, a to přirozeně krvelačné, i když pravou krví válek neposkvrněné. A koukali jsme na ty akce jako na fascinující krváky. Mnozí mladí už si to nepředstaví, ale měli by. Jeden jediný televizní program pro všechny v celé zemi, ještě nejsou videopřehrávače, natož pak internet anebo Neviditelný pes, a nebyli jsme dosud zahlceni krimiseriály a Dexterem. Zeman byl takřka jediný. Vlastně se ani nedivím malíři Kájovi Saudkovi (1935-2015), že ho předělával na komiks. Politiku si odfiltroval a četli jsme to v časopise jako ryzí dobrodružství. Scénáře mu psal, tuším, cimrmanolog Jaroslav Weigel (1931-2019), kterému by letos bylo pětadevadesát, a vedle toho jaksi rovnocenně adaptoval Lipse Tuliána, což je ryzí loupežnický brak. Cituji z akčního komiksu dua Weigel/Saudek: Teplý jarní podvečer vylákal z kanceláře majora Zemana (obláček myšlenek): Půjdu naproti Lídě. „Ahoj, Lído.“
„To jsi hodný, že čekáš, Jendo. Půjdeme se projít jako zamlada, viď?“
U schodů malostranského parku však božím dopuštěním potkají agenta Bláhu s transplantovanou novou tváří a monstrum může konstatovat (cituji): „To je náhodička. Za hodinu odjíždím z republiky a můžeme se rozloučit! Tak sbohem, Zemane.“ A Zeman? „Vrahu!“ Načež si jeho půvabná paní pomyslí: Chce zabít Jendu. To se nesmí stát. I s kabelkou skočí před manžela a on: „Pozor! Lído, pusť! Uhni!“ Lída: „NE!!“ A zmetek Bláha ji zasáhne z pistole Mauser, kterou opakovaně vidíme v detailu. Taky registrujeme odletující nábojnice. Zvoní. A Jan Zeman: „Proboha, Lído!“ Tentýž poctivě k Bláhovi: „Jménem zákona odhoď zbraň!“ Teprve následně pálí, značku pistole nepoznám, ale je služební. Opakovaně trefí, Bláha letí se schodů a v seriálu ho samozřejmě hrál Radek Brzobohatý.
Pod obrázkem čtu: Na těch schodech ztratil svoji poslední šanci.
Podobné akce nebyly prosty ani špionážní díly 27 a 28 Rukojmí v Bella Vista a Poselství z neznámé země, kde Zemana nahrazuje agent major Hradec, ztvárněný Rudolfem Jelínkem. Anebo známé Mimikry, v nichž sledujeme krvavý únos letadla na Západ. Netřeba připomínat pověstnou Studnu, kterou dokonce před několika lety obětavě přetočili podle nového scénáře, když si napřed spočítali, že nejspíš neprodělají a že na to lidi půjdou… Takřka jako se zrovna teď hrnou na Kyklopa, na Kirké a na Nolanovu Odysseu… Ale rozumějte mi správně: netvrdím, že profesionál Jiří Sequens neuměl režírovat a Zdeněk Liška neuměl skládat. Uměli to, ale třeba Studna je každopádně bizarní a další sekvence seriálu jakbysmet, a to včetně fanatického Josefa Vinkláře se samopalem v roli, ehm, snad jednoho z prchajících Mašínů. Celek umí hodně vnímatelů popadnout a strhnout, uznávám, ale čas trhl oponou, sune se jinam a půvabnými zůstala jen některá zákoutí ve stylu Hříšných lidí Města pražského a zmíněný „zmáknutý“ díl Kvadratura ženy, který má na Databázi (ČSFD) úctyhodných 84%. Proti seriálu s majorem nic nemám, ale kdyby mě na skřipci jako krásnou čarodějku nutili znovu ho částečně sledovat, tak bych si asi vybral tuhle krvavou třicetinu; paradoxně je nejlidštější a neparadoxně se mi zdá nejdokonalejší. A jako by hovořili všichni: režisér Sequens, autor Občana Brycha, herec Salač, sám Šíp… i Šmíd: „Proč mi ukazujete takovou hrůzu? Anebo snad to má být paní Truhlářová? Pro Boha, kdo jí to udělal?“
ZDROJE: časopis Pionýrská stezka 1975-1976, Dan Růžička: Major Zeman (2005, 200 stran), Kája Saudek a Jaroslav Weigel: Příběhy Majora Zemana (1999), Mirek Graclík a Václav Nekvapil: 30 případů majora Zemana (2014, 448 stran), Vladimír Brabec: Major Zeman. Jak to vidím dnes (1999), Kája Saudek a Jaroslav Weigel: Major Zeman a jeho šest případů (1999), Sax Rohmer: Zrádný doktor Fu Manchu (1995), Petr A. Bílek (ed.): James Bond a major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění (2007).
