Neviditelný pes

SCI-FI: Taková hezká pohádka

25.11.2016

Stařík u snídaně cítil jiskření a napětí, které vycházelo z jeho syna a snachy a přenášelo se i na oba vnuky. Nikdo moc nemluvil, ba i obrazovka zaplňující čelní stěnu pokoje mlčela, ačkoli na ní běžela všudypřítomná, neodmyslitelná ranní titstainment.

Byl první leden, čas každoročního slosování. Snacha to vzdala, ale syn se přihlásil. Stařík se podíval kradmo na snachu, která připravovala topinky. Zase je připálí, myslel si, ne však ve zlém, měl snachu rád. Byla to pohledná ženská a chytrá. Měla dva doktoráty, jeden z oceánologie a druhý z geologie, což byly obory, které se doplňovaly a dávaly určitou šanci na činorodý život. Naděje umírá poslední a snacha, to se jí musí přiznat, se dlouhou dobu snažila. Pětkrát šla do slosování, avšak i v tak náročné a výběrové profesi byla příliš velká tlačenice. O živobytí nejde, má jako všichni v UNII své jisté, Zabezpečené Existenční Minimum, čili ZEM, stará se také o domácnost a rodinu, takže se nenudí, ale co naplat, vzdávala se naděje na uplatnění jen velice těžko. Teď už se smířila s osudem.

„Mám si vzít hnědý nebo modrý oblek?“ zeptal se syn, jako by barva mohla hrát obrovskou úlohu.

„Modrý jsi měl loni, nepřinesl ti štěstí,“ řekla snacha. „Chce někdo další topinku?“

„Já!“

„Já taky!“

Překřikovali se oba vnuci. Jednobuněčná dvojčata, jak si snacha přála, když s mužem získali svolení Genetické komise k oplodnění, protože oba mají IQ 211, což je o jedenáct bodů nad požadovanou hranicí.

Stařík vnuky miloval. Viděl v nich prototyp nového lidského rodu, první opravdu titstainmentské generace, která už si nebude lámat hlavu, čím bude a co bude dělat. Jeho vlastní syn byl ještě rozpolcen, pořád ještě doufal. Měl doktorát a dva postdoktoráty z informatologie, psal učená vědecká pojednání o počítačových modelech a nových jazycích, několik z nich dokonce vyšlo na Stellar Computwebu ...ale už má čtyřicítku na krku a jestli letos neuspěje, bude to muset také zabalit, přemítal stařík, žvýkaje spálenou topinku pomazanou hruškovou zavařeninou. Kupovali ji na Internetu, byla levnější v celých kbelících. Stařík sice bral penzi za deset let, kdy dělal strážného na podzemní magnetické levitační superlince Curych-Praha, ale byla to almužna. Syn i snacha byli „zemáci“, takže se šetřit muselo, jak to jen šlo.

„Ve slosování nás bude jenom pět tisíc,“ řekl syn od rána už poněkolikáté. „Ještě nikdy nebyl tak malý počet vybraných kandidátů v posledním kole unijní soutěže v našem oboru.“

„Na kolik džobů?“ zeptal se jeden z potomků.

„Nebuď prostořeký,“ pokárala ho matka, „a sundej lokty se stolu.“

„Já to vím, já to vím!“ křičel druhý vnuk. „Když tatínek vyhraje, vezmou ho na tři měsíce na zkoušku. A pak možná bude dělat celý rok!“

Chvíli se všichni dohadovali o tom, co bude, kdyby syn měl tentokrát štěstí, jak by se mohlo změnit společenské postavení celé rodiny, jež zatím patří mezi „surplus people“, nadbytečné lidi, kteří tvoří čtyři pětiny UNIE. Když před mnoha lety někteří ekonomové varovali, že globální turbokapitalismus bude potřebovat jen dvě desetiny z celkové nabídky paží a mozků, byli odbyti mávnutím rukou nebo pranýřováni jako kacíři. Ale čtvrtá průmyslová revoluce jim dala za pravdu.

„Teď v tom lítáme všichni,“ pomyslel si stařík, kterého nahradil hlídací biorobot, „a čumíme na titstainement.“

„Dědečku, proč se vlastně říká titstainment?“ zeptal se jeden z vnuků, jako by četl jeho myšlenky.

„Je to návrat do zlatého věku lidstva,“ poučila ho matka, která vždy zastávala politicky správné názory.

Její muž zabručel, že děda není vševěd, pak vstal a šel si vzít hnědý oblek. Vnuk stále hleděl na dědečka a čekal na odpověď.

„Náhodou tohle dobře vím,“ řekl stařík. „Pojem vznikl spojením slova tits, což v mém mládí býval argot pro ženská prsa, a slova entertainment, čili pobavení, rozptýlení, představení, estráda, legrace. Přišel s tím na konci minulého století jakýsi obskurní americký politik nebo politolog nebo co už tenkrát byl, a jmenoval se Bzrovicky, nebo Brzezinský, přesně už si nevzpomínám jak. Ptali se ho na nějaké konferenci v San Francisku, co navrhuje udělat s nezaměstnanými, kterých bylo už tenkrát čím dál víc. Musíme jim dát na obrazovce titstainment, prohlásil, zábavný koktejl informací, šou, her, soutěží, filmů a hlavně co nejvíce erotiky a sexu. Budeme je tím opíjet od jednoho rána do kuropění druhého. Také je budeme muset nějak krmit, protože vlky z lesa žene hlad.“

„Děda kecá. Každý ví, že titstainment je osvobození člověka od biblického prokletí v potu tváře chléb vezdejší dobývati budeš,“ řekla snaha hlasem, který nepřipouštěl sebemenší odpor. „Kluci umyjí nádobí, já doprovodím tátu. Až se vrátíme, ne aby si někdo z něho dělal šoufky!“

Jakmile se za rodiči zavřely dveře, chlapci si sedli k dědovi na pohovku, přitulili se k němu, stařík je objal a přitiskl k sobě. Vnuci jeden přes druhého žadonili:

„Povídej nám, dědečku, jaké to bylo, když jsi chodil do práce každý den.“

„Už jsem vám to vykládal stokrát,“ bránil se stařík.

„Když je to taková hezká pohádka,“ vzdychli jednobuněční bratři zasněně.



zpět na článek