Nedávná Plovárna Marka Ebena, mi připoměla jeden z mých životních trapasů.

Měl jsem ve svém životě období, kdy mě přestalo bavit pouhé zajišťování životních potřeb a chtěl jsem také proniknout do oblastí duchovna a věd ezoterických. Bylo to na přelomu osmdesátých let, kdy ještě nebylo mnoho příležitostí něco se dozvědět a tak jsem s radostí přijal nabídku svých kamarádů, kteří právě odjížděli na týdenní seminář. Slibovali mi nezapomenutelný zážitek a ten se mi také splnil.

Nevěděl jsem do čeho jdu, ale kamarádi mně přesvědčili, abych s nimi jel, že bude legrace.
Trochu mě to zarazilo, duchovní seminář a legrace, ale proč to nezkusit, že.

Seminář se konal v pionýrském táboře v Orlických horách, koncem října.
Hned první ráno se na "apelplac" vyrojila spousta lidiček oblečených do tepláků a nastalo představování. Součástí strategie byla zásada naprostého inkognita. Mirek. Jarda. Pepa. Maruška. Jako poslední mi byl představen zajímavý človíček, kterému všichni říkali Zdenečku.

Zajímavý bylo slabé slovo. Měl jsem před sebou malého mužíčka, oblečeného do pláťáků s vyhrnutými nohavicemi, bosého (v jinovatce), na sobě kápi s kapuckou a přes rameno na řemenu starou odřenou aktovku.

Byl neustále veselý a smál se všemu, až mu byly vidět mandle.

Protože mám v povaze stále se o někoho starat, cítil jsem jako svojí povinnost stát se Zdenečkovým protektorem.
Rychle jsme se stali kamarády a dokonce jsem směl nahlédnout do jeho pokladnice. Ta mně také nejvíc zajímala. Z útrob aktovky se vynořovaly poklady v podobě klubka špagátu, kudličky, drátu a jiných velice "potřebných" věcí. Familierně jsem Zdenečkovi poklepal na rameno s ujištěním, že je machr.
Celý týden jsme trávili večery povídáním a byl jsem jen trochu zmatený, že Zdeneček toho nějak moc ví. Vyprávěl mi o astrologii, oba jsme si pro zábavu vykládali karty a vůbec byl takový nějaký "divný". Den "D" přišel v pátek. Každý večer byla nějaká přednáška z různých oborů. Většinou z psychologie.
V pátek odpoledne Zdeneček navrhl, že zajde do lesa na houby a udělá smaženici. Koncem října. Přišel za hodinu s košem různobarevných prašivek všelijakých záhadných tvarů a hned je začal připravovat. Odmítl jsem večeřet a všechny jsem přesvědčoval, že jsou šílení, když se svěřují Zdenečkovi. Varoval jsem je, že v nejbližší nemocnici nebude tolik sanit na odvoz otrávených. Neustále jsem Zdenečkovi vyhazoval ty nejpodezřelejší prašivky, ale on je neodbytně přidával do smaženice.
Všichni, kromě mne, si pochutnali na večeři a usadili se u krbu na večerní přednášku.

Organizátor nás připravoval na to, že uslyšíme naprostou lahůdku z oboru psychologie.
Přednášet měl nějaký profesor, vícenásobný doktor přírodních věd, s tituly vpřed i vzad.

Seděl jsem u krbu a čekal, kdy se objeví elegantní pán ve smokingu a ono stále nic. Před krbem seděl jen Zdeneček, na hlavě kapucku a něco si tam povídal.
V tom se objevil organizátor večera a představil nám přednášejíciho. "Dnes večer uslyšíme profesora, doktora přírodních (kromě jiného v oboru mykologie) věd Zdeňka Neubauera. Téma večera: dr. Jung, Archetypy."

Seděl jsem, poslouchal toho "permoníčka" u krbu a hrozně jsem se styděl.
Jen to skončilo, šel jsem za ním a moc se omlouval. Bylo mi trapně.
Všichni ho samozřejmě znali a mě v tom nechali vykoupat. Oni vlastně všichni ti "Mirečkové" a "Mařenky" byli profesoři z Karlovy univerzity, na zapřenou.

Osvobozující byla jeho reakce: "Nic si z toho nedělej, ani nevíš, jak moc jsem se bavil. Jestli chceš něco měnit, tak se naštvu".

Už jsem ho nikdy od té doby neviděl, až v té televizi. Je to dlouhá doba, ale já nikdy nezapomenu na tu životní lekci.

Když hodnotíš lidi, nikdy nedávej na vnější zjev. Dnes by se asi řeklo, nedávej na image.