Vkus je individualistická a blbě měřitelná veličina. Když jsem jako teenager viděl někde ve starých časopisech Plamen některé koláže surrealisty Maxe Ernsta (1891-1976), moc jich tam ale nebylo, tak mě nadchly. Dnes bych už kapku váhal i nad názorem autora Nahé opice, zoologa Desmonda Morrise (zemřel letos 19. dubna ve věku 98 let!), že je Ernst mezi surrealisty prvořadý. Je to věc názoru, právě vkusu, a zjara uběhlo od smrti Maxe Ernsta 50 let.

Ten muž lidsky věru nebyl bůh a opětovně opouštěl pařížskou surrealistickou skupinu, což se stalo prvně roku 1938 a znovu roku 1955, ale Ernst odtamtud nebral roha pod heslem „surrealista nejsem, a tak na vás plivu“, oni jej vykopávaly daleko světštější faktory. A kromě toho Ernst poněkud vypočítavě pochopil, že jsou surrealisté tak moc IRA… cionální, že jako takřka teroristická vlna nemohou přežít.

Ernstovi však bylo jasným, že surrealisti přehánějí krásně a že nezapomenutelné vjemy generuje kombinace iracionálna a takřka fotografické reality. Tímto kombinováním se od většiny surrealistů rapidně liší a mrknete-li se kdekoli na jeho fotografii od Cartiera-Bressona (pořízena byla roku 1947 v Arizoně), tak vidíte normálně působícího, dělného muže, se kterým byste zašli na pivo. Navzdory tomu se dost vymykal.

„Po technické stránce byl ze surrealistů nejoriginálnější,“ říká dokonce Desmond Morris a pokračuje: „Bez oddechu tvořil a neúnavně zkoušel stále a pořád něco nového. Z koláží udělal novou uměleckou formu. Jacksona Pollocka naučil, jak na plátno přikapávat barvy. Jeho obrazy jsou na škále od takřka realistických po takřka abstraktní a včetně veškerých mezistupňů.“

Max Ernst se narodil kousek od Kolína nad Rýnem, už jeho tatínek pilně maloval a jinak učil neslyšící. Ernst vystudoval na universitě v Bonnu literaturu, filosofii, psychologii, psychiatrii i dějiny umění, ale ani náhodou nikdy nestudoval malování. Odvedli ho do první světové války a ta ho psychicky zdevastovala. Nebylo to na první pohled patrné. Sloužil postupně na obou frontách a později napsal, že ty čtyři roky „nežil“. Cítil se mrtev. Už začátkem války ale vyrašil jeho vztah k židovské studentce jménem Luise Straus (s jedním S), která brzy zastupovala ředitele kolínského muzea.

Nebyl to jen účelový vztah a vzali se hned roku 1918 a vydrželi spolu čtyři roky a měli syna, kterého bohužel čekala smrt v Osvětimi (roku 1944).

Někdy roku 1919 se Max Ernst seznámil s fascinujícími díly Giorgia de Chirica (1888-1978), která ho nesmírně ovlivnila, a roku 1921 přišel za ním osobně André Breton a přesvědčil Maxe, aby toho jara uspořádal v Paříži výstavu - je tomu sto pět let. Tak začala jeho kariéra malíře.

Za manželi Ernstovými přicestovali do Německa manželé Gala a Paul Eluardovi a Ernst Gale propadl (ještě před Dalím). Opustil dítě a ženu, překročil nelegálně hranici, začal žít v Paříži u Eluardových, psal se rok 1924 a budoucí Dalího partnerka (původem Ruska) veřejně deklarovala, že má vztah s oběma muži. Eluard to nerozporoval a řekl, že má Maxe radši než ji. Ale nesedělo mu to - a následující způsob rozpadu trojice se blíží hranici uvěřitelnosti. Jak se semlel? Eluard odjel k Panamskému kanálu a dopsal tamodtud ženě, aby ho následovala, zatímco Ernst naopak odcestoval k Suezu a dopisovat Gale nemusel, byla tam s ním. Peníze na cestu si doplnili odprodejem jedenašedesáti obrazů Eluardovy sbírky, mezi kterými bylo osm de Chiriců a šest Picassů: v Düsseldorfu Ernst osobně prodal vícero těch děl jedné přítelkyni.

Ernst a Gala se s Eluardem opět potkali až v Singapuru, kde bylo překrásně a kam Eluard hrdě doputoval přes Austrálii. Gala šla jinam, ale přátelství Maxe a Paula Eluarda vydrželo a později dokonce spolupracovali na projektech.

Roku 1927 se Ernst „chaplinovsky“ zamiloval do (tehdy ještě nezletilé) Marie-Berthe Aurenche, jejíž rodiče řekli policii, že ji obtěžuje. Milenci spolu utekli a téhož roku se vzali, aby se rozvedli roku 1937, kdy se Ernst - ve svých šestačtyřiceti a v Londýně - zakoukal nejen výtvarně do dvacetileté Leonory Carringtonové, tehdejší studentky umění.

Taky její rodiče pěnili a otec dokonce navrhl, aby policie umělce zatkla za pornografii. Mezitím hrál Ernst (1930) ve slavném filmu Zlatý věk a skutečným důvodem toho, že roku 1938 opustil řady surrealistů, opět byl Paul Eluard. Breton s Paulem Eluardem totiž přerušil z politických důvodů styky, což bylo až trapné, a prosil ostatní surrealisty, aby zničili jeho reputaci. To Ernst odmítl.

Jako Němec byl Max Ernst úvodem druhé světové války zatčen co nežádoucí cizinec, a když ho propustili, zatklo ho právě se dostavivší gestapo. Ale podařilo se mu uniknout do Lisabonu, odkud se nechal zachránit bohatou Američankou Peggy Guggenheimovou.

Tu si vzal roku 1941 - v New Yorku - a jeho obraz - přibližně z té doby - nazvaný Oko ticha ovlivnil později například i sci-fi spisovatele J. G. Ballarda (Oko ticha - Wikipedia).

Po válce se Ernst a Guggenheimová zase rozvedli (1946) a téhož roku si Max Ernst vzal v Beverly Hills surrealistku Dorotheu Tanningovou, se kterou to už vydržel do smrti 1. 4. 1976.

Už roku 1948 získal americké občanství, ale od roku 1958 opět byl taky občanem Francie, na jejímž jihu se usadil a dočkal celosvětového uznání i řady významných výstav. V roce 1966 byl vyznamenán francouzskou Légion d´honneur a slovy básníka René Crevela označen za „kouzelníka sotva postřehnutelných nepatřičností“.

„Nezáleží na tom,“ tvrdil, „jestli to bude naše oko pravé anebo oko levé, ale jedno zavírejme a dělejme je okem namířeným dovnitř do sebe.“

Max Ernst: Anděl krbu a domova (1937): L’Ange du Foyeur - Max Ernst - Wikipedia