U některých dětí má vnímavý lékař pocit, že jsou ještě nepupeční šňůrou napojené na jiný svět, z kterého se nedávno narodily. Že mají smysly dočasně otevřené kontaktu. Vede to k poněkud trapné otázce, za kterou se stydí všichni západní dospělí: „Existuje reinkarnace?“

Ta záhada bývá ve společnosti, která se cítí na výši, smetena pokaždé se stolu vtipem. Je to leda téma fóru a nic víc, ale pokud se bojíme neschopnosti odpovědět, je to chyba. Bojíme se přemýšlet. Anebo číst, co už bylo napsáno.

Je tu - třeba – už dávno Maeterlinckova kniha Smrt. Vedle toho si můžeme zdravě uvědomit, že v reinkarnaci věřily i tak významné osobnosti jako Pythagoras, Vergilius, Platón, Voltaire, Goethe, Lessing a Benjamin Franklin. A taky je pravda, uznávám, že v totéž stejně vysoký anebo větší počet chytrých es nevěřil.

Podle všeho se o reinkarnaci nevyskytuje zmínka v díle geniálního Williama Shakespeara a kupodivu ani v díle geniálního Danta. U pověstného Swedenborga by jeden čekal, že tomu věřil. Omyl. Na druhé straně ale fungují už staletí indická náboženství. Budhismus. Hinduismus. Džinismus. Upanišády, ty počítají s reinkarnací. Bhagavadgíta jakbysmet. Keltové to brali podobně. I první křesťané. Egyptská Kniha mrtvých je pro. Jsou to autoritativní texty. Jistěže jenom pro někoho a je argumentem proti, že převtělování jaksi nemůže fungovat „technicky“. Nebo může?

Když tohle čtete, jste tělo i mozek. Je to vše? Tělo je bez debaty kvalitní prostředník pro styky s okolní Prahou a Čechií a Evropou a světem, ale tělo je i jednou z forem kosmické energie, nebo jak to jinak říct, a když se začneme vnímat z hlediska energie, bude situace vypadat kapku jinak. Připusťme, že energií jsme. Otázky:

„Může energie měnit formu? Může fungovat nezávisle na člověku? Dějí se věci jen tak samy a bez příčiny, tlaku a podnětu?“

Většina dotázaných odpoví, že je energie proměnlivá už z podstaty a nezávislá na lidech a že vše má podnět a nic se neděje samo. Ale šarlatánštější otázka: „Není stejná energie s to čas od času přejít do méně hmotné formy a dimenze?“

Představme si něco podobného a chápejme přestup jako „vtělení“. Sotva by ale mělo smysl uvažovat jenom o jediném vtělení, takže si lze představit, že bude vtělení víc. Smysl by mohlo dát, kdyby vtělení fungovala jako schody. Slovo schod je ale metafora a každý schod si lépe představíme jako lekci. Anebo víc lekcí. Představíme si schod jako učebnici. Jazykovou? Ne. Řeči nemají pro energii význam; ale není sporu, že solidní učebnice vždy čerpá z učebnic a z lekcí předchozích. To si lze představit jako občasné problesknutí vzpomínky.

I kdyby byly ty vzpomínky - na místa, kde jsme nikdy nebyli, a na lidi, které jsme nepotkali -, jen falešný omyl, pochyb nebude, že každou lekcí roste zkušenost.

A co by se dělo, a to je zajímavá otázka, v přestávkách mezi vtěleními, kdyby pauzy existovaly? Nejsou? Není důvod? A slovo přestávka je ostatně taky metafora a možná metafora pro sousloví „základní stav“. Pro „zásadní místnost“. Ta někde je, anebo je vlak, a momenty vtělení jsou zastávky.

Zastávky vlaku. Jednou zastávkou toho vlaku ale může být celý život - od narození až do smrti - a během žití sice do vlaku nabíráme zkušenosti, ale i nabírání zkušeností lze vnímat jako odpočinek alias přestávku. Zastávku. Každopádně probíhá vývoj a zdokonalování a žitím generované zkušenosti se přetvářejí. Otázky: „Co konkrétního si přenášíme ze zkušenosti jediného života a dál? Vše se ztratí?“

Je to možnost. Vše se vygumuje? Je to možnost. Zrovna tak je možné, že je v mimoprostoru banka, do které se přece něco ukládá. Společný matrix. Bečka, jakou měli v husitském Táboře. Další otázka: „Je možné, že bychom si každý své následující vtělení i sám vybíral?“

Na to samozřejmě nedá odpovědět, ale vtělení by logicky měla postupovat na podkladě nejposledněji nahromaděných zkušeností a dle dosažené jejich úrovně; a postupuje-li cokoli vůbec dál, postupuje to na základě zdokonalení předcházejících životů. A pobyt v modelovém „mimoprostoru“?

Je odpočinkem? Jestli ano, mohla by existovat i paralela mezi tímhle odpočinkem a spánkem. První probíhá „ve velkém“, druhé v malém. Podobně tomu je vesmír obdoba mikrobu a každý život dnem, každá smrt nocí. A co se děje v noci? Když chrupeme či přímo chrápeme, ale i když jsme zticha, zpracováváme a uskladňujeme informace a zkušenosti předešlého dne. Není snad představitelné, že se „v globálu“ vše mísí obdobně i po smrti?

Není smrt obdobou snů, které se nám zdají po každém prožitém dni? I přes noc se dotváří - pomyslným přibýváním kapek - vlastnost, nebo se vlastnost dopilovává během více nocí. Dítě přes jednu noc někdy dospěje a… Určití lidé (hinduisté) vám budou tvrdit, že se lze přes „noc smrti“ vtělit v bráhmána, asi jako se za noci do mozku vštěpují ony přes den získané zkušenosti, aby se taky uložily do záhybů „banky“.

Poslední otázky? „Je někde i supermozek, který uskladňuje celoživotní zkušenosti?

Jsme každý jen součástka? Jsme každý sběrná sonda, vyslaná - na pár let - do konkrétních souřadnic času a prostoru?“

Ten prostor je koneckonců jasný, ale co čas? Kdy by se převtělení nejspíš mohlo dokonat? V matce před naším narozením? V novorozeněti? V tříletém batoleti? „Duše tříletého zůstává nezměněna do sta let,“ tvrdí Japonci, nu, a všechna pozdější „přistání“ rovnou vylučme.

Opravdu už poslední otázky. „Co je podvědomí? Jde o kus nezávislého megamozku, se kterým se nám - čas od času - povede navázat spojení? A následuje lekce za lekcí? Vystupujeme po schodech kamsi za karmou? Jsme loutky? Jaký mechanismus určuje, co si vtáhneme do dalšího vtělení? Co stanovuje, co si máme pamatovat z řetězce životů a co si nemáme pamatovat ani náhodou?

Nebo je rozhodováno i o tom, co povinně necháváme v megamozku?

Postrkují nějací Velcí stroj lidstva, jak se jim hodí? Jsou to olympští bohové? Nebo je Bůh jeden? Čí jsme majetek?

A nejsme nakonec jen morčaty v labyrintech božských vědců?“