První Vánoce v tomto slzavém údolí radostně slavili jen "chudí duchem". A tento duch by se měl promítnout i do našich štědrých večerů.
Možná jste již ten příběh také slyšeli. Přijde žena do knihkupectví vybrat si vánoční pohledy a jak se prochází nabídkou, začne si pro sebe brblat: "Samé jesličky s Ježíškem, všude jen Maria, Josef a pastýři." Načež nevydrží a na celý obchod vykřikne: "To je hrozné, ti křesťané nám ty Vánoce už dočista ukradli!"
Není sice příliš pravděpodobné, že se tento příběh opravdu odehrál, ale je v něm skryté mnoho skutečného. Předně, navzdory záplavě vánočních symbolů a koled v obchodních centrech a na reklamních nosičích se na něm ukazuje vytrácení povědomí, proč se Vánoce slaví. A rovněž to, jak je možné, že se v některých zemích z multikulturních důvodů od křesťanského smyslu vánočních svátků programově odhlíží. Nedivte se proto, až vám přátelé z Velké Británie pošlou vánoční přání s nápisem Seasonal Greetings, neboť pohled s Merry Christmas nesehnali.
Co je obsahem vánočních svátků? Více méně všichni vědí, že narození Ježíše Krista. Dětí se však rodilo a ještě bude rodit hodně, proč tedy zasluhuje pozornost právě narození tohoto židovského dítěte?
Duchovní kořeny vánoční štědrosti
Naplnilo se jím starozákonní proroctví o narození Spasitele, jenž vykoupí lidstvo z hříchu, do nějž je uvrhl jeho praotec Adam. A protože žádný člověk, i ten sebedokonalejší, by nemohl přinést nekonečnému Bohu dostatečné zadostiučinění, stává se Bůh člověkem, aby v této tajuplné jednotě lidství a božství přinesl oběť, jež lidem otevře cestu k věčné blaženosti.
Proto není od věci již o Vánocích rozjímat i o tom, že onen v plenkách zavinutý Ježíšek bude za 33 let trpět z lásky k nám nelítostným bičováním a potupným ukřižováním. Ostatně ani liturgie vánočního oktávu nepřebývá u jesliček příliš dlouho. Jen co dokončíme rozjímání sladkých tajemství štědrovečerní noci, přichází památka prvomučedníka svatého Štěpána, připomínka Herodova pogromu v Betlémě, pokusu o usmrcení svatého Jana či mučednické smrti svatého Tomáše Becketa.
Inu, něžné betlémské jesličky a kříž Golgoty patří nerozlučně k sobě. V tom spočívají duchovní kořeny oné vánoční štědrosti, k níž jsme i my voláni.
Úvaha Benedikta XVI.
Všimněme si však, že Boží štědrost nemá světské parametry, neboť se projevila zcela mimo zář reflektorů tohoto světa. První Vánoce v tomto slzavém údolí radostně slavili jen "chudí duchem". Jediní, kdo té noci Spasitele vítali, byli spolu s Josefem a Marií obyčejní pastýři.
Příchod Krále králů neprovází ohňostroj ani salvy z děl, Bůh se stal člověkem bez povšimnutí lidu i jeho pozemských vládců, rodí se v chudobě, pokoře a skromnosti. Jaký kontrast oproti "svátkům hojnosti" symbolizovaným tunami hraček a spotřebního zboží vyrobených čínskými otroky systému, v němž našly kapitalismus a komunismus své pokojné modus vivendi.
Stěžejní událost štědrovečerní noci nám poutavě přibližuje papež Benedikt XVI. následující úvahou:
"Jedinečná atmosféra, kterou se dnes Vánoce vyznačují, se rozvinula ve středověku díky svatému Františkovi z Assisi. Ten byl hluboce zamilován do Ježíše, Boha-s-námi. Jeho životopis vypráví, že svatý František ,nade všechny ostatní svátky slavil Narození Dítěte Ježíše a nazýval svátkem svátků den, ve kterém se Bůh stal malým dítětem, které sálo z lidského prsu‘. František oslavu Vánoc obohatil o krásný symbol jesliček…
Díky svatému Františkovi můžeme vnímat, že o Vánocích se Bůh stal opravdu Emmanuelem, Bohem-s-námi, od něhož nás neodděluje žádná bariéra a žádná dálka. V onom Dítěti se Bůh stal každému z nás tak blízkým, tak bližním, že ho můžeme oslovovat ,Ty‘ a navazovat s ním důvěrný vztah hlubokého citu, stejně jako to děláme u novorozeného dítěte."
Smýčení v duších
Duch prvních Vánoc by se proto měl promítnout i do našich štědrých večerů. To předpokládá, že adventní čas neprožijeme horečnatým sháněním dárkového zboží, ale rozjímavou přípravou na přivítání Jezulátka. Stejně jako se před Vánocemi smýčí v domech a bytech, je třeba smýčit i v našich duších, aby se měl právě narozený Ježíšek kde ubytovat.
Čas kajících předvánočních týdnů je však komercionalizací Vánoc zcela anulován, což vede k tomu, že lidé pravou sváteční atmosféru ani prožít nemohou. Vždyť kolik z nás si plně uvědomuje, že Štědrý den náleží k Adventu a že Vánoce začínají teprve Božím hodem vánočním? Kolika současníkům splývají obě natolik rozdílné doby v jedinou?
Není divu, že si poté, co se o Štědrém večeru nacpou k prasknutí, rozbalí dárky a odvalí k televizi, řeknou: "Tak ty Vánoce máme konečně za sebou." Pro toho, kdo zná vlastní povahu Vánoc, však dny sváteční dny teprve začínají, aby v jejich duchu setrvával i v následující době, přinejmenším do Tří králů (6. leden), případně, jak bývalo dříve zvykem, až do Hromnic (2. únor).
O hospodářském úpadku pozitivně
Snad se na mne nebudete zlobit, ale v duchu řečeného proto nepřeji "bohatého Ježíška". Ostatně ti, kdo již pociťují příznaky skutečné hospodářské krize, jsou možná nedobrovolně nuceni prožít vánoční čas mnohem skromněji, než jak na to byli zvyklí z let hojnosti. Proč se však o důsledcích hospodářského úpadku také jednou nezamyslet pozitivně?
Každá krize je určitým rozcestím, na kterém je třeba hledat tu správnou cestu k cíli. Přestanou-li být Vánoce jen příležitostí k vytváření lichvou zatížených dluhů, a stanou se časem, kdy se spíše než zbožím budeme obdarovávat otevřeností srdce pro druhé i jinými projevy lásky k bližnímu a obětavosti, jistě nám to napomůže žít důstojně a se ctí.
Skutečně bohatý je totiž jen ten, kdo nelpí na dobrech tohoto světa. Radujme se z nich, ale užívejme je jen do té míry, do níž nám dovolí zůstávat "chudí duchem". Jen tak nám jednou Ježíšek bohatě nadělí, jen tak budeme mít život v hojnosti.