SLOVENSKO: Bystrička a TGM
Deštěm přebíhám k autobusu, manžel Slávek zápasí s kufrem, u kterého předchozí večer utrhl ucho, proto ho převázal provazem a dojem kočovníků
je tím umocněn. Autobus se proplétá na výpadovku, aby v zápětí uhnul na silničku mířící k horám do Bystričky, slovenského letního sídla rodiny T. G. Masaryka. Ing.arch. Zdeněk Lukeš nás cestou autobusem připravuje na nejhorší, byl zde před lety v době pomlčkové války a jeho pocity byly tenkrát tristní - dům působil vybydleným dojmem, všude vládl chaos a nepořádek, památky na TGM byly na hromadách, dům se chystal na privatizaci.
V autobuse zavládlo rozladění. „Copak si Slováci neváží památky na našeho společného prezidenta?“
O to víc nás překvapila a potěšila skutečnost. Pánové z JL Turist, kteří zorganizovali celý zájezd, zvoní u domovních dveří. Otevřou se, či ne? Konečně se otvírají a Slávek sahá na proslulou Plečnikovu šakalí kliku. Připadá mi, že se mu potí dlaň rozčílením, ale jsou to jen poslední kapky deště.
Hned za vstupními dveřmi do rozlehlé vily čteme nápis na černé kamenné desce, který informuje, že v letech 1888 – 1933 Bystričku navštěvoval s
rodinou první prezident ČSR a že tento dům byl jeho letním sídlem.
Vstupujeme do rozlehlé haly a s jistým ostychem dále do jídelny. Zmocňuje se nás nadšení. Všechno je perfektně zrekonstruované, jídelna zařízena v prvorepublikovém stylu, původní nábytek se sice nedochoval, ale byl nahrazen stylově odpovídajícím příborníkem, stolem, židlemi a dalšími kusy zařízení. Skvělý dojem doplňuje dobové sklo, porcelán a pro zvýšení autentičnosti květiny ve vázách.
Široká francouzská okna vedou na terasu a prosvětlují jídelnu i v zamračeném dni. „Podívej se na konzolu nad okny. Vidíš ty knoflíky, ty používal Plečnik na Hradčenech, třeba na zábradlí na schodišti,“ šeptá mi Slávek a zrak mu plane. Mám pocit, že i ostatních účastníků zájezdu se zmocnilo objevitelské vzrušení.
Kdo se o uvedení objektu do takřka původního stavu zasloužil? Je to majitel stavební firmy, kterému se podařilo objekt i se zahradou v devadesátých letech zakoupit a hned poté se dal do rekonstrukce. Sympatický stavař nás osobně přivítal a seznámil nás s historií domu. Do Bystričky jezdil Masaryk už od roku 1888, tehdy ještě do původního objektu, kde pobýval v nájmu. Poté, co se stal prezidentem, rodina sídlo zakoupila a nechala přestavět
architektem Paclem. Po 2. světové válce byl dům znárodněn, po roce 1989 se po různých peripetiích dostal do rukou současného majitele, který nás s velkou pýchou v jídelně upozornil na původní lustr a okenní garnýž, obojí bylo nalezeno na půdě. Naštěstí se tedy zachovalo něco opravdu pravého z dob Masarykových. Pan Lukeš je nadšený obzvláště z garnýže. Informuje nás, že podobná, navržená arch. Josipem Plečnikem, se nachází na Pražském hradě. Zdá se tedy, že Plečnik se mohl podílet i na některých detailech zde v Bystřičce.
Bystrička se nachází jen několik málo kilometrů od Martina. V Turčianském sv. Martině (dnes Martin) začalo ke konci 19. století slovenské národní obrození, od roku 1863 zde sídlí Matica Slovenská a 30. 10. 1918 se Martinskou deklarací připojilo Slovensko k Česku a vznikla Československá republika. Martin byl od počátku slovenským národnostním centrem, rozhodně to nebyla Bratislava s maďarsko-německo-židovským obyvatelstvem. Není proto divu, že právě zde, nedaleko Martina, si T. G. Masaryk našel místo pro svůj letní pobyt a již před první světovou válkou tady navazoval kontakty se slovenskými národovci. Později do své vily pravidelně zval k diskusím řadu významných osobností československé historie.
Velice oblíbená byla v Bystričce prezidentova dcera Alice, která se tomuto místu snažila nezištně v rámci svých možností pomáhat. 
Co mě okouzlilo v letním sídle Masarykovy rodiny nejvíce? Kromě portrétů T. G. Masaryka a Alice v jídelně to byly rodinné fotografie na stěnách haly – zvětšeniny byly pořízeny z originálů zapůjčených místními obyvateli. Před mýma očima se odvíjel prostřednictvím těchto fotografií prázdninový život Masarykovy rodiny. Masaryk ve své proslavené čepici s Olgou a Janem, skupinové fotky s obyvateli obce či s návštěvníky rodiny, Alice s Janem a třemi psy a řada dalších.
Mimochodem, ti psi mě stále nenechávají v klidu. Co to bylo za rasu? Bílí flekatí psi, zdá se, že hrubosrstí. Že by foxteriéři? Na tuto, v první republice velice oblíbenou rasu, se zdají ovšem být příliš vysocí.
Poslední stisk šakalí kliky, nastupujeme do autobusu a většina z nás odjíždí s pocitem, že největší zážitek zájezdu je za námi. To jsme však netušili, co zažijeme v Haliči cestou na vojenský hřbitov č. 51 na Rotundu nad Regetowem.
Zájezd splnil naše očekávání, byl velmi podnětný a zajímavý, jak se každý může přesvědčit na Neviditelném psu, kde Z. Lukeš již 29. června podal písemnou zprávu o prvním dni našeho putování pod názvem Slovenská epopej 1. Další díly jsou avizovány, je možno se na ně těšit. (Druhý díl byl uveřejněn ve středu 7. července - pozn.red.)
