Nedotknutelné tradice? Já vám nevím. Co se stane s národem, až některé z nich zaniknou? Osobně se domnívám, že nic. Případně že jestli se něco stane, bude zánik tradic důsledkem, nikoli příčinou.

To se ví, stále ještě máme regiony, kde „jijou žlicama“ nebo někde „huž buli“. Jistě jsou obce, kde se lidé navzájem znají a přátelí (nebo po generace nenávidí). Ale jinde se na podzim pouštějí nanejvýš igelitoví draci koupení u Vietnamců, kuličky se nehrají a masopustní průvod tu neviděli šedesát let. Děti do školy svážejí rodiče přes půl města, v bydlišti se děti znají leda tak z Tik-Toku a netuší, že bydlí ob dům od sebe. A do toho ještě bourání genderových stereotypů a machistických maskulinních mravů, ať už si pod tím představujeme, co chceme.

Co tedy s tradicemi?

Nezanedbatelná část národa například vehementně usiluje o zachování velikonoční pomlázky. Že k žádnému „pomlazení“ nedochází, je očividné. Jinak by u nás kosmetické firmy dávno zkrachovaly. Přiznávám, že když jsem měl jako kluk vyšupat tetu, mámu a babičku a při tom pořád dokola odříkávat „Hody hody...“, připadal jsem si trochu divně. Chtělo se mi na to vykašlat. Jiné to je, když banda kluků s pomlázkami navštěvuje všechny spolužačky. Nebo když tlupa chasníků obchází obec a „Za touhle nejdřív, za touhle až pak“ a když dívky trnou: „Přijdou? Nepřijdou?“. Jenomže dnes si borci po internetu domlouvají spíše „fajt“ nebo „kalbu“ než „šlahačku alias šmigrust“. Kolik současných borců vlastně prahne jen po tom pořádném švihnutí přes ženský zadek ber kde ber a po odměně ve formě frťanu! Proč frajárce projevovat náklonnost pomlázkou, když jí můžu prostě z pohodlí domova lajkovat fejsbůk? Proč má děvčica strpět šlehání pomlázkou, když se pak na to bude dívat půlka planety na jútúbu?

Tradice se nejprve záhadně zrodí z jakéhosi „happeningu“, který vymysleli chasníci v dolní hospodě, pan farář nebo soudruh z uličního výboru. Pak se tento happening pár let opakuje a šíří po nejbližším sousedství (Výjimka: „V Praze/ve Vídni/v Moskvě teď dělají tohle a tohle, my ve Zlámané Lhotě musíme též“). Začne se mluvit o tradici, chopí se toho místní hospodští a obchodníci, obce zajistí projev starosty a mírné pohoštění pro delegaci shora, akce se objeví v plánu kulturních akcí a v rozpočtu.

A pak jednou tradice začne pozvolna vyhasínat. Změnily se reálie, změnilo se myšlení lidí, objevila se jiná tradice o měsíc dřív a už by toho bylo moc... Nikdo přesně neřekne proč, ale tradice dříve či později vyčerpají svou podstatu a už nejsou. Už ani ti anarchisté se skiny si nedávají na Prvního máje po hubě tak vydatně jako dříve. Lucky dohlížející na pořádnost hospodyní nikdo nezná. Na Boží hod se nestrojíme do hodobóžového oblečení a na Štěpána už koledníci prakticky totálně vymizeli. Je velmi málo obcí, kde se zvoní klekání, a že by tam všichni věřící skutečně třikrát denně poklekali k modlitbě, to asi opravdu ne. Některé tradice u nás dokonce chrání UNESCO, aby to místní motivovalo k jejich každoročnímu konání a financování.

Situace, jakou líčí Miloš Urban v Hastrmanovi, kdy tradice provázely lidi celým rokem a stmelovaly či naopak jitřily obyvatele celé obce, už asi nikdy nenastane. Ale nějaké tradice budeme dodržovat vždy - to je jisté. Už se u nás zabydlel „helouvín“, z lampionové oslavy VŘSR se stávají nově vzniknuvší lampionové průvody jako oslava podzimu, ve městech se pěkně usazují oslavy svatého Patrika, já i mnozí další bychom nebyli spokojení bez koupě další kytičky pro Ligu proti rakovině... Takže pokud například vše směřuje k pomalému odumírání a zjednodušování necírkevních rituálů spojených s Velikonocemi, neviděl bych v tom celonárodní pohromu. Hlavně aby už zanikla tradice šoupání hodinovými ručičkami s přechodem ze zimního času na letní a zpět!