8.2.2023 | Svátek má Milada


SMUTEK: Zemřel Paul Johnson

18.1.2023

Co po člověku zůstane, je někdy podstatnější než on sám, než jeho maso a kosti.

Důležité je vždycky dílo a není důležitý vždycky autor. Přesto, a právě proto, nemilujeme jen papírové knihy, ale taky živoucí ženy a muže, kteří je plodili. Ne všechny, ale když třeba zesnul Bradbury, zkrušilo mě to; a když teď odešel Paul Johnson, taky jsem nějak posmutněl. Oba se dočkali požehnaného věku, to je pravda, ale stejně. Měli – tu – být – do sta: howgh.

Historik a novinář Paul Johnson zemřel 17. ledna ve věku 94 roky a žertem jsem občas říkával, že to je pán, který si zaslouží Nobelovu cenu. A možná i Míru. No, už ji nepřevezme, ale jako populární historik byl nepřekonatelný. A proč jen populární? Jako historik.

Dal dohromady Dějiny 20. století anebo Dějiny židovského národa. Dějiny amerického národa i specifické (a dost krátké) biografie Stalina a Napoleona. Oba v těch knihách odsuzuje takřka stejně, i k Napoleonovi je nesmírně kritický. Určitě právem.

Což je počtení (měli by ho dát i do škol), ale přesto není, řekl bych, nad jeho brilantní trilogii Intektuálové, Tvůrci a Hrdinové.

Na první díl kdysi zaujatě upozornil Ondřej Neff právě zde v Neviditelném psu, i koupil jsem jej a lapal nad ním potom po dechu. Ou. Jak jen to Johnson přátelsky (a řekl bych momentálně, že určitě ne babišovsky) „nandal“ velikánům jako Rousseeau, Shelley, Ibsen, Brecht i Marx. Zbavil četných vavřínů i Tolstého a jistěže Ernesta Hemingwaye či Bertranda Russella a Jeana-Paula Sartra. V poslední kapitole má výhrady dokonce k mužům o velikosti Orwella, Waugha, Mailera či Noama Chomského. U některých jsme, uznávám, horkou kritiku čekali, ale jinde lze užasnout, co vše na ty borce kompilátor vytáhl. Obyčejně ale vždy končí jaksi smířlivě. I kdyby ne, díla, jak řečeno, přetrvávají a nelze je často odsoudit. Takže jde spíš o charaktery tvůrců - a jejich způsob života. Někdy se rapidně odlišoval od toho, co hlásali. Ano, je náročné psát, ale někde je hranice, za kterou má i fanatik písma a vět natáhnou ruku na pomoc bližnímu.

Aby Paul Johnson trochu napravil tento svůj šokující bestseller, napsal Tvůrce a zařadil mezi ně - ve formě svých typicky hutných a zábavných životopisů - Shakespeara, Chaucera, Twaina i Eliota (Poslední básník v psích dečkách), anebo paní Austenovou. Ale i osobnosti mimoliterární. Dürera, Bacha, Hokusaiho, Tiffaniho, Diora, Picassa, Disneyho. Ale nejvíc mě upoutal v prostředním díle trilogie portrét velikána Huga, jehož Johnson nazývá Nemyslícím géniem. V portrétu je implicitně naznačeno, že se Hugo pohyboval až na hranici šílenství, a kupříkladu líčení jeho bombastického pohřbu nás přesvědčí, že megalomanie ve své době potkala i literáty. S výjimkami, na chvíli - a je rovněž fakt, že Hugo nebyl jen literát, protože se svým podivným způsobem „montoval“ i do politiky.

Třetí díl trilogie se jmenuje Hrdinové a tady už Johnson nesnižuje nikoho. Anebo ano? Sami si udělejte obrázek a poznejte jeho pohledy na Alexandra Velikého či Julia Caesara, Johanku z Arku, Thomase Mora, Alžbětu První, sira Waltera Raleigha, Washingtona, Nelsona, Wellingtona, Lincolna či generála Lee. A Churchilla a de Gaulla. A taky básnířku Emily Dickinsonovou (bezpochyby hrdinku!), Wittgensteina a herečky Mae Westovou a Marylin Monroe. Skutečností jest i to, že tenhle závěrečný díl je trochu méně kompaktní a Johnson sem zahrnul osobnosti, které mu zbyly. Navzdory názvu knihy je i Dickinsonová velkou tvůrkyní a Wittgenstein, ano, snad i hrdinou, ale prvořadě intelektuálem.

Kniha končí kapitolou Hrdinská trojice, která zkrotila ruského medvěda, a dány jsou v ní na jediný parket osobnosti Jana Pavla II., Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, jejímž se Johnson stal oficiálním životopiscem.

Osobně mě však ještě víc bavila jeho kniha Bleskové portréty 20. století - a natolik mě nadchla, že jsem z ní veřejně předčítal. Nemohu než konstatovat, že takto poutavě neuměl podat životopisy osobností až dosud nikdo. A Johnson nepíše moc o sobě, protože je skromný a gentleman, nicméně právě v této knize si neodpouští velmi konkrétní a osobní postřehy ze setkání s velikány; až se nakonec trochu zdá, že znal jako Cimrman každého.

Je přitom pravda, že někdy se ony figury okolo Paula spíš jen mihly (Tolkien), avšak měl vynikající paměť - a nevěřím, že ve svých medailonech sebeméně lže. Na druhou stranu je to skutečně „zkratkovité“ psaní a někdy může být polovina pravdy velkou lží. Z některých lidí tak autor vytvořil hotové nešťastníky (ale možná jimi byli) - a z jiných až nepředstavitelné padouchy. A jindy vyzdvihne jediný rys osobnosti, takže nelze než zaváhat, nakolik brát jeho postřeh vážně. Uvedu příklad a bude se týkat amerického prezidenta Geralda Forda (1913-2006). Johnson tvrdí (překlad Petra Diestlerová): „Stal se prezidentem čistě proto, že měl vynikající paměť na jména. Oba jsme v roce 1980 působili v Americkém institutu pro podnikání a výzkum politiky (AEI) a on si pamatoval moje jméno, Maringoldino jméno i jména našich čtyř dětí, přestože jsem se o nich zmínil jenom jednou, když se mě ptal na rodinu. Právě tahle mimořádná schopnost, kterou jsem do takové míry nezaznamenal u žádného jiného člověka, mu dopomohla k tomu, že se stal vůdcem republikánské menšiny. A když Nixon rezignoval a jeho viceprezident Spiro Agnew se mezitím politicky znemožnil, dostal se Ford až do Bílého domu. Byl to milý člověk, nicméně kromě skvělé paměti na jména neměl žádnou jinou kvalifikaci.“

Popravdě, je to skutečně jen portrét „bleskový“ a podložený je osobními styky, avšak můžeme mu zcela věřit a brát jej vážně?

Paul Johnson (1928-1923) byl původně vynikající novinář, před čímž se ale stal absolventem Magdalene College v Oxfordu. Pracoval pro časopis New Statesman (1965-1970) a známý se stal sloupky pro The Spectator (1981-2009). Recenze dodával The Daily Telegraphu, ale publikoval zrovna tak v předních amerických listech. Byl antikomunista a během Watergate ohajoval Richarda Nixona. Vyjádřil obdiv Pinochetovi, částečně dokonce Frankovi. A bezpochyby taky vnímal byrokratičnost Evropské unie. Roku 2006 mu George Bush udělil Prezidentskou medaili svobody a roku 2016 jmenovali Paula Johnsona komandérem Řádu britského impéria za zásluhy o literaturu. Koneckonců napsal i dva romány a občasný útok nějakého vystudovaného historika, který psal sucharsky, jej nikdy nepřivedl z míry. Snažil se předkládat pravdu, i když destiloval. Ale nepřikrašloval, takže i o svém dobrém příteli Kingsley Amisovi (1922-1996) dokázal ve svých Portrétech referovat následovně:

„Napsal po Šťastném Jimovi už jen dva romány, které za něco stály. Nebyl to ani skvělý a dokonce ani významný romanopisec, nicméně patřil po třicet let k vlivným postavám literárních kruhů. Podobně jako Waugh byl zcela oddán slovům a jejich významům; vždy měl po ruce Stručný oxfordský výkladový slovník a dennodenně ho raboval. Prozradil mi, že jeden výtisk mu vydrží tak tři roky.“

Oproti tomu setkání s Ronaldem Reaganem líčí Johnson takto: „V podstatě komunikoval pomocí žertů, zejména typicky amerického jednovětého vtipu, který vynalezl Benjamin Franklin. V záloze měl asi čtyři tisíce takových stručných aforismů, které znal nazpaměť a s nimiž se dokázal vytasit při jakékoli vhodné veřejné příležitosti. Že se však jeho intuice opírá také o inteligenci, jsem si uvědomil, když jsem jej ve Washingtonu slyšel prohlásit: O rozpočtový schodek si starosti nedělám - už je dost velký, aby se o sebe postaral sám.

Paul Johnson to považoval za „intuitivní pochopení zákonů ekonomiky“, načež dodává: „Při našem prvním setkání vytáhl z levé kapsy saka kartičku s poznámkami, podíval se na ni a řekl: Rád vás zase vidím, Paule. Zasmál jsem se, on se zasmál a oba jsme se zasmáli společně. Proč vlastně? Na tom nezáleželo. Navázali jsme osobní kontakt.“

Paula Johnsona je obrovská škoda, ale zřejmě napsal vše, co napsat chtěl. Je to okolo padesáti knih a několik desítek jich můžeme číst i česky.