Čecháček. Fascinující slovo. Pejorativní a hnusné, horší než hlupák a pitomec. Nikdy se nevztahuje k mluvčímu ani k pisateli. Věta: "Pane Bože, jsem to ale Čecháček!" je asi gramaticky správná, ale nečekám, že bych ji kdy mohl zaslechnout či přečíst. To slovo umožňuje vyčlenit se z masy podprůměrných, tuctových, nedostatečných, málo vzdělaných, málo morálních a málo uvědomělých souputníků a dát na vědomí vlastní nadprůměrnost, výjimečnost, vzdělanost a ryzí charakter. Je možné ho vychutnávat, laskat a obracet, mazlit se s ním na několika stranách textu – jako příklad může posloužit Václav Černý (citace například zde). V současnosti slaví Čecháček úspěchy zejména ve spojení s "naší zaprděnou kotlinou". Někdy také s "naším zatuchlým rybníkem".

Z čistě výzkumného hlediska je zajímavé, že řada Čech – Čechák – Čecháček má v češtině jen málo analogií. Rus – Rusák – Rusáček. Vyznění slova Rusák lze hodnotit jako negativní, na rozdíl od Čecháka – ten v jazyce zůstal pouze jako příjmení. Rusáček, který se téměř nepoužívá, je snesitelný. Ještě si teoreticky dokážu představit Švéďáka a Švéďáčka, řekněme v úvodu sportovního zpravodajství: "Švéďáčci byli překvapeni, když po vyhrané první třetině dostali od našich zlatých hochů pěknou nakládačku." Zvláštní jazykovědný a sociologický rozbor by pak vyžadovala skutečnost, že z toho ze všeho v češtině nejlépe vycházejí Francouzi. Jak je možné, že přidáním přípon -ák a -áček k Francouzovi vzniknou slova s dvojím rozdílným a roztomilým významem, která s Čecháčkem nemají vůbec nic společného?

Pravda, ještě jedna analogie je k mání. Tu si ale nechám až na konec.

Pozoruhodné mi také připadá, jak se Čecháček brání překladu. Trochu jsem se poptával. Svým blízkým, kteří mají dostatečné jazykové vzdělání a zkušenosti, jsem před časem položil následující otázky:

Dokázali byste slovo Čecháček převést do cizího jazyka tak, aby cizinec alespoň přibližně pochopil, co se tím – co tím průměrný český intelektuál – myslí?

Existuje v cizím jazyce, například v angličtině, nějaké označení pro tuzemce, například Angličana, které má alespoň přibližně podobné vlastnosti jako Čecháček?

Dostalo se mi odpovědi, že v angličtině to bude oříšek. Ve francouzštině to nebude jednoduché a v chorvatštině by se to asi muselo nějak opsat. Vypadá to, že Chorvaťáčka Chorvaty nikdy nenapadlo zavést. K překladu předmětného pojmu musel by se použít frazém, řekněme mali čovjek, a ještě by bylo nutno ho nějak spojit s národností postiženého.

Na druhou stranu – určitou naději přináší poznání, že ne všichni čeští intelektuálové slovo Čecháček milují. Pavel Eisner to kdysi napsal výstižně (Čeština poklepem a poslechem):

Slovo jako stvořené na důkaz, že mohou být na světě i zdrobněliny odporné. Slovo v nedobrém smyslu, sebemrskačské a mazochistické. Vím sic, dobře vím, a dovedl bych toho uvést příklady: vyšlo už i z per drahých i mně, zaznělo už i z úst mužů, které bolela přízemní malost, slamotrusovská okresnost jejich okolí, žabomyšiáda života, který viděli kolem sebe. Ale daleko častěji – tak za protektorátu – jsem to slovo četl od lidí nanicovatých, od podlců. Oháněli se tím slovem, aby stáhli lid své krve tam, kde oni sami vězeli odjakživa.

…

Nenávidím to slovo, tu lotrovskou zdrobnělinu Čecháček, a bylo by dobře, kdybyste ji nenáviděli se mnou; neboť kdekoli zazní, bude pravděpodobnost 99:1, že zazněla z úst skutečného Čecháčka, tedy tvora, jehož každé dechnutí by mělo být políčkem pro každého Čecha.

Čeština je krásná. Má ale vady jako každá kráska. Používá i slova, která mi lezou na nervy a hýbou žlučí. Kdyby v dnešní korektností zahlcené době založili komisi pro úřední regulaci jazyka – a divím se, že ji ještě nezaložili – hned bych jí poslal notářsky ověřený podnět s plným jménem a adresou.

Čecháček by se měl vyškrtnout a zakázat.

Ještě před Čecháčkem měli by přijít na řadu Židák s Židáčkem.

Autor je fyzik a podnikatel, příležitostně také linguista amateur (e-mail: neznal@clnet.cz)