23.9.2020 | Svátek má Berta


SPOLEČNOST: O sochách a pomnících trochu jinak (1)

10.9.2020

Nedávno probíhala živá, bohužel jak bývá smutným zvykem až nevybíravá debata o mariánském sloupu. Patrně doznala pozornosti jen v části populace, soudím spíš, že nepříliš velké. Byli jsme zrovna na chalupě v malé podhorské vesničce, kde místními hýbala plánovaná stavba velkokapacitního kravína. Bez ironie: pro tyhle lidi je to otázka budoucího každodenního života, zatímco na Staroměstské náměstí zavítají jen občas. Pokud jde o sloup, byl přes dvě století nedílnou součástí tohoto místa, podstatně dřív než Jan Hus. Ten prý byl koncipován ke sloupu.

Zaujal mne v této souvislosti výrok europoslance Zahradila, už to přesně nezopakuji, ale prostě za pomníkem cítil ke své nelibosti Habsburky. Těžko necítit; sloup byl vztyčen za jejich vlády, a právě to mne přivádí k širším souvislostem navíc, když vzpomenu na školní léta. Do první třídy jsem nastoupil 1. září 1948; tušíte jaká výuka následovala. Takže Habsburkové. Máme rádi zjednodušení a legendy. Ti panovníci nespadli z nebe, ale zvolily je zemské stavy. České, což podtrhuji. Už roku 1526 v osobě katolíka Ferdinanda I. Přitom tehdy byli i čeští zájemci o trůn, třeba pan Zdeněk Lev z Rožmitálu.

Hned Ferdinandův nástup byl poznamenán trapností – nový král musel čekat hodinu, než se čeští páni dohodli, v jakém pořadí půjdou v průvodu. Malicherné spory vedeme dodnes. Pak se, zhruba po dvaceti letech, proti katolíkovi vzbouřili, když byl zaměstnán šmalkaldskou válkou. Po jejím konci, Ferdinand byl vítězem, řada pánů nahlédla, že jsou vlastně katolíci. Řečeno drsně – zbabraná revolta.

Pokračujme ke druhé revoltě. Zanedlouho budeme vzpomínat bitvu na Bílé hoře. Tehdy šlo o povstání proti panovníkovi, což je riskantní. Vládci to pochopitelně nemají rádi. Povedené to nebylo, vůdcové vojska českých stavů byli často Němci, třeba hrabě Thurn, jenž nebyl Čech a jazyk neovládal; kořeny jeho rodiny sahaly do Itálie. Volba Fridricha Falckého byla omylem, řečeno jemně. Tohle nepřijímejme jako pláč nad rozlitým mlékem. Prostě dějiny šly tak, jak šly.

Vzpomínám ze školních škamen na legendu o statečných Moravácích u obory letohrádku Hvězda. Stateční byli, bohužel proti své vůli. Neměli kam utéci, jako to udělal zbytek stavovské armády, protože za zády měli vysokou zeď, v níž zapomněli předem pro jistotu prorazit únikové otvory. V bitvě nikdo neví… Navíc to byli Němci z Moravy, a nebylo pro ně dost žoldu. Nakonec se jich přece jen část zachránila a když se na Moravě dali dohromady, vstoupili do služeb Habsburků. Zase – přijměme to jako fakt. Ti muži byli žoldnéři, válčení bylo jejich povoláním a sloužili tomu, kdo platil. Na rozdíl od habsburské strany české stavy neměly dost peněz.

Staroměstská exekuce byla opravdu krutá, stala se přirozeným národním traumatem. Ovšem v té době se povstání proti panovníkovi běžně trestalo na hrdle. Ani po třech staletích se to nezměnilo. Připomeňme si bezuzdné vraždění v Rusku po říjnové revoluci, nebo krvavou lázeň po neúspěšném atentátu na Hitlera roku 1944. Roku 1956 došlo k maďarskému povstání, jehož konec známe, i jeho bilanci: asi 25 000 mrtvých, dalších 2 000 popravených. A následující hromadný exodus do zahraničí. Nakonec u nás? Kolik lidí bylo v padesátých letech popraveno, kteří přitom nepovstali se zbraní v ruce proti režimu, kolik jich bylo ve vězení, v uranových dolech… Mnohdy režimu jen odporovali slovně.

Historia magistra vitae, jen do její školy nechodíme. Po Bílé hoře mnoho šlechtických rodin emigrovalo, jejich statky byly konfiskovány a dostali je ti, kdo stáli na straně vítězů. Mimochodem – co se stalo s majetky našich občanů, kteří emigrovali mezi lety 1948 a 1989? Vzpomene si někdo?

Třicetiletá válka končila, Prahu právě dobývali Švédové. Bohužel se jim to povedlo na Hradčanech a na Malé Straně, takže cenné památky odtud můžeme dnes obdivovat ve Stockholmu a jinde. Zvlášť se to týká rozsáhlých sbírek císaře Rudolfa II. Pravobřežní část města se udatně bránila. Bojovali studenti, tehdy už jezuitské koleje, ale také pivovarníci, řezníci, voraři z Podskalí i pražští židé. Nešlo o víru; protestantství Švédů nebo katolictví Habsburků žoldnéře nezajímalo. Jim šlo o vyhlídku na další bohatou kořist, obyvatelům Prahy o život a majetek. Praha se dokázala bránit tři měsíce. Vše skončil až Vestfálský mír, kdy válčící strany nahlédly, že nevyhraje nikdo.

Monumenty na paměť válečných úspěchů se vztyčovaly odedávna. Připomeňme slavný Traianův sloup v Římě, nebo Čandragupty II. (snad 4. stol. n. l.) v Dillí. Jméno panovníka nám nejspíš nic neříká, nicméně sloup známe jako železný sloup, který proslul tím, že prý nerezaví. Ve skutečnosti ve vlhku, pod zemí, rezaví, ale nahoře je suchý vzduch. To jen na okraj. Skončeme teď třicetiletou válkou. Ještě dnes, v ateistické době, běžně říkáme, že něco byl zázrak, když se to povede navzdory očekávání opaku. Jak hodnotit úspěšnou tříměsíční obranu Prahy? A co před staletími, v době hluboce nábožensky založené? Nepochybně to byl v očích většiny zázrak, něco, kde zasáhlo nadpřirozeno.

Takže zpět na Staroměstské náměstí. Dokážeme si v tehdejší nábožensky založené době představit, že by pomník na záchranu města byl věnován třeba řezníkům nebo pivovarníkům? Asi sotva. Tehdy se na zázrak shůry opravdu věřilo, takže Panna Maria byla postavou nejpovolanější. A jako symbol katolictví? Už od Ferdinanda I. se postupně prosazovalo – cuius regio, eius religio, čí vláda, toho víra. Začátkem 17. století to bylo pevně zakotveno. Habsburkové byli katolíky, takže je sloup pochopitelně připomíná. Na to nemusíme vynakládat velké myšlenkové úsilí. Vládli tu, byla to jejich víra. Přijměme to jako fakt. A současně si uvědomme, že naši předkové zničili mimořádně vzácnou památku. Snažme se neopakovat to.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.