Šestisetstránkovou bichli dějin české ilustrace pro děcka, nazvanou Konec pohádky?, napsalo pět autorů včetně jediného muže Lukáše Prokopa. Knihu lze „rezervovat na prodejnách“ a je okouzlující, bohatě naplněná obrázky. Byť nedovedena až do současnosti a končící rokem 1969; výklad začíná víc než sto let předtím.

„Pohádka není jen útvar s dobrým koncem a právě u ní lze někdy vnímat rozkol mezi výtvarným pojetím a ideologickým záměrem,“ říkají úvodem Bronislava Rokytová a Eva Bendová, připomínající navíc rozkoly mezi manipulací a záměrnou bezobsažností anebo mezi pesimismem a nadějí. „Pohádka může dobře být metafora společenských změn, i kdyby ne pohádkových, a podobně rozumějme názvu naší knihy, ve které nakonec pohádka ani není jediným tématem,“ dodávají editorky a dějiny ilustrovaných knížek pro mládež to nejsou první, přičemž někde na samém začátku stojí historik Antonín Matějček s knihou Ilustrace (1931).

Ale jeho zájmem ještě prioritně nebyla dětská kniha a ve stejné oblasti vykonal podstatné teprve po válce - tehdejší ředitel Národní galerie - Jiří Kotalík. Klíčovými pak zůstávají dodnes nerevidované práce Františka Holešovského, přičemž o poznání méně dobově zatíženě psala na stejné téma Blanka Stehlíková.

Dnešní svazek má pět částí a zkoumá devatenácté století, za bé léta 1900-1918, za cé období 1918-1938, za dé desetiletí do roku 1948 a konečně zkoumáno i dvacetiletí do roku 1969, přičemž tato poslední kapitola odštěpuje léta padesátá, která „knihu pro děti“ jaksi ovládla a jejichž hodnocení dosud neexistovalo. Tady je poprvé podrobné a „podrobněji je to období pojato pro hrůznou indoktrinační povahu a z toho důvodu, aby bylo možné lépe pochopit následující uvolněnost „pražského jara“ a zásadní rozmanitost výtvarných názorů šedesátých let…“

Jakýmsi dovětkem knížky Konec pohádky? jsou studie Vilmy Hubáčkové České umělkyně a knihy pro děti a Jany Migašové Slovenské umelkyne a knihy pro deti (str. 530-580). Pokud to bylo jen trochu možné, je všude upřednostněno reprodukování originálů, a každou z kapitol uvádí studie o vybraných literárních titulech a jejich autorech od Lukáše Prokopa: tyto jeho texty se odlišují sazbou i barevným papírem a zůstávají zcela nezávislé na ústředním textu.

Chybí toho v publikaci hodně? Těžko říci. A jak není třeba zdůrazňovat, ta či ona kniha nikdy nebude stejně významná, pokud ji nahlížíme z hlediska literárního anebo výtvarného.

První část veledíla začíná - přece jen - trochu před rokem 1869, a tedy řadou obrázků od Karla Purkyně. Vlastně už jeho - působivým - olejem Děti dívající se na obrázky (1853).

Okolo roku 1849 doplnil Josef Mánes lavírovanými kresbami slabikář. Roku 1860 představil Purkyně písmena abecedy a „prvá kniha, která na mě zapůsobila na celý život, byl obrázkový Orbis pictus,“ vzpomínal Oskar Kokoscha. „Autor tu předložil očím vše, co podle jeho názoru dostatečně existovalo, a ke každému vyobrazení zde patří čtyřjazyčný text. Ano, text, ale nejprve jsem se díval na obrázky, protože to byl skutečný svět, který na mne čekal.“

Autor ilustrací ani grafik u vydání této Komenského knihy (1854, 1883) nebyli identifikováni.

Působivým ilustrátorem, a to nejen Erbenových říkadel (1871), byl tenkrát Gustav Jaroslav Schulz, pracující výhradně perově lineární kresbou. Rozvrhoval stránky, propojoval je s obrázky a jeho místo u nakladatele Otty zaplnil pak Aleš.

Levnější proud obrázků pro školní četbu generoval od let osmdesátých Emil Zillich. Vytvořil jich stovky, když ilustroval Světozor, a byl mistr perové litografie a dřevorytu. „Jeho“ knihou je i Raisův Dárek maličkým (1889), ale na straně 49 naší „encyklopedie“ narazíme taky na Gullivera táhnoucího celé loďstvo (1882) od Carla Offterdingera, anebo podmořský pohřeb s kapitánem Nemem od neznámého výtvarníka (1877, nakladatel Kytka).

Skvělý Viktor Oliva se pustil i do Třebízského Národních pohádek a pověstí (1886) a do Boženy Němcové, ale nejvíc asi každému utkví Hanuš Schwaiger. Roku 1886 vytvořil za pomoci tužky akvarel obří Krakonošovy hlavy, pozorující malé děti a jejich psa na popředí, a roku 1886 nakreslil hrůzné lidské hnáty pro pohádku Šťastný ovčák. Jeho „kramářské“ podchycení Červené Karkulky (1896) už se mírně blíží komiksu, ačkoli proluky v příběhu jsou přílišné.

Roku 1893 doprovodil Věnceslav Černý lavírovanými kresbami Malého lorda a má na obrázcích odlesky, ba světelné efekty, zrcadlení. Podobný typ kresby užíval i zmíněný Oliva a taky Luděk Marold a vesměs byli ovlivněni francouzskými vzory.

Fotograficko-naturalistický styl v ilustrační tvorbě tenkrát dost pevně zakořenil.

Devatenácté století uzavírá Eva Bendová několika díly Jana Preislera, a to včetně obálek ke Kvapilově Princezně Pampelišce a k Maškovým Pohádkám špatně končícím (1897). Eva Bendová opět sama napsala i druhou část svazku, zasahující až do roku 1918, a vyděsí vás zaručeně Čarodějnice (1902) Františka Kupky, ale ještě více vystraší barevné Tančící vrby Jaroslava Panušky.

Ten disponoval mimořádnou invencí a imaginací a nebojí se monstrózně groteskních stylizací (Dlouhý, Široký a Bystrozraký z roku 1900).

Už roku 1897 vypravil Alfons Mucha v Paříži knihu Princezna Tripolská, která se u nás objevila čtyři roky poté, a roku 1899 ilustroval Mucha i Janečkovo O králích a vílách.

Hanuš Schwaiger rovněž pokračoval ve fascinující práci, a když jsem kdysi v Dlážděné narazil na jeho O hastrmanovi, chňapl jsem po knize jako čert - a už ji nepustil.

Je ohromující, na děti ale možná až moc hororová. I tak jde o nejlepšího vodníka, jakého znám, a připomíná, že se stejná bytost ráda měnila v koně.

Bibliofilii vydal Kočí roku 1903 a jako autorka textu je uvedena Jožena Schwaigerová. Na stránkách odborných časopisů dílo obou manželů tenkrát rozproudilo debatu, zda je vhodné pro děti, a Václav Tille se Hanuše zastával. Ale i vodník Stanislava Hudečka z Kytice (1901) vypadá skvěle, když se na kořeni stromu ohání jehličkou.

Artuš Scheiner je další ikonou dětské ilustrace a Tille měl to štěstí, že ho potkal. Roku 1902 Scheiner ilustroval jeho Knížku o princezně a Bobešovi. Scheiner až divně spojuje naturalismus a secesní dekoraci a roku 1913 „vymyslil“ i Anděla strážného Boženy Němcové. Početnice z roku 1911 ilustroval Rudolf Adámek a dnes už zapomenutý průkopník alb zaměřených na dětské publikum byl Richar Lauda, jinak krajinář na Jistebnicku.

Už roku 1913 prvně vyšla Ladova Kalamajka a už roku 1906 ilustroval týž machr Pohádku o Honzíkovi a zlatovlasé Isole. Alenku zase zkusil ilustrovat Josef Wenig (1904).

Další dvě části knihy, končící rokem 1948, napsala Bronislava Rokytová. V roce 1918 tak prvně narazíme na dílo Marie Fischerové-Kvěchové, která se nikterak nevyhýbala národní mytizaci, a roku 1921 navrhl (zcela jiný) Jan Konůpek obálku Fričova Zákona pralesa.

Josef Lada dokázal svou genialitu ve Dvanácti pohádkách z onoho světa (1921). Jeho peklo je spíš jakási továrna s ústy, mřížemi místo zubů a komíny na místě uší. Loukou se k ovčákovi, který spokojeně svačí, blíží skupina pěti čertů, každý je jiný; a právě před sto lety (1926) vytvořil Cyril Bouda obálku Erbenových Pohádek a bájí.

I ta je nezvyklá. Perokresby jsou zde podklad pro monochromatický dřevoryt. Bouda ještě studoval, ale měl už narativní, svůj a humoru plný styl a smysl pro grotesku.

Roku 1930 nechali Artuše Scheinera udělat i slabikář a dostal se ke knížkám maminky současné spisovatelky Evy Kantůrkové Bohumily Sílové, a to například k Mičulovi na vandru. Co víc?

Vynořuje se Josef Čapek a roku 1930 ilustruje Scheinpflugové Pohádky z tohoto světa Emanuel Frinta. Roku 1931 provází Sekora obrázky Vančurova Kubikulu. Roku 1929 zapojil Hoffmeister do ilustrací ve Swiftově Gulliverovi fotografie Vlasty Buriana.

Už zmíněný Josef Wenig se přiblížil roku 1934 kýči, když ilustroval knížky Hýta a Batul na pouti a Hýta a Batul doma. Ota Štáfl je zase hodně spojen s cyklem přírodních knih Haise Týneckého. Tento malíř nic neriskoval a celoživotně se přidržel jediné finesy, již nenarušil. Ale byl dobrý pozorovatel se sklony k vědecké ilustraci.

Autorka věnuje kapitolu i poměrně šokujícím projevům antisemitismu v kresbách, a to především u Karla Rélinka (1928, str. 260), a roku 1940 vydala sochařka a kreslířka Květa Fialová (maminka stejnojmenné herečky) autorskou knihu Arijské pohádky, souběžně vyšlo i německy.

Na ilustraci Zdeňka Buriana z Dvaceti tisíc mil pod mořem (1937) narazíme na straně 275 a je skvostná. „Ryby se blížily v hojném počtu, jsouce lákány září.“ Jako kontrast tu vzápětí stojí Jiří Trnka, ale není důvod oba tvůrce příliš srovnávat.

Roku 1944 navrhl Josef Váchal obálku Pohádek o čertech. Celkem rozsáhlou část taky autorka věnuje „terezínským ilustracím“.

Roku 1947 vytvořila Helena Zmatlíková obrázky k Pacltově Jak jsem hledal zlato a diamanty; vypadají ještě jinak, než její pozdější… Z roku 1948 jsou ilustrace Dagmar Berkové k Alence a jde o kvalitní pendant k Tennielovým ilustracím. Roku 1947 ilustruje Kamil Lhoták knihu veršů Ivana Blatného pro děti…

Poslední část knihy (1948-1969) napsaly Bendová a Rokytová spolu. Po Karlu Svolinském se opět dostává na pilného Sekoru a jeho pojetí Rodariho knížky O statečném Cibulkovi (1955). Zaujmou ilustrace ke Stalinovu mládí a k Leninovu dětství, anebo zaměřené proti imperialismu i „za konečné řešení kapitalistické otázky“. Vedle Adolfa Zábranského, Václava Junka či Emila Makovického stojí také Teodor Rotrekl (bez H za T). Stanislav Kolíbal vytvořil ilustrace k dvěma Stromům pohádek z celého světa (1958-1959), oblíbené to četbě mého raného dětství, a vytýkali mu (a to dokonce ve Zlatém máji) malou popisnost a nedostatek realismu. Je to samozřejmě omyl a Kolíbal to nikdy nezmínil, ale jeho inspirací byl polyekrán alias originální promítací systém.

Už někdy v polovině padesátých let začíná pracovat Dobroslav Foll, který by se v USA stal autorem dobrých komiksů. Tady je leda občas parodoval. V letech šedesátých přicházejí pak ikony mého dětství Jiří Kalousek a Jan Brychta. Tento pozdější emigrant zachytil už v roce 1967 Piccadilly Circus. Začíná taky tvořit Alois Mikulka (současně spisovatel) a Jaromír Zápal ilustruje Neználka i Medvídka Pú. Autorky upozorňují, že jeho (nostalgiky dodnes ctěné) ilustrace nepracují ani náhodou s kontrasty, napětím a temnějšími emocemi.

Na straně 477 se kniha dostává poprvé k dílu Vojtěcha Kubašty. Nechybí ani Vladimír Fuka a jeho Malý princ (1966). Dotkneme se Neprakty nebo Miloše Nesvadby. Grafik Miloš Noll točil animované filmy a současně ilustroval knihy i časopis Mateřídouška. Mě tam úplně omámil, ale taky mi bylo pět let! Dalšími ilustrátory se stali Marcel Stecker, Radek Pilař či Zdeněk Miler, autor Krtečka. Šedesátá léta jsou z tohoto hlediska skutečně ohromující. Je sice fakt, že některé návraty k pohádce protežují a zneužívají totality, aby zdůraznily vlastní etickou legitimitu, a je skutečností, že i Němcová bývala tak vytěžena, ale těžko to dávat do souvislosti s počtem vydání jejích děl ve zkoumaném století. Je jich víc než tisíc. Jistěže většinou ilustrovaných. „A pokud by se vám zdálo, že nějaká kniha chybí, máte pravdu,“ míní původkyně koncepce a editorky Eva Bendová a Bronislava Rokytová. „Každý si z dětství pamatuje jiné tituly, ale i tak zde najdete mnohé z toho, co diskutovali, vnímali a ovlivňovali malí i velcí čtenáři a nakladatelé a ilustrátoři.“

Konec pohádky? Ilustrovaná kniha pro děti 1869-1969. Koncepce, editace a spoluautorství Bronislava Rokytová a Eva Bendová. Další autoři: Lukáš Prokop, Jana Migašová a Vilma Hubáčková. Vydaly Arbor vitae societas a Památník národního písemnictví. Praha 2025. 624 stran.

Konec pohádky? - Bronislava Rokytová, Eva Bendová | KOSMAS.cz - online knihkupectví