Nedávno, je tomu asi rok, jsem si vyměnili několik přátelských mailů s jedním zdejším psavcem. Jeho první odpověď byla milá, ovšem ty pozdější už byly stručné a stručnější s odůvodněním, že je zahlcen prací, povinnostmi, potřebuje peníze a kdoví co ještě, co k dnešní existenci patří. A že napíše později. Mně taky chybí čas a peníze a na rozdíl od něj ještě píle, ale mám pochopení a tak jsem čekal. Leč teď už čekat nemůžu, protože mně přihrál úžasné téma, které nedokážu nechat ladem.

Jedná se o článek na Neviditelném Psovi z 12.července 2025, nadepsaný otázkou Byl Jaroslav Dietl bohem? Autorova náklonnost k řečnickým otázkám je milá. (Jiný jeho článek: Byl Hercule Poirot filosof ?) Vzhledem k svému vzdělání mám při nich před očima projevy soudruha Stalina. Jeho otázky znamenaly vždy ortel (kam tím míříš, soudruhu Zinověve?). Nebo vzpomeňte na Tankový prapor, kde Roman Skamene ve své životní roli majora Borovičky taky seřvával své podřízené otázkami. Já jsem k reakci na Dietla potřeboval čas si pár věcí promyslet. A znovu se na některé díly podívat, abych si byl jistý. Nechci ovšem být zlý, a proto nebudu rozebírat zmíněnou stať. Místo toho se pokusím autora i ostatní čtenáře Psa osvítit.

Začnu tím, co je všeobecně rozšířeným míněním. Totiž že cokoliv, co vzniklo za totality, je principiálně špatné, protože je to totalitní.(Mimochodem, jezdili jste embéčkem nebo žigulíkem ?) Měl bych k tomu takový příměr. Jistě máte rádi Tři mušketýry. A vsadím se, že vám nevadí, že to byli šlechtici, tedy feudálové, a tudíž zlí. Stejně jako nepochopitelně oblíbený největší Čech, Nečech a antisemita Karel IV. Český lid dokonce označil v jiné anketě Babičku za nejlepší českou knihu a nikdo se kupodivu nepohorší nad babiččinou bigotností ve věčných modlitbách a devotností k šlechtě. Nemluvě o hygieně, jak si babička obléká řady košilek, spodniček a sukní. Ještě že nás paní Božena ušetřila popisu, jak se babička svléká večer před spaním. Jako vám jistě nevadí, komu sloužili Michelangelo či Mozart, nebo že váš oblíbený Sherlock Holmes zastupoval společnost, která z čiré zištnosti ovládala méně vyčurané národy po celém světě. Otevřete Verneovu Cestu kolem světa za 80 dní a v kapitole, jak šel v Hongkongu agent Fix s Passpartoutem do opiové krčmy, je to vylíčeno. Nechci ani naznačit, že mám něco proti imperialistům, naopak, shledávám ovládání slabých a hloupých správným, ale bolševici chytří nebyli. Bohužel tenkrát nebyli chytří ani Němci, když vybavili Lenina penězi a poslali do Moskvy, což se jim vzápětí vymklo z rukou. Taky nikomu nevadí, že všichni antičtí hrdinové byli držiteli otroků. Většinu dějin tvoří otrokářská společnost a její rafinovaná odnož zvaná učení o trojím lidu. A dnešní takzvané demokracie rověž tolerují děsivé systémy a ještě se s nimi kamarádí. Například tibetské dalajlámovství, indické kastovnictví, islám a dokonce diktaturu nejmocnější, katolickou církev. Proti tomu byla normalizace slabým čajem. Ale takový režim tady zkrátka byl. Byl hnusný, zničil život mých rodičů i půlku mého. Jenže já, na rozdíl od vás ročník 1952, jsem zažil Pražské jaro skutečně naplno a následující normalizaci neméně intenzivně. Mám díky tomu dokonce zkoušky z dějin mezinárodního dělnického hnutí, marxismu-leninismu i vědeckého komunismu, a tak výplody samozvaných analytiků moc nečtu. Jen občas, čistě v naději, že se v tunách hlušiny někdy zablýskne drahokam. Bohužel, abych zůstal u té metafory, hlušina se skládá převážně z hlušiny.

Podívejme se tedy na normalizační seriály očima oproštěnýma od rudé záře a dějin od VKS(b) až po Husáka. Byly velmi různé kvality, psal je Jaroslav Dietl i jiní a dosud jsem se nesetkal s tím, že by se někdo zabýval jejich filmařskou kvalitou. Možná se budete divit, jak dobře je znám. Ano, viděl jsem je téměř všechny tenkrát, když byly čerstvé, jenže jsem si v posledních třech letech zlomil kotník a posléze kyčel a strávil týdny ve špitále či o berlích, intelektuálně odkázaný jen na mobil, sluchátka a české série na YouTube. Takže vězte, moje zážitky jsou svěží.

Začnu odstrašujícím příkladem, Majorem Zemanem. Je vášnivě odsuzovaný, což má možná smysl pro mladou generaci, která to ale nejspíš nepochopí a bude to brát jako další mizernou krimi. My veteráni jsme si ty ideologické kecy a soudruhování vždycky dokázali odfiltrovat. Ovšem jako televizní dílo selhává Zeman zcela. Ne proto, že byl esenbák a že se v ději kritizují různé takzvané nežádoucí jevy. Seriál 30 případů majora Zemana je řemeslně děsně odbytý. Nechápu to, byl to prominentní komunistický projekt, ale nedbalost filmařů opravdu mlátí dveřmi. Mám takovou soukromou teorii, že to tvůrci dělali schválně. A to je na YouTube k vidění zemanovský dokument, který při vší kritice chválí profesionalitu režiséra Sequense. Nemohu po vás chtít, abyste se na to dívali. Zeman je už jako osoba naprosto neautentický, nemotivovaně nevlídný, podrážděný v práci i doma. Zvyšuje hlas na zcela nevinné svědky a často zběsile pobíhá po kanceláři. Zcela bezdůvodně, asi jen proto, aby to pan režisér neměl statické.

Typickým příkladem nedbalosti, která v jiných tehdejších produkcích nemá obdoby, může být epizoda Strach s pološíleným vrahem Vinklářem (doktor Cvach z Nemocnice, snad víte). Datováno 1951. V tomto dílu hraje i sanitka, kterou padouši unesli. Sanitka je Škoda 1201, ta se vyráběla jako limuzína zvaná sedan od roku 1954 a teprve později jako dodávka a sanitka. Která byla oproti stejšnu o dost prodloužená, aby se tam vešla nosítka zasouvatelná do kolejniček, což usnadnily zadní dveře, sklopné směrem dolů. Filmaři se ovšem neobtěžovali se sháněním sanitky a nalepili na dodávku 1201, ještě k tomu bílou (sanitky byly krémové, to si jistě vybavíte), červené kříže. Když odvážejí v jiném dílu do porodnice Zemanovu těhotnou ženu, nechávají ji nastoupit zadními dveřmi (kam, proboha, tam byla jen podlaha). Mimochodem, Renáta Doležalová, Zemanova první manželka, je jednou z nejhorších hereček, jaké se kdy v naší vlasti objevily. Její chování v dílu Romance o nenápadné paní, kde chce pomoct Gabriele Vránové z úzkých, je naprostá katastrofa. A nelze to připsat jen tvůrcům filmu, byla děsná i jinde. Její mimika byla kamenná už dávno před zavedením botoxu, a když otevře pusu, vypadá jako takové ty zvláštní ryby, co žijí v hlubinách oceánů. Ale to není nic proti jejímu herectví. Ironií je, že zatímco v Zemanovi ji zastřelili, skončil sebevraždou i její osobní život. A abych nezapomněl, byla i titulní hrdinkou s pompou ohlašovaného seriálu Ctná panna Lucie, který byl po dvou dílech zastaven a sešrotován. Údajně na příkaz UV KSČ, ale jistě si oddechli i diváci.

Takže padouši Vinklář, Tříska a mladičký Saturnin Vízner sanitku unesou. Tříska předstírá zraněného a saniťák vytáhne zezadu dodávky čtyři svázané vodovodní trubky potažené plátnem, jakože nosítka. Ta byla v dodávce viditelně volně položena, žádné kolejničky. Neuvěřitelné. V této epizodě jezdí i služební sedan 1201, vyráběný tedy od roku 1954, navíc samozřejmě se zrcátky na obou blatnících, což se ovšem objevilo až jako frajeřina koncem šedesátek. Zeman by tou dobou měl jezdit Tatraplánem, ale kdo by na takový detail dbal. Ačkoliv jich tehdy běhalo v jiných filmech dost.

Major Zeman je vždy skvěle oblečen, zato jeho manýry, jakož i jeho spolupracovníků, jsou někdy otřesné. Když má v Prokletém dědictví kolega (Mrkvička) oznámit Dáši Veškrnové, že její matka skočila pod vlak, chodí kolem toho jako kolem horké kaše a nakonec jí navrhne, aby s ním jela na okrsek. Je tam střih, škoda, takže nelze posoudit prokecaný čas. Zato v Mimikrech, slavném dílu se skvělými hereckými výkony, přichází major Zeman k matce dívky, která dojela na drogy. Od přivítání na dvorku se s ní baví o kdečem. Nejste vy z Milevska ze strojíren? Ne. A okecává to dál. V matce, té dobré duši, roste podezření, že dcera zas něco v Praze provedla. Ale jinak je to hodná holka, neublížila by nikomu... viďte, že ne? Ne... Zeman nakonec přizná, že je policajt, ale pořád ještě nic. A vy jste s Olinkou mluvil? Ne... Od pozdravu u branky k vyslovení slova mrtvá potřeboval debil scénárista a tudíž i Zeman 3 minuty a 41 sekund. To už hraničí s ublížením na zdraví.

Díl Mimikry je samozřejmě slavný, protože se disidenti domnívali, že má zesměšnit český underground. Když nechám stranou fakt, že český underground nebylo třeba zesměšňovat (zesměšnil se sám), musím přiznat tvůrcům jistou rafinovanost. Například zatímco v jiných epizodách je hudba Zdeňka Lišky (dělal 19 dílů) čirý hnus, v této epizodě se jedná o hnus vysoce koncentrovaný. Ve scéně Zemana a dcery běží z magneťáku jako obvykle nedefinovatelná instrumentálka. Tahle je šílená. Je to nekonečné sólo na kytaru s efektem wah-wah, česky kvákadlo, a rád bych věděl, kdo se k tomuto výkonu propůjčil. Hudba vyvolává nauseatické pocity, do kterých se pak drogy i ksichty muzikantů skvěle hodí. Koncert a song Bič boží ovšem nemohly být společnosti nebezpečné, protože kapela Mimikry hraje proti hlučícímu publiku bez kabelů kytar a mikrofonů. Samozřejmě Lábus to hraje úchvatně a ta křehká basistka je úžasná, škoda že se zahrabala v ostravském divadle. Opravdu líto je mi Oldřicha Vlacha, protože ten na rozdíl od Lábuse nedostal jinde příležitost střihnout si klaďase. Vzpomeňte třeba na jeho roli v seriálu Hospoda, i tam byl za hnusáka. A ve Vesničce střediskové si dokonce málem ugriloval pindíka. Teprve v pokročilém věku směl být sympatickým dědou Karáskem v Hvězdách nad hlavou, zde ovšem opatřen demencí.

Vždycky mě fascinovalo, jak levní filmaři natáčejí nehody. Často vidíte jen vyděšený výraz řidiče, pak rozmazaný pohyb kamery, prásk a už jen rozbité auto. Klasický je konec filmu Jáchyme hoď ho do stroje, kdy Sobota dostane jako odškodné novou šestsettrojku (s tým pertinaxem, pamatujete?) kterou ale dárci nezabrzdí, takže sjede do rybníka. Tam se ovšem potápí vrak, který má mimo jiné výrazně promáčknutou střechu.

To Zemanovci byli přece jen poctivější. V Pánovi ze Salcburku jede taxikář s Volhou 21 nočním lesem. V levé zatáčce, může tam mít tak padesát, víc ne, stojí najednou na kraji silnice srnec. Zkušený taxikář by necloumal volantem a klidně srnce srazil, Volze by se nejspíš nic nestalo a srnčí na smetaně není k zahození. Konečně, můj táta byl saniťák. Srnčího občas kus přinesl, chlapi se dělili, ale pamatuju, že přinesl i několik celých zajíců. Tenhle řidič blbec chtěl hodit vlnu (s Volhou!), ale srnce stejně trefil. Mimochodem, je tam krásně vidět, že byl (srnec, ne řidič) vycpaný. Vůz vzápětí sjede po travnatém svahu, přičemž se mu otevře kapota, a celkem měkce se zaboří do nějaké hromady štěrku. Taxikář ovšem umírá na vnitřní zranění, neb to scénář vyžadoval.

A pak ten Mercedes v dílu Růže pro Zemana, datováno 1973. Klasika známá (a mě vždy deptající) z mnoha filmů, totiž sabotáž na autě. Obvykle to bývají brzdové hadičky. Viděl jsem dokonce, jak někomu přecvakli lanka brzd na bicyklu, taky se zabil. No, udělat to mně, neujel bych ani metr na parkovišti. Uvedená scéna je kouzelná. Jeden padouch druhému odšrouboval matici táhla řízení. Poškozený vyjíždí z garáže a my jasně vidíme, že je to bílý Mercedes, zvaný tuzemskými experty Piano, tedy pro znalce W 115, a na kufru čteme odpovídající označení 240 D. Řidič vyjede na dálnici, vidíme, že má tmavou, tedy skleněnou posuvnou střechu, ovšem v záběru interiéru tam otevírací střecha není. Pak se v plné rychlosti čep vyklepe. Dálnice je lemována souvislými svodidly, přesto auto projede místem, kde zrovna nejsou, a opět sjede ze svahu. Tentokrát se ale začně divoce převracet. My vidíme, že je posuvná střecha náhle plechová v barvě vozu, a není divu, on už to není Piano, ale takzvaný Velký Křídlák, tedy typ W 111. Tu scénu si musíte vychutnat. Následuje střih na Zemana a jeho kolegu, kteří ho pronásledují (teď už dokonce v Cortině třetí generace). V ten moment exploze a vrak Mercedesu je kouli ohně. Zatracený diesely. Kdo by to do nafty řekl.

V tomto dílu se rovněž vydatně střílí. Ve starožitnictví míří dva příslušníci na zločince, což mu nezabrání otevřít šuplík, vyndat z něho Waltera a vystřelit první. Po obchodě ho příslušníci honí hned čtyři, všichni vydatné pálí, napočítal jsem 17 výstřelů, rozbilo se dost vitrín se starožitnostmi a padouch nakonec skončil s kulkou ve stehně. Vskutku efektivní policejní zásah. Znáte klasický italowestern Hodný, zlý a ošklivý? Je v něm poučení, které bychom si měli vzít na celý život. Věta „Když chceš střílet, tak máš střílet, a ne žvaňit“ je věčnou pravdou.

A tak už jen pár žertů nakonec. Zatímco Bezpečnost používá k nahrávání výslechů poctivý magneťák Sonet Duo (Tatranské pastorále, 1965, ovšem to bylo na Slovensku, možná to mělo symbolizovat jeho zaostalost), mladá Zemanová (Andrlová) si doma v dílu Šťastný a veselý, datováno rokem 1966, pouští Lásku nebeskou na Tesle T45, vyráběné od roku 1968. A ještě k sanitkám. Opilou Andreu Čunderlíkovou odváží v témže dílu roku 1966 už sanitka Škoda 1203, ačkoliv se začala vyrábět až o dva roky později. A na závěr vrcholnou perličku. Pašovač lidí na západ, Josef Abrhám (epizoda Pán ze Salcburku), přijede se svým kamionem Volvo na schůzku s bossem a na otázku, jakou měl cestu, odpovídá ...rozdělovač si zablbnul. (Pro méně znalé: kamiony, tedy diesely, rozdělovač nemaji.)

Existují ovšem série neméně hrůzné, nikoliv však v detailech, nýbrž v celkové atmosféře a logice. Příšerný je Letící delfín, neuvěitelně amatérský a nakonec tenkrát vůbec nevysílaný. Ze známých je zoufalý seriál Nejmladší z rodu Hamrů, ten je naprosto děsivou obžalobou selské mentality. Když si uvědomíme, že celou první republiku ovládali agrárníci, intelektem podobní hrdinům seriálu, víme, proč to tak dopadlo. Žena za pultem netrpí ani tak rudou pověstí Jiřiny Švorcové či exoftalmem Jany Bouškové, jako celkovou nudou. Bylo třeba lidem ukázat, že není jen velký svět, ale i malé starosti. Vzpomínám však, že tenkrát televizní veřejnost zaujala především svěží Hana Maciuchová.

Dokončení příště