Skautský oddíl „Pražská dvojka“, vedený šedesát let Jaroslavem Foglarem (1907-1999), tábořil před válkou (1938) dokonce až na Ukrajině (CO ČÍST: Tábor na Ukrajině - Neviditelný pes), ale to věru nebylo typické. A co ano? Typickým jejich táborem, pokud se tedy dá typičnost v rozmanitosti najít, byl (dejme tomu) tzv. Tábor třinácti orlích per, který proběhl krásného léta před jedenadevadesáti roky. A který Foglar nostalgicky líčí v zajímavé publikaci Čigoligo 14, vydané neoficiálně už „18. listopadu 1934“, avšak oficiálněji až roku 2025 (jako reprint, viz odkaz na konci článku).

Pro Jaroslava Foglara (přezdívaného i staršími skauty Jestřáb) to byl tábor již desátý a úvodem knížečky shrnul „pamětihodné“ tábory předchozí. No… Ony byly pamětihodnými prvořadě jemu, ale samozřejmě tak či onak utkvěly i většině dětských jejich účastníků.

Orlím perům předcházelo těchhle devět táborů:

Právě před sto lety Tábor v Zátoce Neznáma (1925), potom tzv. Mohykánský tábor (1926), následně Tábor Svazu třinácti (1927), Tábor Zelené příšery (1928), Tábor na Bobří řece (1929), Tábor smůly (1930), Tábor ve Sluneční zátoce (1931), Tábor úplňku (1932) a Tábor na dvacáté míli (1933).

Jak Jestřáb hrdě připomíná, tábory si ovšem vždy vydřel a „vysloužil“ jako řádné dovolené v kanceláři. Ale jinak je ryzí optimista - a píše: „Nepříjemné a špatné, co jsem na nich zažil, zejména v začátcích, vybledlo a vyprchalo z mé mysli po té dlouhé době. Zůstalo jen krásné.“

A když dneska čteme, jak na tábor vzpomíná po jeho odeznění, už sám, zaujme silné zakořenění jeho ega v minulosti. V minulu až bájném.

„Což za to mohu?“ ptá se. „Copak mohu za to, že čím déle v oddíle pracuji, tím víc žiji pro vše staré, co se nemůže nikdy vrátit? Kolik táborů ještě prožiji? Zdá se mně, že bych bez tábora ani snad nemohl být, že bych se unudil dlouhou chvílí, kdybych neměl všechny ty starosti a trápení s táborem spojené, kdybych nebyl ustavičně napínán na skřipec, jak to či ono dopadne, zda se zdaří ten či onen můj úmysl a plán. A tak si myslím, že na příští tábor pojedu zas, pak na ten další také a opět a opět, až něco silnějšího než já připraví mně tábor poslední.“

A tak se také na moment vraťme do Foglarových vzpomínek.

Tábor v Zátoce neznáma, označovaný dnes otazníkem, proběhl roku 1925 proti Ostrovskému mlýnu na Sázavě, půl kilometru pod - tenkrát jimi ještě nepojmenovanou a nevytipovanou - Sluneční zátokou. Účastnilo se patrně jen šest chlapců.

Následující tábor Mohykánský (1926), označovaný dodatečně hlavou indiána s pery, vedl Jaroslav Ryšavý, jehož Foglar jen zastupoval, a konal se mezi Turnovem a Českým Dubem. U Libíče. Tábor Svazu třinácti (1927) opět proběhl v Zátoce neznáma a zavedli tam poprvé Táborový řád a Denní rozkaz. A rovněž si umluvili, že každý, kdo vykoná jistých třináct úkolů, stane se členem pomyslného Svazu třinácti.

Takovým saprlotským (jak by řekl Lada) úkolem bylo mj. přeplavat třináctkrát Sázavu. Anebo dojít v noci ke hřbitovu a udělat na vrata na důkaz křídou znamení.

Strávit den a noc o samotě. Tyto saprlotské úkoly, pravda, nakonec nesložil nikdo. Ale snaha byla. Foglar to možná tenkrát přehnal. A Jaroslav Ryšavý přinesl do tábora píseň neznámého autora My pluli dál a dál. Stala se maskotem a synonymem oddílu.

Ve znaku má tenhle tábor dnes lebku a zkřížené hnáty. A na tom samém „fleku“ se konal i Tábor Zelené příšery (1928), i když vlastně ležel až úplně u Sázavy - a kryt vysokým, hustým lesem. Byl to, zdá se, tábor jen o pěti stanech a vznikla během něj - vedle Zelené příšery - i figura Zálesák Frédy. Anebo se udála děsivá příhoda se - zřejmě šílenou - ženou…

Tábor na Bobří řece (1929) s bobrem ve znaku rozložili na novém místě, které objevili o Velikonocích 1929 u potoka Mastník - za Heřmaničkami na Sedlčansku. Místo už znal z dřívějška Foglarův předchůdce Jaroslav Ryšavý a v oddíle fungovala již legendární pak esa Láďa Velebil a Skukům, jeho nejlepší kamarád.

Tento tábor byl, inu, až utopen uprostřed luk a lesů, kudy se, pravda, alespoň táhla vozová cesta. V oddíle byl už i budoucí rebel Ota Naňků. Tábor smůly (1930) dal jméno jedné z foglarovek a konal se opět na Bobří řece. Foglar tu měl poprvé fotoaparát, nicméně…

Fotografie se dochovaly už z táborů předcházejících, s výjimkou prvního. Foglar považoval za úspěch i jen realizaci dvaceti fotografií během celého tábora a účastnil se ho i jistý Ota Čoček, který dostal minimálně dvě přezdívky Plukovník Cody a Pracující lid.

Ale někteří kluci dospívali a „zlobili“ a Foglar tábor vnímal jako méně podařený. Kupříkladu onen Ota Naňků byl rebel a věčně v opozici. A Jiří Paukert se tu proslavil vzteklostí. Tábor má ve znaku déšť.

Roku 1931 následoval první Tábor ve Sluneční zátoce, má v erbu slunce a byl poslední, jehož se účastnil Skukům. Od jistého Jeřábka ze vsi Veliká pronajali onu louku a Foglar se na ni s výjimkami a rozvahou vracel patnáct let. A v rocích pozdějších, kdy tam už netábořili, navštěvovali Sluneční zátoku aspoň během velikonoční výpravy.

Na tomto táboře bylo 24 lidí včetně mnoha nováčků a proběhla památná schůzka „na „Druhé pasece“, kde kluci Foglarovi slíbili, že se polepší. A polepšili se? Dočasně určitě, ale nikdy to nemohl zřetelně říct, protože odrůstali a mizeli.

Tábor úplňku - s úplňkem ve znaku - se konal další rok a raději pouze v patnácti lidech. Oddíl Dvojka prošel první z krizí, ale začal „novou kapitolu“. Už tu nebyl „ideál“ Láďa Velebil, ani nejvěrnější jeho kamarád Skukům, ale účastnil se jistý Šípek a domnívám se, že jde o pozdějšího známého architekta. Tábor se jmenoval dle krásných měsíčních nocí a název navrhl Skukům poté, co o nich pouze četl v dopise, jenž mu zaslali.

Tábor dvacáté míle (1933) má ve znaku římskou dvacítku a Dvacátá míle se jmenovala trampská osada, ale tábor dostal jméno podle knihy. Jaké? Je to možná, ale ne určitě Trevanianova práceč Incident u Dvacáté míle, nicméně Foglar onu publikaci označil za „pro tábor bezvýznamnou“.

Původně jelo tábořit dvacet kluků, ale jistý Bratuška ubyl hned první týden, nic nechtěl dělat. A jinak? Zažili požár v Bilanově Lhotě.

Tábor Třinácti orlích per (1934) se třemi pery ve znaku (a jsme konečně u něj) byl čtvrtý ve Sluneční zátoce a sedmý v dotyčném kraji.

Novinkou se stal tobogan, později proslavený jedním pokračováním komiksu Rychlé šípy, a rovněž na táboře jezdila rychlošípovská strágula. Zvláštním momentem se stalo, když vlak během nakládání zastavil přímo proti táboru.

Tzv. Zkoušku tří orlích per nakonec složilo třináct hochů a Foglar o táboření napsal výše zmíněnou publikaci, což udělal i pro rodiče, kteří nevěřili v pozitivní vliv skautingu. Zdůrazňoval, že si kluci ve stanech uklízejí, že ráno že cvičí, ale i dodržují odpolední klid. A že jsou vedeni k přesnosti při nástupu. Zpětně býval tábory fascinován a zde píše:

„Tam někde daleko za kopci, za lesy je naše milovaná louka se studánkou naproti, s peřejemi i písčitým nánosem. Je tam ticho, takové smutné ticho opuštěnosti. Den za dnem, slunný a zářivý, přichází na louku nevyužitý… a mění se v noc a nikdo z nás už v těch krásných dnech nepobíhá po louce, nekoupe se u nánosu, ani nevychází do tiché hvězdnaté noci. Samota se usídlila v našem koutku kraje.“

A jak to bylo? Nákladním vagónem vyrazili v sobotu 30. června 1934 v počtu 23, ale Sopka a Čeněk už tam byli několik dní napřed. Menší Vlčata toho roku nebrali, tábořila samostatně. Nedělní ranní vykládání ve Vilémovicích proběhlo za dvě minuty a Sopka a Čeněk přinesli Foglarovi na zastávku jahody! Následovalo stěhování na louku, přeprava dříví ze mlýna a cihel ze statku, stavba kamen; vše dle dopředu podrobně vypracovaného plánu. Hochovi zvanému Vodník ovšem spadla během převážení torna do Sázavy.

Další den přikoupili dříví a tábor stál právě do dvou dní, aby i on „zapadl do kolejí vyježděných roky v řadu zvyklostí, praktik a legrací,“ jak píše Foglar. Na podobných táborech se taky „stavějí služby“ a tady vyšla jedna služba na stejnou skupinu (prvořadě vařící) za dlouhých šest dní, což bylo fajn a dost. „To už by se - tedy teda jako - sneslo,“ řekl by patrně Braťuška, jenž však musel rok předtím tábor a oddíl opustit pro lenost.

K práci skautů patřilo rovněž mytí nádobí v řece a loupání brambor, vymetání a čištění kamen. A hry? Bombardovali mj. hořící lodě vyrobené ze starých krabic a realizovali štafetový běh s „hrůznými“ překážkami. Plížili se. Vedli si „hromadný“ táborový deník, což bylo poprvé, a Foglar dbal i náladových vycházek za hvězdnatých nocí. Během tábora zničili jen jedinou hliníkovou naběračku (sloužila čtyři tábory) a praskl plát kamen. Cílem výpravy se stala rozhledna na Melechově a o části tábora vyšel článek v Národních listech od jejich redaktora Urbana, jehož základem byla reference otce člena oddílu, který si říkal Iason.

Díky Foglarovi posedla hochy vášeň „dobýt“ zkoušku Tří orlích per, plnou duševní a tělesné námahy, sebeovládání a odříkání. A vážně to brali vážně. Někteří uspěli, jiní ne. Největší smůlu měl jistý Venda Rybář. A jinak… Třináct hochů zkoušku složilo a tábor prý žil jen ve zkoušek. Nebo i jinak?

Trápili je krtci. Obzvlášť asi měli spadeno na stan Mirka Kaizla a Járy Pospíšila a ukořistili Mirkův salám. Čeněk zvaný Kanonýr Jabůrek pak vedl útok na krtinu za Mirkovým stanem a vrazili do ní Čingovu skautskou tyč. Tu Čenda posléze doloval ven i za pomoci ostatních, ale šlo to těžko.

Poprvé, co tábořili v zátoce, se to léto o nedělích nechodilo na „parádní“ pochody do Ledče. O to víc se koupali! Koupání „přeložili“ oproti předchozím rokům do záhybu Sázavy, kde se táhla ideální písková pláž, zasahující hluboko do vody, a jen dva ohromné, ohlazené balvany vyčnívaly. Z nich skákali „pasany“ a „hlaváky“. Kameny byly rovněž objekt útoků, kdy záleželo na tom, kdo déle vydrží nahoře. A jinak?

Už nebylo Zelené příšery, ale přišly hrůzostrašné výpady Upíra z Nosferatu. Bylo možné se před ním zachránit jen skokem na neutrální území, kde se nesmělo válčit, a sám přespříliš zadýchaný upír se tam někdy uchyloval.

Na pláži taky budovali tunýlky a vodní cesty a průplavy a rybníčky, a když klesla voda, tobogan přestal být zajímavý. Jedině při návštěvách, když se chtěli vytáhnout, na něm bývala předvedena exhibiční jízda, ale končívala výkřikem z hlubin „sákryš, tady je šutr.“ A taky našli tři nové táborové písně.

Stává se, že dá někdo na táboře „do placu“ dosud neznámou skladbu a brzy ji brouká a bzučí všici od rána do večera a při snídani, u vody, ve službě u kamen- „Zní i z dáli od paní Lavecké,“ konstatoval Foglar.

Ranní cvičení postupně vedli Vítr, pak Zub a nakonec Čeněk a nedbale cvičící předávali k raportu. Náhle se ovšem začaly vynořovat dopisy, kde se vyhrožovalo předcvičujícím hrůznými tresty. Psal je kterýsi Robin Zbojník a jednou se podepsal Kosa prérie. Hoch zvaný Vytrvalec se tomu vysmál a překřtil výhrůžníka na Kozu prérie. Anonym se odmlčel.

Ale po čase už dopisy docházely i za přísné prohlídky stanů a hrozilo se v nich vším možným.

I v tomhle táboře stál dřevěný oznamovatel s Táborovým řádem a visely tu denní rozkazy a tužky. Připíchnuté zde byly pohledy hochů, kteří na tábor nejeli, a nahoře stál „historický“ budík a dole přibyta schránka. Na tabuli rozepsáno bodování jednotlivců. A vynalezli novou hry Hňápanda, ale Foglar se tomu celému s odstupem příliš nesměje. „V klubovně ještě táborová zavazadla vydychují typickou táborovou vůni, ale tábor uplynul,“ píše. „A je to tak, jako když se chvíli ještě vlní voda, když do ní byl hozen kámen.“

Čímž skončeme. Ale vlastně ještě něco. Samostatná skupina se během tábora vypravila na Lipnici, kam dorazili v jednu odpoledne. Nejprve dojedli zbylé tři vuřty a pak klepali na kastelána. Obědval. Místo koruny platili jen po padesátníku (sleva) a jen Jarka Č. půlkorunu neměl.

Hrad se jim líbil, ale škoda prý, že je nepustili do všech děr ve zdech. Začínalo pršet a u kterési studny potkali školníka tamní měšťanky: „Je pan řídící doma?“

Prý ne. Je v Tatrách. „A nemáte volnou třídu, kam bychom se mohli schovat před lijákem? Je nás deset. Přenocovali bychom tu.“

„Víte, my školu čistíme, ale v novém činžáku vedle máme místnost a spát můžete na slámě.“ Školník je uvedl do prázdné komnaty. „Hošani,“ zaznělo. „Musíme Jestřábovi dát vědět, že jsme zůstali. Autobus do Světlé jede v půl šesté a má spojení na vlak v Ledči.“ A natrhali deset papírků, na každý dělali kříž a jednou nakreslili lebku. Jarka Č. si ji vytáhl. Šel v půl páté na onen autobus. A Jenda N. zase zmizel k místním příbuzným.

Viktor a Iason šli nakoupit a další tři kluci se odebrali pro vodu na pití. „Vodníka“ bolela hlava, takže po aspirinu usnul. Čeněk hrál na harmoniku My pluli dál a dál, smrákalo se, venku vytrvale pršelo. Koupili syrečky a čtvrtky chleba. Pršet přestalo. Sopka už nanosil do místnosti otepi. Váhali, zda nepůjdou přece jen do svého tábora. Asi polovina chtěla. Znovu losovali a lev znamenal „jdem“. Sopkovi, Vodníkovi i Čeňkovi padl, a tak slámu odnesli, vyhledali Jendu a v půl osmé vykročili. Na silnici udržovali devítistup za zvuků harmoniky a pískání. Dohonili domorodce, ale marně navazoval řeč. Nakonec za nimi klusal tři kroky a šermoval hoblíkem do pochodu.

Na stejném táboře i slavnostně spouštěli plachetnici a jistý Venda tu slavně zakřičel: „Jestřábé! Já si dělám mlčení do Tří orlích per a Tonda mě při tom pořád plete!“

A Venda dostal jednou písemnou výstrahu, že bude unesen piráty. „Jestřábé!“ volal, když na únos došlo, ale pomoženo mu nebylo. Tři pomalovaní bukanýři jej uchopili a táhli k přístavu a ke svému škuneru a ten se kvapným nasedáním potopil. Což zachytil fotograf .

Kupte si – Čigoligo č. 14 (1934) - časopis pražské Dvojky