Jsme tvorové značně různí a kontrasty jsou tím snadněji pozorovatelné v případě hodně viditelných celebrit na celičké škále jejich výkonů - od obdivuhodných po odpudivé. Máme v paměti ultraradikálky jako Jane Fonda a Vanessa Redgrave, tu ve svém speciálním trockistickém vybarvení, a naopak i svou původní německou vlast opustivší Marlene Dietrich, v dobrovolných službách Spojenců dodávat dobrou náladu a kuráž bojovníkům potýkajícím se s jejími původními krajany.

První americký film, který jsem viděl v poválečné rodné Plzni, se jmenoval "Objective Burma", kruté drama v hanebné džungli, v hlavní roli s Errolem Flynnem narozeným v dálné Tasmánii u protinožců, jenž svůj veškerý válečnický heroismus vyčerpal v Hollywoodu. Jinak tomu například ve Skotsku narozeném elegantním gentlemanovi Davidu Nivenovi ve službách britských commandos, v nichž dosáhl hodnosti plukovníka. Dvoumetrový Američan James Steward, rovněž plukovník, absolvoval víc než tisíc leteckých akcí nad nepřátelským územím a míru se dočkal s hodností generála.

Dost jinak tomu v případě ex-spojence Francie, po její trapně kvapné porážce: její filmová studia pokračovala s produkcí výtvorů sice nacistické ideály nové Evropy nevelebících, ale zcela únikových, oddechových - klasika, romantika, komedie, se zpěvy a tanci ve válečné době, ovšem s prioritou úsilí ji přežít, což se všem hvězdám bez pošramocení jejich pověsti zcela nedařilo. Nejedno jméno, též šarmantní Maurice Chevallier, takto uvízlo v paměti.

I Barrandov ovšem hledal jakýsi modus vivendi, a podařilo se mu s okupační kontrolní správou téměř harmonicky koexitovat, aniž by to vedlo k sebevraždě, vlastnímu zániku či k poválečné oprátce na krku s obviněním z kolaborace s nepřítelem.

Nejeden idol stříbrného plátna se aspoň poněkud potřísnil přijetím nevýznamných rolí v německých filmech, s vlastním jménem poněkud pozměněným - Adina Mandlová, Hana Vítová, Zita Kabátová, z pánských představitelů Otomar Korbelář, jenž ve svém přijmení pozbyl háčku a čárky a zbohatl jedním umlautem, jak matně si vzpomínám.

Úspěšně přežívali přepilní režiséři jako z poangličtěného MacFriče znovu zčeštěný Martin Frič a stejně tak se dařilo i Otakaru Vávrovi, každý z nich tvůrce dvou, tří filmů ročně. Frič uspěl s roztomilými komediemi (Eva tropí hlouposti), Vávra si rovněž neuškodil s neškodnými tématy (Dívka v modrém, Humoreska, Kouzelný dům). Marně se pokoušel o jakýsi socialistický realismus, což vyřešil ústupem do historie. Zazářil však jako jiný druh pionýra - průkopníka erotiky se vší důkladnou nahatostí.

Jeho schopnost přizpůsobení politickým požadavkům doby, kotrmelcům jakkoliv náročným, byla zdrojem mnohých ocenění, řádů, laureátství až do jeho úspěšně dožitých snad sto let.

- - -

Pohlédněme na Hollywood, jak ten si tehdy počínal: filmové tvorba - onen spíš průmysl, byznys než umění. Již ve třicátých letech minulého století, až do konce roku 1941, kdy už v Evropě řádila druhá světová válka, ona Amerika a Hitlerovo Německo dávaly přednost vzájemně prospěšnému stavu neutrality. S jakkoliv nevábným odérem, což dokumentuje nedávno vyšlá kniha s názvem The Collaboration: Hollywood's Pact With Hitler (Harvard, 2013, s.336). Autor Ben Urwand obviňuje hollywoodský systém oněch tehdy dominujících filmových studios z "aktivní podpory nacistické kampaně antisemitismu", o to víc nehorázné, že vskutku všichni vlivní mogulové s rozhodujícím slovem v Hollywoodu byli Židé a ultimální hodnotou všeho snažení byl ovšem zisk. Premiéra filmu All Quiet on the Western Front - "Na západní frontě klid", podle předlohy Remarkova protiválečného románu, čemuž se dostalo zatracení ministrem propagandy Goebelsem jako pokusu zničit německou prestiž, se dočkal pouze šesti představení. Rok poté Carl Laemmle, zakladatel Universal Pictures, nabídl Berlínu příslušně upravenou verzi původně zatraceného filmu a výsledkem byl velikánský úspěch na obou stranách. Hitler, po převzetí moci ve státě, poslal do Los Angeles svého representanta Georga Gysslinga přizpůsobovat filmová studia respektu pro "germánskou hrdost a tradice". Takový nedostatek hrozil použitím paragrafu 15 zakazujícím vývoz filmů provinivších se tvůrců.

Tento stav věcí končil Hitlerovým vyhlášením válečného stavu s USA. V následujícím obdobi 1942-1945 Hollywood vyprodukoval na 1500 antifašisticky zaměřených projektů. Patrně největší popularitě či dokonce slávě se dostalo filmu Casablanca (1942). Rozený Čech aby na slavné dílo reagoval sladkokyselým pocitem, vyjádřeným anglickým slovem ambivalence. Jeden z amerických kongresmanů je ilustroval údělem vlastní tchýně, za volantem jeho nového luxusního cadillacu do strže se řítící.

Hrdinou filmu je z koncentráku uprchnuvší vlastenec, hlava podzemního hnutí v okupovaném Československu, jménem nikoliv Josef Novák, ale Victor Laszlo. Typický našinec, že ano. S rolí se potýkal Paul Henreich, v Terstu narozený, původním jménem Paul Hernreid Ritter von Wasel-Wandigau. Nezatčen se pohybuje v Casablance, součást državy Francie, v té době již Němci porubané. Velícím tam nacistou není esesák, ale důstojník, major Strasser v uniformě Luftwaffe - takovéto kraviny. Hrál ho Conrad Veidt, v Podsdamu-Postupimi narozený, se svou židovskou manželkou upláchl před Hitlerem do Anglie, odtud do Hollywoodu, kde byl odsouzen k výlučným rolím hanebných nacistú. Pro můj vkus nejsympatičttjší postavou v téhle Casablance byl realisticky zkorumptovaný šéf francouzské policie (Claude Rains, v Londýně narozený Angličan).

- - -

Konec války, znárodňování nejen Barrandova, též okamžitý začátek báječných příležitostí až k zázračným ideologickým přerodům. Z agrárníka Jana Bartušky se stal instantní bolševik, posléze i generální prokurátor. Majetnictví rudé legitimace bylo též ochranným štítem proti nezřídka oprávněnému obvinění z dřívějších kolaborantských prohřešků. Z jednookého funkcionáře protektorátního Kuratoria vznikl nekompromisní kritický dráb, s přísným stranickým bičem zasahující shrbené hřbety literátů. Leckdo se značně vehementně angažoval. V Plzni herec Josef Větrovec byl takový sekerník, vůbec nebylo radno padnout mu v nepřízeň. Nejen v partajních kruzích se mu přisuzovaly zásluhy za stržení sochy, symbolickou popravu T.G.M. (v reakci na vyjádření nelibosti plzeňských pracujících k měnové reformě v červnu 1953), zloducha buržoazního prezidenta, který si nejvíc liboval ve střelbě do stávkujících nezaměstnaných proletářů.

Morbus stalinismus zachvátil celičkou "kulturní frontu". Skladatel Hlobil zkomponoval symfonii či kantátu o Stalinovi, jemu podobný soudruh Dobiáš se neméně zablyštěl, mistři pera se prezentovali svými opusy, romány, ódami i v řeči vázané, divadelními dramaty o duchcovském viaduktu a o partě brusiče Karhana. Pilně se činil mistr štětce Čumpelík, a všechny je svou velikánskostí překonal Švec, tvůrce gigantického stalinského sousoší na letenském svahu, který faraonský projekt korunoval vlastní sebevraždou.

Léta šedesátá, nová filmová vlna, úspěchy i mezinárodní, jenže pak ty tanky, příjezd mezinárodních bratrů.

V roce 1969 vyrobeno 25 filmů, v roce 1970 z již ukončených osm zakázáno (např. "Ucho" Karla Kachyni a "Skřivánci na niti" Jiřího Menzela), a dvanáct tehdy v produkci zastaveno (např. "Pasťák" Hynka Bočana a "Jak se peče chleba", Ladislav Helge).

Biafra ducha udeřila ve všelijakých podobách. Výtvory normalizace jako "Za volantem nepřítel" v režii Karla Steklého, "Tobě hrana zvonit nebude", námět, scénář, režie Vojtěch Trapl, o řádění krvelačné kontrarevoluční lůzy, či "Vítězný lid", umělecký výkon téhož tvůrce.

Nedávno jsem se s takovými opusy seznamoval a představitele si prohlížel - Jiřina Petrovická, Jiřina Švorcová, Vladimír Šmeral, Světla Amortová, jaká to plejáda dalších a dalších.

- - -

Hollywood nijak nezahálí, politickou korektností v mnohých podobách se vyzmanenává. Počet konzervativců a levicových liberálů se náramně podobá realitě v akademickém světě, čili poměr zhruba jedné k deseti. Na jednoho Mela Gibsona aspoň tucet politicky tuze korektních jmen jako Matt Damon, Alec Baldwin, Sean Penn, George Clooney, Oliver Stone, jistěže i multimilionář, mimořádně nevábný vepřík Michael Moore, mezi dámami aktivistky jako Barbra Streisand, Cher, Madona.

Důkladně je již zasažena valná většina mediální oblasti, už aspoň od doby vietnamské války. Příkladem nám poslouží neamerický žurnalista Uwe Siemon-Netto svou knihou "Duc: A Reporter's Love for the Wounded People of Vietnam" (CreateSpace, 2013, s.278), reportér pro Der Spiegel, do Vietnamu se dostal již v roce 1965, byl svědkem 1968 Tet ofenzivy, výsledku tisíců komunisty předem připravených poprav civilistů, což západní media zásadně odmítala vzít na vědomí s vysvělením, že nemíní přispívat k antikomunistické propagandě. V popravách dalších tisíců se pokračovalo i po dosažením vítěství, avšak i poté, čest takto politicky korektně sdělujících profesionálů vyžadovala o takových hororech se nezmiňovat.

Se stejně zbabělou opatrností si počínali i filmaři - třeba i tvůrci mezinárodně oceňovaných výkonů jako například "Killing Fields" o děsu vyvražďování v Kambodži,

autogenocidě vlastního národa. Nikde v celém díle není ani jedna zmínka o komunismu, že ten snad s tím měl mít něco společného, tedy asi ani Pol Pot, ve Francii vzdělávaný intelektuál, marxista-leninista, architekt apokalypsy.

- - -

Snad jsme již přece někam užitečným směrem pokročili. Barrandov a Hollywood,

občasná koprodukční spolupráce, ledacos Amerikáni v Praze filmují, podnikají všelijaké honičky po Kampě a Karlově mostě, za pořádnou sumu pronajatém.

KONEC