Do kin vtrhla nová adaptace slavného sci-fi románu, ale budování vysněných říší je mnohem starší a s jasnými pravidly.

Vědecká fantastika byla stejně jako fantasy dlouho oblastí literárního ghetta. Teprve velikáni J. R. R. Tolkien či Isaac Asimov vyvedli tento žánr do hájemství velké literatury. A dnes, zejména díky hollywoodským blockbusterům, začínají vysněné světy vládnout celé popkultuře.

Fanouškům žánru science fiction není třeba nic kolem čerstvě uvedeného velkofilmu Duna vysvětlovat; ti opravdu skalní znají také filmové zpracování režiséra Davida Lynche z roku 1984. Tehdejší adaptace románu Franka Herberta stála 40 milionů dolarů, Kanaďan Denis Villeneuve měl k dispozici rozpočet ve výši 165 milionů, tedy takřka čtyř miliard korun. Základní otázka tedy bude znít: utratil Villeneuve svěřené peníze účelně? Hned zkraje dlužno přitakat. K filmu se ještě dostaneme, zatím jen konstatujme, že Villeneuvův film Duna je monumentální dílo, které má kapacitu zasáhnout i diváky daleko za okruh milovníků fantastiky.

Duna (2021)

Román Duna vyšel poprvé v roce 1965. Dnes počítáme Franka Herberta do plejády sedmi dinosaurů, jak označil Brian Aldiss velikány scifistické klasiky. K nim náleží ještě Isaac Asimov, Arthur Clarke, Robert Heinlein, Ron Hubbard, A. E. van Vogt a Frederik Pohl. V roce vydání Duny by však nikdo neřadil Herberta třeba právě vedle Asimova, tvůrce tří zákonů robotiky. Byl to autor dvou desítek povídek a několika románů, žádného bestselleru. Dunou si to ale vynahradil a dnes, pětatřicet let po jeho smrti, se úhrn vydaných výtisků Duny odhaduje na dvacet milionů. To je úspěch tak zásadní, že stojí za úvahu popsat, jak toho dosáhl.

Fenomén Duny

Rok 1965 měl pro vývoj žánru zásadní význam. Tehdy totiž vyšla ve Spojených státech v masové, paperbackové edici trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů, do té doby známému jen úzkému okruhu fanoušků v univerzitních kampusech. Připomenu, že autor, oxfordský profesor staré anglické literatury, pracoval na svém veledíle několik desítek let. Americké čtenáře ten odpudivě rozsáhlý, dějově vleklý a vymyšlenými reáliemi nabitý text nadchl a hned se začali rozhlížet, zda se i v americké fantastice dá najít něco podobného. A tak objevili týž rok vydanou Dunu.

Herbertův příběh se odehrává v nepředstavitelně daleké budoucnosti – film se odkazuje na rok 10 191. Země je už zapomenuta, lidstvo budoucnosti obývá planety galaktického impéria. Kosmické lety jsou umožněny blíže nespecifikovaným užitím jakéhosi koření, které se nachází na pouštní planetě Arrakisu. Zde se odehrává hlavní část děje: soupeří tu dva urozené rody Atreidů (ti hodní) a Harkonnenů (černé klobouky), zde přebývá ve skalních norách utlačovaný národ Fremenů. Na pouští planetě se hrdina příběhu Paul Atreides podporovaný svou matkou Jessikou utká s Harkonneny a také s obrovitými písečnými červy. To vše je literárně vykresleno s nespočetnými, vzájemně provázanými podrobnostmi; tedy stejnou metodou, s jakou J. R. R. Tolkien psal Pána prstenů.

Nadšení se dostavilo okamžitě a s ním i prodejní úspěch a oficiální uznání. V roce 1966 dostal Herbert za svoji Dunu ocenění Hugo, to je ve světě anglosaské (a už dávno nejen anglosaské) literatury obdobné jako ve světě ve filmu dostat Oscara. Souběžně získal i cenu Nebula, udělovanou sdružením profesionálních spisovatelů Science Fiction Writers of America. Tato SFWA obvykle preferuje vážnější, umělecky ambiciózní díla. Duna vyhověla i těmto přísným kritériím.

Frank Herbert na román navázal pokračováním Spasitel Duny, o šest let později následovaly Děti Duny a poté do své smrti napsal ještě tři další opusy – Božský imperátor Duny (1981), Kacíři Duny (1984) a Kapitula: Duna (1985). Po jeho smrti v roce 1986 vznikly ještě další příběhy z Duny, podílel se na nich především Brian Herbert, spisovatelův syn.

Vysněné říše

Úspěch byl tedy od okamžiku vydání nesmírný, nicméně měl brzy dostat ještě jeden podnět. V roce 1977 přišel do kin Lucasův velkofilm Hvězdné války. Až do tohoto roku byla sci-fi v Americe jakousi literární Popelkou; ani u nás tomu nebylo jinak a nebyl to jen důsledek režimní nevole vůči ideologicky neuchopitelnému žánru. Tvrdilo se, že modelový čtenář sci-fi je trudovitý gymnazista, který sní o tom, že by si ho snad někdy mohla všimnout nějaká holka. Komunita sci-fi si vytvořila svůj specifický svět, právem se hovořilo o ghettu a v tehdejších knihkupectvích byste speciální oddělení sci-fi nenašli. Hvězdné války to zásadně změnily. Lucas svou vizuální epikou zaujal široké vrstvy, vyvolal dosud nevídaný zájem o žánr a ten v jistém smyslu trvá dodnes. A Hvězdné války jsou postaveny na podobné struktuře, jakou má Duna.

Dnešní doba rozhodně není charakteristická všeobecným zájmem o historii a není to žádná novinka. Známá zkušební otázka docenta Vladimíra Kováříka „Kdy byla Říše velkomoravská, můžete se splést o tisíc let“ by nejspíš zaskočila nejednoho fanouška, který dopodrobna zná životopis Sheeva Palpatina a jeho cestu k úřadu galaktického Imperátora. Přesto z ní autoři hojně čerpali. Metodu vysněných říší nevynalezl J. R. R. Tolkien: připomenu fiktivní planety z románů Edgara Rice Burroughse – ten rozmanitými panovníky osadil Mars, Venuši, podzemí Země a v doprovodu opičího muže Tarzana i nitro Afriky.

Tolkien je ovšem nesrovnatelně vyšší liga. Pro něho bylo budování fiktivní říše královská zábava učence, který si v jistém smysl hrál na stvořitele. Burroughsovy romány jsou prvoplánově zábavné, ironicky zaměřené vyprávěnky, kdežto Tolkien vybudoval cosi podobného chrámu. Fascinovala ho severská mytologie, motivy Pána prstenů čerpal z eposů Edda a Beowulf. Jako filologa ho bavilo vymýšlení jazyků, vypracoval jich celkem patnáct. Svoje jazykové vize stavěl na hluboké znalosti evropských jazyků včetně jejich historických variací. Do svého díla napěchoval obrovskou nálož učenosti – a zabralo to.

Frank Herbert ovšem nebyl profesor literatury na Oxfordu. Byl to novinář, zkusil lovit ústřice anebo učit lidi přežít v džungli, jím vybudované světy v ekosystému Duny tedy neměly hlubinné propracování Pána prstenů.

Byly ale dostatečně důkladné na to, aby lidi bavilo sledovat nitky ve složitých pavučinách dvorských intrik. Podobně jako se Tolkien obracel k severské mytologii, Herbert se v Duně nechal inspirovat kulturou islámu. Týká se to zejména popisu života pouštního národa fremenů, zde nalezneme transkripce arabských názvů a jmen, navíc některé peripetie Paula Atreida připomínají osudy proroka Mohameda. Herbertův zájem o arabské reálie byl podpořen i jeho obdivem k postavě slavného britského diplomata – dobrodruha T. E. Lawrence. Velkou inspirací byl i reálný příběh Římského impéria. Sám Herbert se netajil tím, že ho ovlivnilo klasické dílo Edwarda Gibbona Úpadek a pád římské říše.

Celé toto úsilí vyústilo ve vytvoření díla, které zásadně přesahovalo tehdy běžnou normu rozsahu románu tohoto žánru. Zrodil se subžánr příběhů o vysněných říších čerpajících ze světové historie. Na tom není nic divného, je to nevyčerpatelná inspirační studnice. Zajímavé ovšem je, co příběhy zpravidla čerpají.

Dodržení schématu

Příběh Duny je v tomto ohledu spíše typický. Politický systém je tu monarchický. Máme zde hrdinu, který se angažuje ve prospěch utlačené menšiny. Ale i on je Mahdí, předem určený spasitel. Podstoupí rozmanité zkoušky, načež zvítězí. Potom se zachová jako Václav Havel, který též hovořil o zázraku, ale zasadil se o ustavení demokratického systému? Nikoli. Stává se sám císařem a podpoří vznik svého kultu jako božího proroka.

Tato preference monarchií je pro vysněné říše typická. Snadno nabudeme dojmu, že autoři sci-fi nedávají demokracii za vzdálenějším časovým horizontem šanci. Hlava státu je obvykle padouch a hrdinové se rekrutují z řad povstalců. Bílé klobouky časem vítězí, ale jak jsme viděli na příkladu Paula Arteida, o instalaci demokracie není zájem, což lze doložit na mnoha příkladech. Ze strany autorů sci-fi to však není známka osobních sympatií k monarchii. Jsou k tomu nuceni zákonitostmi příběhové literatury.

Jakmile je próza postavená na příběhu, nutně sklouzne do jakési archetypální commedie dell’arte. Nositeli děje musí být jednotlivci a jejich vztahy musí být konfliktní, jinak příběh nevznikne. Jakmile autor definuje konflikt, chtě nechtě musí rozdělovat klobouky: těm hodným bílé, těm špatným černé. Držení palců je součást procesu čtenářství. Důmyslnější autoři se pak snaží vyhnout se černobílému vnímání a vytvářejí složitější rozpolcené postavy, základnímu schématu soupeření vůlí a zájmů se však nelze vyhnout.

To je až příliš jednoduché a literární labužníci se také prvoplánově příběhové literatuře vyhýbají, vizme maximu „není větší nudy, než je zábavná literatura“. Aby schematismus příběhu netrčel jako pověstné péro z gauče, je třeba ho opatřit ochrannou vrstvou chránící krasocit. Proto je třeba toho důkladného aparátu fiktivní historie, geografie, ekologie, mytologie a kdoví jaké další -gie. Čím je ochranná vrstva tlustší, tím méně nás schéma zraňuje. Toť vysvětlení, proč jsou knihy tohoto typu tak objemné. A filmy tak dlouhé.

Duna číslo tři

V kinech teď máme třetí inkarnaci Duny. O té první z roku 1984 už byla řeč, v roce 2000 vznikl ještě televizní seriál, z části se natáčel i v Praze a hráli v něm mnozí naši herci, například bratři Formanové. Duna Davida Lynche však nevyvolala žádné velké nadšení: byla jí vytýkána délka (komerční verze má 137 minut, maximalistická 190 minut), nepřehlednost a hlavně nuda. Což mohu potvrdit po čerstvém opětovném zhlédnutí: Lynchův film je zajímavý hlavně proto, že si uvědomíme úžasný technický pokrok. Za těch bezmála 40 let jeho schopnost vyvolat iluzi skutečnosti klesla k nule.

Villeneuvův film ovšem disponuje vším, co se dá za čtyři miliardy korun pořídit. Přitom je až ku podivu, jak věrně se drží literární předlohy, avšak nesnaží se za každou cenu jít jinou cestou než Lynch. Na odbornou analýzu filmu jsou zde jiní, ohlasy jsou zatím příznivé. Konstatuji jen, že film je dlouhý 155 minut a obsahuje půlku děje knihy i Lynchova filmu. Můžeme se těšit na pokračování? Těžko si představit negativní odpověď.

Když tu ale byla zmínka o dějových klišé, nelze opomenout klišé obrazová. Ta zjevně mají podobnou roli jako v literární předloze, tedy detailní popisování fiktivní historie. Začít můžeme u samotného pojmu planeta. Arrakis je pouštní planeta, Paul Atreides pochází z oceánské planety Caladanu. Ve světě vysněných říší je planeta jasně definovaná lokalita: do krajnosti je tento princip doveden v televizním seriálu Mandalorian, přímo navazujícím na Hvězdné války. Hrdinovi řeknou „jdi na planetu XY a najdi tam stopaře jménem PQ“. Načež dotyčný doletí na XY a u první chajdy potká PQ. Je to samozřejmě nesmysl, ale bez podobných nesmyslů by epika nemohla fungovat.

Všechna klišé žánru i doby

Villeneuvova Duna nabízí fascinující podívanou. Krajina, zobrazovaná architektura a samozřejmě i fantastické stroje vzdálené budoucnosti promítané na ohromné plátno multiplexu vyrážejí dech. Můžeme se jen dohadovat, na jakých principech to všechno funguje, gravitace zjevně není žádné svazující pouto. Ohromné dopravní prostředky se vznášejí jaksi samy o sobě. Přitažlivosti nepodléhá ani miniaturní vražedná šipka, nadaná ďábelskou umělou inteligencí. Helikoptéry ale potřebují vířivá křidélka, jaké mají pozemské vážky. To vše je samozřejmě v pořádku: očekáváme, že se rok 10 191 nebude s nějakou gravitací párat, a proč by vedle sebe nemohly koexistovat rozličné technologické koncepty. Jde o vizuální efekt. Před čtyřiceti lety David Lynch vsadil na parafrázi důkladných strojů devatenáctého století (výtvarně se podílel H. R. Giger, autor podoby Vetřelce), kdežto Villeneuvova technická estetika je vedena hlavně starostí, aby kosmidla Duny nepřipomínala nic z Hvězdných válek. Což je těžký úkol, když uvážíme, kolik různých tvarů a patvarů zaplnilo Lucasem stvořený vesmír.

I fakt, že příběhy vysněných říší vedou k jakési feudální struktuře popisované společnosti, má své vizuální důsledky. Příběhy vysněných říší jsou plné osobních soubojů, ale i široce založených konfliktů, Lucasova sága má války v názvu. Jaká ozbrojená tělesa zde nastupují proti sobě? Bitvy za osm tisíc let, máme-li věřit filmovým tvůrcům, budou připomínat střetnutí na Bílé hoře s tím rozdílem, že hlavní zbraní nebudou muškety, ale meče, pokud možno katany. Tedy samurajské meče, jaké používají elitní bojovníci v Duně. Ohromné čtverce vyrovnaných řad bojovníků vypadají dobře na plátně. To je základní imperativ, o nic jiného nejde a jinak to ani být nemůže. Netřeba to brát jako kritiku; bez klišé se neobejdeme. Když na plátně uvidíme kosmický křižník, musíme uslyšet hukot, to je málo platné, jinak bychom si mysleli, že se v kině pokazila aparatura.

V duchu doby je třeba si také položit otázku, do jaké míry je Villeneuvova Duna dostatečně woke, tedy probuzená; v roce 1950 bychom se ptali, do jaké míry je prodchnuta uvědomělostí. Pro toho, kdo woke není, je zde dobrá zpráva: ústřední postava není jednonohá lesbická černoška. Příběhem se samozřejmě táhne motiv vykořisťování planety a utlačeného národa s jednoduchou kulturou, ovšem tento motiv tvoří páteř původního Herbertova románu. Černoši zde jsou, ale v počtu zjevně nenaplňujícím nepsané, leč vymáhané kvóty, takže lze čekat námitky nebo možná i shitstorm.

Splacený dluh

O filmovém zpracování Duny se uvažovalo už počátkem sedmdesátých let. Do příprav se zapojili velmistři žánru výtvarné sci-fi Alejandro Jodorowsky, Chris Foss, Jean Giraud a už zmíněný H. R. Giger. Pracovalo se na scénáři a účast jako herci slíbili Orson Welles, Gloria Swansonová, David Carradine, a dokonce i Mick Jagger a Salvador Dali (měl hrát galaktického císaře za honorář 100 tisíc dolarů za minutu). Sám Frank Herbert se angažoval při shromaždování peněz, avšak mety patnácti milionů dolarů se nepodařilo dosáhnout a projekt ztroskotal.

Jodorowského tým ale vypracoval rozsáhlý materiál, který v pozdějších letech poskytl inspiraci pro Hvězdné války nebo pro Terminátora. Jisté je, že veteráni z nedosažené Duny pracovali na Vetřelci, uvedeného do kin roku 1979. Práva na Dunu pak získal v roce 1982 Dino De Laurentis a ten ji skutečně v roce 1984 v režii Davida Lynche realizoval. Šel do velkého rizika, obecně se mělo za to, že je film nenatočitelný. Lynchovo zpracování románu opravdu úspěch nemělo, k adekvátnímu zpracování vysněné říše Herbertovy Duny musela dozrát doba a filmová technika. Monumentální literární dílo je teď převedeno do adekvátní filmové podoby, přičemž nelze opomenout přínos autora hudby Hanse Zimmera. Od prvního pokusu o filmové zpracování tedy uplynulo padesát let. Stálo za to si počkat.

****************************************
ULTIMUS
Nový román Ondřeje Neffa

Na odvrácené straně Měsíce stojí Ultimus, vězení pro nejhorší zločince obydlených světů. Sem přijíždějí Kuba Nedomý a Dědek Čuchák, starožitníci se sídlem v Arkádii, v roli robotických specialistů.
Měl to být nejlepší kšeft jejich života. Vyklubala se z toho bouda, kterou jim nastražil jejich dávný kamarád, policejní hlavoun Mantella. Spadli tam do spárů nejmocnější zločinecké organizace Lunárního společenství. Stojí proti všem - proti zločincům i dozorcům, proti robotům i proti zmutovaným paraorganismům i proti toxickému šrotu, který se vymknul kontrole.
Když pak se do toho vloží africká vražedkyně Kombopi, dá se čekat, že bude hodně dusno...

Nový román z cyklu Arkádie je napínavý i humorný, jak už dobrodružství obou nehrdinských hrdinů bývají. Příběh volně navazuje na předchozí svazky Měsíc mého života, Rock mého života a Hvězda mého života. Vydal Myster\ Press, k dostání všude včetně Alzy.