V předchozí části své úvahy jsem se pokusil věnovat širším souvislostem mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, a to nejen době jeho bezprostředního vzniku. Nebyl to zdaleka jediný památník, který násilně skončil na zemi roztříštěný na kusy. Dějiny přinejmenším posledních dvou, ne-li tří tisíciletí zaznamenaly podobných událostí řadu. Je jasné, že sochu nebo památník sotva porazí jeden člověk. Takže bývá to rozvášněných dav, jindy organizovaná armáda. V Praze to byl dav. Pro sociology a psychology je zajímavé zkoumání davu. Někdy koncem 19. století o tom napsal docela zajímavou a dodnes uváděnou knihu Francouz Le Bon. Stojí za přečtení. V Praze byl tehdy spiritus agens Franta Sauer, jehož však lze sotva pokládat za bojovníka proti Habsburkům. Prý mu někdo z politiků našeptával. Aspoň se to občas tvrdí.
Přiznejme, že ve srovnání s tím bylo neméně diskutované odstranění sochy sovětského maršála Koněva provedeno decentně. Žádný dav, který sochu povalil, ale jeřáb, který ji pomohl dopravit do depozitáře. Můžeme o jejím odstranění diskutovat, pokud možno slušně, což bohužel není pravidlem, ale v každém případě to byl přinejmenším projev respektu k umělci, který dílo vytvořil. K umělecké kvalitě ať se vyjádří znalci. Jeden z návrhů, sochu nechat na místě a opatřit ji komentující tabulkou, je zajímavý, ale asi by to sotva kdo četl.
Sochy, památníky a kultovní stavby se ničily po tisíciletí, jako symboly náboženské nebo později ideologické, případně jako symboly zpupnosti a povýšenosti mocných. Už se zdálo, že třeba židé se tomu aspoň trochu vyhnou, neboť nesmějí zobrazovat své božstvo, jak praví Druhá kniha Mojžíšova, kde uvádí Desatero (Ex 20,4): „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře nebo na nebi, dole nebo na zemi nebo ve vodách pod zemí.“ Přesto se tragédii nevyhnuli. Boha je třeba uctívat, a k tomu sloužil proslulý chrám v Jeruzalémě. Poté, co Římané roku 70 n. l. rozdrtili židovské povstání, zničili tuto stavbu. Už podruhé v její historii. Západní stěna chrámu stojí dodnes – známe ji jako Zeď nářků. Starý Řím to se svými tehdy už křesťanskými chrámy později rovněž odnesl, nájezdy Vizigótů, Hunů. Neblaze se proslavili roku 455 n. l. Vandalové – a vešli do dějin s malým „n“.
Islám, objevil se později, také zakazuje zobrazovat Boha, což protivníci této víry řešili bořením mešit, a druhá strana to oplácela na křesťanských chrámech, což občas činí dodnes, takže to není zdaleka jen dávná minulost. Poměrně nedávno fanatičtí Talibánci zničili v afghánském Bamjánu dvě obří sochy Buddhy ze 6. stol. n. l. Nevím přesně, tuším, že je vyhodili do povětří náložemi. Nehodily se do věroučných přestav. Jindy zas dílo nepasuje do změny ideologické, což známe zase my. Jako senior pamatuji, jak byl v šedesátých letech odstraňován obří Stalinův pomník v Praze na Letné. Také trhavinou, když těžko by to u takového monstra šlo jinak.
Vzpomínám, jak jsme jednoho večera našli s bratrem dole, pod strání dost velký úlomek, hádali jsme, že je to buď knoflík z generalissimova pláště, v lepším případě snad dokonce oko velikána. Chtěli jsme ho do chaty na skalku, ale do tramvaje by to nešlo, problém by byl jen donést to na stanici, byť blízkou. Další večer, opatřeni dvoukolovou károu, jsme na místě nenašli nic. Možná tam byl jiný budovatel skalky.
Podtext ničení může být, a jak patrno občas bývá, aspoň formálně náboženský, ale víry jsou různé. Roku 1966 byl vojenským pučem svržen první prezident Ghany Kwame Nkrumah (1909 – 1972), právě když byl někde v cizině. Z někdejšího zaníceného bojovníka proti kolonialismu a budovatele se stal posléze doživotní prezident ve státě s jedinou politickou stranou, v jejímž čele pochopitelně rovněž stál. Nakonec to vadilo i vojákům. S jeho politickým pádem proběhla světovými medii fotografie povalené prezidentovy sochy, dost velké, jak to provedl dav demonstrantů. Tenkrát se psalo, že šlo nejen o polický symbol, ale o rituál – Afričané věřili, že v soše je ukryta síla a moc dotyčného. Zlomit toto kouzlo se dalo právě zničením sochy.
Dalo by pokračovat dlouho, tak jen vzpomeňme dnů nedávných. Když v USA zavraždil policista černocha, rozpoutala se nejen tam bouře odporu proti rasismu, kolonialismu a kde čemu. Rasista byl Winston Churchill, Charles de Gaulle a další státníci. Slavný Angličan, jakož i jiní, byl dítětem své doby – produkt rozlehlé britské říše s jejími koloniemi. On do toho světa patřil. Nebylo to dobré, ale zase, je to historický fakt. Spíš jde o to něčeho takového se vyvarovat. Nedávno dav porazil sochu prvního premiéra Kanady, britského dominia. Také se prý nějak prohřešil.
Dramatické byly bouře na jihu USA, přičemž se ukazuje, že trauma občanské války, známe ji jako Severu proti Jihu, se dodnes úplně nezhojilo. Padaly sochy politiků a vojevůdců jižní, otrokářské Konfederace, ale ani prezident Severu, Abraham Lincoln, nebyl shledán bez poskvrny. Skončil bych tím, že pohled na minulost je relativní. Pokud vím, k zemi šla socha vrchního velitele Konfederační armády. Jistě, Robert E. Lee (1807 – 1870) bojoval za zachování a samostatnost otrokářské Konfederace jako loajální voják. Skončil poražen, ale vítězové byli velkorysí – záhy se stal velitelem vojenské Akademie v Lexingtonu, ve službách Severu. Respektovali ho jako výtečného vojáka. A šlo to. Přesto jeho socha neprošla současným filtrem.
Jedním z jeho protivníků byl významný unionistický generál William Tecumseh Sherman (1820 – 1891), po němž byl nazván tank ve druhé světové válce. Nuže, za proslulého tažení tohoto generála na Atlantu, srdce Konfederace, postupovala jeho vojska v širokém pásu, kde pálila úrodu a domy, a především ničila železnice. Sherman později s jistou hrdostí uvedl, že zničil úrodné údolí Shenandoah tak, že „by se tu neuživila ani vrána“. Po občanské válce zaměřil pozornost jinam, proti Indiánům (dnes Nativní Američané). Byl jedním z průkopníků jejich genocidy, když doporučoval vyhubit stáda bizonů, která je živí. Jak napsal: „Indiáni musí být dokonale a úplně zničeni… Jsou nejzrádnější a nejnelidštější ze všech barbarských ras.“ Téměř se to povedlo.
Nevím, tak dalece události nesleduji, ale neslyšel jsem, že by byla povalena Shermanova socha, která nepochybně existuje. Možná je jich víc. Lee hájil otrokářství, kdy se s černochy opravdu nenakládalo v rukavičkách, ale nedocházelo k jejich systematickému vraždění. Kdo by pak pracoval na plantážích? Generál Sherman postupoval proti jinému etniku mnohem drastičtěji. Je slavný. Dějiny píší vítězové, a on vyhrál.
Na závěr se vrátím tam, kde jsem začal, k mariánskému sloupu. Snad už ho nikdo nepovalí. Je diskusí památkářů a kunsthistoriků, zda je replika řešením. Také nevím. Zato vím, že leckomu bude ty Habsburky připomínat, přičemž zapomíná, že v téže době rostly na mnoha místech morové sloupy, jimiž se nejedno město pyšní, a to jako dík za pomoc světcům. Katolickým. Nezapomeňme: čí je vláda, toho je víra.
Odborníci tvrdí, že lidská paměť obsáhne dvě, nanejvýš tři generace. Možná tedy, že naše vnoučata, nejpozději pravnoučata, si už mariánského sloupu ani nevšimnou, jako si běžně nevšímáme dalších soch. Bude to součást náměstí. A na Habsburky možná také nevzpomenou. Jiná otázka je, zda se poučíme z historie, o čemž pochybuji, když se to nepovedlo našim předkům za tři tisíciletí.