Potemnělá místnost. Velký oválný stůl ze skla, visící ve vzduchu, a prosklená stěna, otevírající se do prázdnoty vesmíru. Osvětlení jen lehce září na stěnách. Na stole leží informační panel. Postava, jež sedí v křesle otočená k oknu, jej právě dočetla. Nebyla potěšena z toho, co se dozvěděla. Křeslo bylo vyrobeno účelově a proto navracelo zpět všechny deformace, jež ne něm sedící zanechával svými nehty. Teplota v místnosti mírně klesla.
Otevřely se dveře. Za nimi stojí muž oblečený do uniformy orbitální stáže, ale jeho stuha svědčí o vysokém postavením. Nervózně si pokašlal a dál čekal na pozvání do místnosti. Muž v křesle se ani neotočil. Jen pokynul rukou. Zhluboka se nadechl a vstoupil do mírně chladné místnosti. Tohle jsou ty jejich metody strachu. Neudělají peklo z ohně, ale z mrazu. Došel až před stůl, kde se zastavil. Napjatě očekával, co bude dál.
"Co mi k tomu řeknete, ale přímo k věci," promluvil tvrdým, nesmlouvavým hlasem muž v křesle, stále otočen zády.
"Pane, situace měla moc rychlý spád. Nestihli jsem vás o tom informovat." Pokusil se o omluvu, i když sám věděl, že chabou. Teď to přijde. O svůj život se nebojí, má nějakou cenu, ale je to hodně nepříjemné.
"Včasným informováním by se nic nezměnilo. Těžební plán je daný dopředu na 35 let, nemůžeme jej změnit. Ne, v této soustavě to vám musí být jasné. Nemůžeme jít těžit jinam. Jak vznikl celý problém? Vaše hlášení z minulého kvartálu bylo v pořádku." Muž se otočil. Seděl v křesle, nohy zkřížené pod sebou. Mírně vyzáblý, v bílé, jednoduché tóze. Jeho oči byly velice pronikavé.
"Pane, vypadá to, že domorodci se nějakým způsobem dozvěděli o vašem plánu a rozpoutali tam dole válku." Proč já jen musím být v soustavě s ním. Starej Budha mu říkají, je to hrozné, člověk při pohledu do jeho očí nemůže lhát. Možná jsou to ty nové biopsychotické implantáty, pro něj by to společnost udělala.
"Dobrá," vzal do ruky panel. Dotkl se jej, panel ožil rejem barev. "Nebylo by to první místo, kde by se vzpírali těžbě. Vyřiďte to. Rychle." Začal jezdit prsty po panelu. "Každý den prodlevy znamená ohromné ztráty pro naši společnost. Uvědomuji si také složitost úkolu a vaši nevybavenost pro tyto účely." Přestal jezdit po panelu. "Na toto vám může společnost dát jisté zdroje, v zájmu rychlého vývoje situace. Máte k dispozici naši vojenskou posádku. 6 bojových bootů třídy Proxima a dva Olexys. Ti dva jsou postradatelní a z operace se nevrátí. Stejně tak máme 200 profesionálních vycvičených vojáků s mnohaletou praxí a 2000 dobrovolníků z různých sborů. Na té dvoustovce mi záleží, ale ti dobrovolníci jen žerou jídlo. Rozumíte mi?"
Tohle je vždy nepříjemné. "Ano pane, rozumím a děkuji za posily. Povstání bude brzy potlačeno."
"Nemějte s domorodci slitování. Každý den prodlevy je ztráta pro celé lidstvo, pamatujte." Na závěr svých slov se opět otočil k oknu, což byl pokyn k odchodu.
Uriel se otočil a urychleně odešel z místnosti. Takové rozkazy nesnášel. Věděl, že lidí je moc a ti, kteří nejsou cenní, čili do nich nebyly investovány peníze, jsou postradatelní, ale možná to, že do něj peníze nebyly investovány, ho nutí tomu odporovat. Bude muset svolat štáb a domluvit se všemi operaci. Snad nebude moc ztrát.
Vešel do své pracovny. Všude blikaly a svítily informační okna. Několik málo lidí před nimi sedělo a vše bedlivě pozorovalo, občas přejeli prsty po svých panelech. Uriel vše chvíli pozoroval. Měl vždy rád, když vše klapalo. Možná i proto chápal nutnost co nejrychleji potlačit povstání. Největší okno ukazovalo celou planetu. Nádherně zelenou. Moře zde tvořilo jen malý zlomek povrchu. Většina vody byla na pólech. Bílé čepičky na obou stranách se nořily a proplétaly s tou záplavou zeleně. Rád se tam dole prochází.
"Spojte se s armádní složkou těžební flotily. Vyřiďte jim pozdrav a očekávání jejich plné spolupráce. Schůzka bude za dvě hodiny," rozkázal muži u komunikačního panelu. Ten začal okamžitě pracovat na splnění úkolu. Začal mluvit do svého komunikátoru a žhavil komunikační linky.
"Sherione, kde je teď Boris?" otázal se svého nejstaršího člena posádky. Měl ho rád, byl jako jeho otec. Pořád statný a při síle. Moc ho mrzelo, že nebyl nasazen dolů, ale on jej potřebuje tady. Jeho zkušenosti mají velkou cenu.
"No…přesně to neřeknu, ale budou asi někde tady." staroch se postavil a pod jeho rukou se otočil obraz planety. Objevil se červený kruh. Následně se zvětšil celý obraz, až přerostl okno. Zastavil se na měřítku 1:500000.
"Někde?" Tomuhle sdělení nerozuměl. Všichni mají přece poziční aparatury. Podíval se podezřívavě na Sheriona.
"Inu pane," vyzubil se na Uriela, "to máte tak, domorodci asi dokáží sledovat jejich signál. Po každém ověření pozice na ně zaútočili. Tak jsem jim dal rozkaz přestat je používat." Ke konci svých slov se postavil do pozoru.
"Sakra, věci se rychle mění." Věci se moc komplikují, jak to ti domorodci jedni dokáží? No, snad to je jen výstřelek jejich inteligence. "Dobrá, Shery, najdi místo pro vylodění někde poblíž. Nachystej vylodění. Bude potřeba vypálit velký kruh pro bezpečnost, zařiď to. Dávám ti k tomu práva. Spoj se s Borisem, ať už to můžeš udělat jakkoli, a nehraj na mě, že to nejde. Určitě jsi myslel i na to. Dej jim souřadnice a čas vylodění, chci, aby tam byl. Jasné?" Neměl radost, že budou muset ty mimozemšťany dole vyhubit a jejich planetu vydrancovat, ale jinak to nejde, lidé potřebují jejich zdroje. Podíval se na mapu oblasti. Prstem vyznačil oblast. "Tohle vypalte."
Sherion jen přikývl a urychleně opustil místnost. Uriel se zhluboka nadechl. Tak je to tady. Válka začíná.

Džungle ustoupila. Pach spáleného se nesl už zdaleka. Boris se prosmekl mezi posledními dvěma stromy. Odhrnul křoví a pohlédl před sebe. Ohromný kruh vypálené země. Odhadem kam až viděl to vypadalo na poloměr několika kilometrů. Tady všude byly stromy a teď tu je jen holá půda. Pohlédl na muže za sebou. Všichni užasle pozorovali dílo zkázy. Nepárali se s tím, půda je moc vyschlá. Ten laser moc dlouho neseřizovali.
Asi uprostřed se objevila skupina lidí. Zpoza malého kopečku nebylo vidět, ale tito asi něco hledali. "To jsou oni, chlapi, jdeme," pokynul ostatním Boris a vyrazili k cizincům. Po této zemi se jde velice špatně. Začali se zvedat mračna prachu. Obličejové filtry tento problém vyřešily. Nikdy by nevěřil, že bude muset tuto část výstroje použít. Za kopečkem to vypadalo na slušnou základnu. Dokonce i bitevní booti. Tak to nebude bitva, to bude masakr. "Zdravím vás," pronesl na uvítanou pro skupinu v čele. Nevypadal vůbec přátelsky. Mohutný tělesný pancíř kryl každou část těla. Jejich robustní postavy tak nabrali ještě většího vzhledu. Každý držel v ruce zbraň těžké třídy, jež se montují na vozidla. Asi je s sebou vozí pro všechny případy.
Vůdce pancéřáku jen pokývl hlavou. Jeho sonické zařízení začalo mluvit: "I vás zdravíme. Pojďte do tábora k urychlenému jednání. Jdete pozdě a finální operace bude mít zpoždění."
To jsem zvědav, kolik z toho bylo z jeho hlavy a kolik z jeho počítače. Vydal rozkaz mužům a vydali se následovat pancéřáky do tábora. Postupovali první provizorní vrstvou opevnění a následně do jádra. Těžké stroje tu zpracovávali terén. Všude spousta lidí. Tak je to tady, to je konec národa F-A4, neboli jak se sami nazývají Guteron.
"Vy jste Boris?" přerušil jeho slova důstojník zalitý v pancíři. Jako asi zatím jediný nedržel v ruce žádnou zbraň.
"Jo, to jsem já. Vy budete Budo. Tak do toho, co po nás potřebujete. Ať se můžu vrátit ke své práci." Nechci se tu zbytečně dlouho zdržovat. Smrdí to tu a navíc ten podivný pocit v zátylku.
"Vy a vaše jednotka znáte terén. Potřebujeme vás jako průvodce. Vy víte, kde ti parchanti jsou. Vy nám je ukážete a my je vyhubíme. Jasné?" jeho hlas zněl jasně, i to, co říkal, bylo jasné, ale. Bylo tu drobné ale, během poslední doby se technická úroveň Guteronu zvedla, zvláště bojová. Nebude to tak jednoduché.
"Dobrá. To zní férově. Ale moji muži jsou unaveni. Snažili jsme se sem dostat co nejdřív a stálo nás to mnoho sil. Takže si nejdřív odpočinem a za osm hodin vyrazí první skupiny, co vy na to?"
"Je to plýtvání času." Na chvíli se zastavil, asi aby přemýšlel. "Ale vzhledem k vaší snížené výkonnosti v případě únavy to schvaluji, za osm hodin se půjde do akce. Nechť si vaše družstvo vyčlení prostor na severovýchodě. Rozchod."
Ten nýmand asi nepochopil, kdo tu vede. Ale to pozná, až půjde do tuhého. "Dobrá chlapi, slyšeli jste? Tak do toho, máte poslední možnost si pořádně odpočinout. Gybone, jdi sehnat nějaké čerstvé jídlo." Mužstvo se začalo pomalu rozcházet. Počkal, než se dostatečně všichni vzdálili. "Radone, počkej." Muž menší postavy se zastavil, výraz jeho očí byl lovecký. Stále vše zkoumal. Byl jiný než ostatní.
"Já vím, že máš taky dost, ale poslouchej," uchopil jej za rameno, sehnul se k němu blíže. "Mám takový divný pocit. Chci, abys šel do pralesa a čmuchal tak, jak jen to dokážeš."
"Jasně šéfe, taky to cítím. Podle mě zaútočí," pronesl zcela chladně. Dával si přitom pozor na nezvané posluchače.
"Mno dejme tomu. Takže jsme na to stejně. Budu klidnější, když tam budeš."
"Jasan, rozumím vám. Já a má kosa vám budem hlídat klid." Pokusil se usmát, ale moc to jako úsměv nevypadalo.
Ještě jednou ho poplácal po zádech a nechal jít. Bude to těžké. Nebude to jako vždy, tady je konec. Rozhodli se skoncovat s touto otázkou. Nenechají nikoho žít. A oni to vědí. Už nyní nám působili ztráty. Bude to jako opravdová válka. Zvláštní, jako dítě si na ni často hrával se svým kamarádem ze sousedního bloku. Už je mrtvý, zabil ho výbuch plošiny před týdnem. To neměli. Vše by jim prominul. Tohle ne. To bude jejich smrt. Prolitím naší krve spáchali zločin a za ten zaplatí.

První byl proti všem zákonitostem zvuk. Následky výbuchu se objevily posléze. Mračno prachu se zvedlo do vzduchu a na zem dopadly těžší části beden a výstroje. Nastal okamžitě poplach. Spousta mužů začala pobíhat sem a tam. Zmateně jako mravenci. Zvuk palby přehlušil tento zmatek. Z pralesa se začala ozývat hromadná palba z laserových zbraní. Paprsky protínali prach i vše, co jim stálo v cestě.
Boris to čekal, nebyl překvapen, jako první začal palbu opětovat. Zpoza barikády z těžkých beden začal pročesávat prales. Na tu vzdálenost je zbraň značně nepřesná, ale stejně účinná. Nastavil ji na maximální účinnost. Žere to víc energie, ale tady je spousta baterií. Tohle roztrhá i strom.
Zamířil na zdroj jednoho laseru. Stiskl poušť. Samoopakovací program vypouštěl přerušovaný tok paprsků, které se začaly nořit do lesa. Vedle zamyšleného cíle se objevili další. Ty mrchy dobře ví, že je nevidíme. Jsou všude. Přestal mířit do jednoho místa a zvětšil svůj perimetr. Začal zasypávat svou dávkou větší část lesa.
Vedle něj proletěl paprsek. Urychleně se skryl za bednu. Teprve teď si všiml deformací na bedně. Už po něm střílejí delší dobu. Vůbec si toho nevšiml. To ho mohlo stát život. Po nebi proletěla se hřmotem velká věc. Ohlušující výbuch. Východní křídlo to schytalo. Překulil se o kus dál. Sebral zásobník energie mrtvému dobrovolníkovi. Přebil.
Vstal a opět začal střílet nazdařbůh do lesa. Paprsků stále přibývalo. Začíná to být strašidelné. Oni je z lesa rozstřílejí. Sakra. Nepřestával dál střílet. Dokud bude žít, vezme jich aspoň pár sebou.
Těžký hluk se mu ozval za zády. Následně hřmot a mohutná salva laserů na chvilku přehlušila vše. Než se zvuk boje přizpůsobil této nové smrtící baladě. Boris se otočil. Za jeho zády právě z tábora vycházejí Booti. Tyčí se do výše šesti metrů a všechny jejich zbraně planou oslepující září. Prales okolo doslova začal mizet. Booti nikam nejdou, vyšli kolem tábora kde se postavili do mírně shrbené pozice. Zbraně povstalců jim očividně neubližovali. Jen se tak otáčeli a svou salvou kosili les.
Povstalci brzy pochopili své šance. Jako mávnutím začala mizet místa odporu, až nakonec i poslední laser přestal střílet poté, co se na něj soustředila palba dvou bootů. Boris se konečně mohl narovnat. Věděl, že se hned tak nevrátí. Netroufnou si na booty. Dokud něco nevymyslí, budou v pohodě. No, je na čase sehnat jednotku a jít rozprášit zbytky. "Gybonéé! Gybonéé! Kde jsi, ty kryso prašivá…okamžitě sežeň zbytek lidí. Volno právě skončilo."

Muž, jemuž nikdo neřekne jinak než Budha, vstoupil do zasedací místnosti. Místnost byla poměrně velká, někdo by nazval plýtvání prostorem na tak málo křesel, ale často se zde odehrávali poměrně složité virtuální projekce. Poradní sbor zde již čekal, jako vždy. On, Starej Budha, může jako jediný přijít později. Vešel svým pomalým krokem. Ruce na prsou překřížené. Všichni na něj upřeli pohledy. Skoro jakoby prosili o slitování před jeho chladnou logikou, ale pravda je ta, že jeho čisté uvažování, rozum a logika jej dostali tam, kde je teď. Usadil se do křesla. Složil své nohy pod sebe a věnoval každému poradci kratší pohled. Zkoumal, zda někdo něco neskrývá. Byl spokojen, žádné vnější známky velkého strachu, jen normální hladina. Zhluboka se nadechl. Tak, aby to všichni zpozorovali, byl to náznak, že bude mluvit.
"Takže, nebudu plýtvat vaším ani mým časem. Přejdeme rovnou k věci. Začnu od tebe, Humbarde. Co na to říká rada?" upřel svůj zrak na Humbarda, nejmladšího z poradního sboru, přesto velmi zběhlého v politice mezi světy. Budha do něj vkládá docela velké naděje, někam to dotáhne pod dobrým vedením.
"Pane, rada byla velice znepokojena s vývojem situace. Žádá urychlené vyřízení problému a začátek těžby. Dává nám maximální odklad tři dny, datováno ode dneška," z jeho slov bylo zřejmé, že ty tři dny byly těžký boj a o delší době nelze diskutovat. Budha jen na jeho slova přikývl. Tři dny není mnoho. Budou muset již nyní připravit stroje.
Upřel zrak na dalšího poradce, svého inženýra. "Slyšel jsi to, Tomasi? Musíš začít s přípravou strojů, nesmíme ztratit ani hodinu."
Tomas byl v posádce dlouho, ale teprve nedávno uznal Budha za vhodné, aby seděl zde. Vždy se mu nakrabatilo čelo a byly vidět ta čísla, jež mu prolétávají hlavou. "Dobře, to zvládneme i zde na orbitě, jen budu potřebovat nějaký scanny terénu, ale ty si opatřím." Na chvilku se zastavil. Podíval se provinile na Budhu. "V souvislosti s tím jsem dokončil kvartální kontrolu strojů. Míra opotřebení byla určena jako 6% od poslední kontroly."
"Cože? 6%, to snad ani není možné, nemůžeme si dovolit takové opotřebení, musíme hmotu akumulovat, ne ztrácet." Tohle zjištění na chvilku rozhodilo Budhu. To znamená velké ztráty. Těžební flotila je poměrně velká a každé procento je problém. Uklidnil svou mysl. Musí dokončit poradu, přemýšlet bude potom. "Dobrá, to není dobrá zpráva. Snažte se to udržet všechno v chodu," rozhlédl se po ostatních. "Máte ještě někdo něco? Přivítám jakékoli řešení nastalé situace."
"Pane,," ozval se nejdelší spolupracovník Budhy. Začínali spolu. "S vývojem dole na planetě nemáme šanci zvládnout danou lhůtu. Musíme zakročit jinak. Dole můžeme vyhrát tak na 78%, ale potrvá to nejméně týden při přízní v boji."
"Ano…jsem si toho vědom. I to je další věc, kterou musíme brát v potaz. Ti povstalci mohou být potenciálně nebezpeční lidskému impériu. Nemůžeme dopustit, abychom prohráli. Chce to okamžité a rychlé řešení." Podíval se na své poradce, nečekal od nich mnoho, ale co kdyby.
"Ano, vím pane, nemluvil bych o tom, kdybych neměl nápad. V našem arzenálu je jedna poměrně zastaralá planetární puma. Je to ta reakčně atmosférická. To by vyřešilo náš problém."
"Proč jsi to nenavrhl ihned." Poznal, že to má ale. Tuto flotilu přebral po svém předchůdci a o ničem podobném nevěděl.
"Pane, problém tkví v tom, že po použití nelze vkročit na planetu několik let bez radiační ochrany stupně 12." Po těchto slovech se zvedla vlna údivu i odporu mezi poradci. Všichni si vzpomněli na dějepis, kde se o tom učili. Zbraně totální likvidace. "Ano, pánové, nyní se nevyrábějí, vyrábějí se jiné, lepší, ale my máme nyní tuto. A přes své stáří je stále funkční, reaktivní jádro bude funkční ještě deset let."
Ano, byl to způsob, jak použít kus vybavení na odpis. "Ale co uděláme s těžbou. Nemůžeme ochránit tolik těžebních stanic. To není dobré řešení." Ale už je o kus dál. Už je v kupě opravdu nouzový plán.
Nikdo už nic neměl. "Dobrá, skončíme to. Jděte konat svou práci a zkuste něco vymyslet, jde tu o nás všechny."
Poradci se začali vytrácet až na jediného, asi jediného kamaráda Budhy. Stain je jméno toho, kdo navrhl pumu. Budha si nevšímal a přešel k oknu, aby zíral na vesmír. Ten pohled do té nekonečné prázdnoty mu pomáhal uspořádat myšlenky. Věděl, že musí existovat řešení, vždy nějaké existuje, jde jen o to na něj přijít.
"Jsme asi v pěkných sračkách, Kale, že?" ozval se Stain klidným kamarádským hlasem.
"Jo, nedokážeš si představit, v jakých. Všechno se kazí. Vesmírný index mortality materiálu se postupně zvyšuje. Pokrok se pomalu zastavuje a tak dále. Jenže tyhle problémy já nevyřeším. Snažím se jen najít řešení tohoto. Dostal jsem se sem právě díky této schopnosti." Pohled upřel na bod v nekonečnu a snažil se dát si do kupy všechny informace, jež měl.
"Jo, to jo. Proto jsi ty velitel a já poradce. Záviděl jsem ti to, jak dokážeš všude najít cestu jako krysa v bludišti.
"Zpoza planety vyšlo slunce. Jeho záře dopadla na okno. Bylo sice speciálně vyrobeno proti oslnění, ale bylo to poznat. Budha upřel zrak na postupně osvětlenou planetu. Někde musí najít způsob, jak to dole vyřešit. Pozoroval, jak se srpek světla zvětšuje a přelévá se po celé planetě. Musel uznat impozantnost této podívané. Když bylo vše téměř u konce, všiml si poměrně velkého satelitu obíhajícího okolo planety. "Co je to za satelit?"
"To je přirozený měsíc Cereon," odpověděl Stain, jeho paměť fungovala bezchybně i po tak dlouhé době.
"Cereon? Něco mi to říká," odpověděl mimoděk Budha, nevěnoval této informaci mnoho pozornosti.
"No…" Stain se zamyslel. Pak zvedl panel a něco na něm hledal. Po chvíli přestal a podíval se na Budhu. "To by ti asi mělo něco říkat, je náš další cíl. Naleziště titanu. Celé je to vlastně hrouda z titanu." S těmito slovy se usmál na Budhu, jenž se právě otočil.
"No…" Budhovy myšlenky uháněly světelnou rychlostí. Usmál se na Staina, "jak dlouho potrvá, než jej vytěžíme?"
"No, to nevím, přesně záleží na čistotě prvku, ale i kdyby byl absolutně čistý, tak to potrvá asi deset let. A… pokud se chceš zeptat na tu bombu, tak při velikosti té planety bude přijatelná opět pro těžbu asi za šest let, pokud tomu trochu pomůžeme. "Nyní se zřetelně usmíval od ucha k uchu.
"No a řešení je na světě." I Budha se zřetelně usmíval. "Tak na to se napijeme. Co ty na to, jako starej těžař?"

"Pane, východní křídlo se nehlásí," zařval do vřavy laserů spojař. Boris poznal, že už jsou mrtví. Sehnul se za rozpůlený strom.
"Signál T." zařval zpět tak, aby to všichni slyšeli. Byl to totiž rozkaz na letecké bombardování oblasti. Není východiska. Muži zareagovali okamžitě. Vyhledali nejbližší úkryty a začali se modlit. Boris zůstal na místě a dál kropil džungli okolo. Je jich tu moc. Ti parchanti dostali odvahu, co sundali jednoho boota. Vzduch okolo zřídl. Salva laserů rozpůlila několik okolních vzrostlých stromů. Boris upadl na zadek. "Sakra!" zařval z plna plic a vyskočil ze zničeného úkrytu. Postavil se mezi dva již pařezy. Pevně uchopil zbraň a stiskl spoušť. Cítil tu sílu, vycházející z jeho nástroje. Nechal ho likvidovat okolní prales. Sledoval, jak každý paprsek prochází pralesem, až mizí někde v dálce. Sem tam výkřik Guteronce. Tato boží chvilka ovšem velmi rychle zmizela. Musí myslet taky na sebe. Odskočil do úkrytu pod pařez. Zde našel schovaného desátníka R´tanua. Ruce na uších a zavřené oči. Uslyšel zvuky letounů. Neváhal a stočil se vedle R´tanua. Ruce na uši a otevřít ústa. Musí dát průchod vlně.
Zem se začala třást. Tuny nových průmyslových trhavin dopadalo na zem a zanechávalo za sebou jen krajinu zkázy. Koberec byl téměř dokonalý, ten, kdo se dobře neschoval, neměl šanci. Naštěstí pro Borise se v okolí vyskytovali Guteronci asi v desetinásobné koncentraci. Takže i kdyby všichni zhebli, vezmou jich dost sebou.

Rozkaz zněl jasně. Podíval se na komunikační panel. Věděl přesně, o koho se jedná. Taky mu došlo, že Budhovi nejde o záchranu všech, to by to klidně odložil o několik dní potřebných na evakuaci všech. Často se mu příčila teorie ceny člověka, obzvláště teď nikdo přece nemůže vědět, jakou bude mít cenu člověk za deset let. Ale oni berou v potaz momentální postavení, vzdělání a zkušenosti a…u některých implantáty.
Dotkl se panelu. Trval na tom, že to oznámí sám. "Alfo, slyšíte mě? Okamžitě vyzvedněte Booty Proxima. Ukončete všechny operace. Všichni z pancéřové gardy mají den, aby se dostali sem nahoru. Lidé z orbitální stráže také. Na horu máte povolení vzít prvních 300 dobrovolníků . Rozumíte? Opakujte rozkaz."
Rozkaz byl zopakován do posledního písmene. "A pane, co ten zbytek?"
"No, coby, budou dál pokračovat v boji. Máme tady nahoře těžký problém a potřebujeme to nejlepší, co máme, jasné, víc se neptejte, nemám právo vám to říkat." Jak nerad lhal lidem, ale ono je to potřeba. Nesmí se dozvědět, co se stane těm dole. Ještě by se chtěli vzbouřit. Bude to vypadat, jako že umřeli na nedostatek času při evakuaci. Ježíš to je tak hrozné, rozhodovat o jejich životech.
"Sherione, přijď za mnou za pět minut, musíme něco probrat." Spíš se s tebou musím pořádně nalít. Nemůžu myslet na ty lidi dole, co tam zůstanou. Snad na to na nějakou dobu zapomenu. Sebral se a odešel do své kajuty.

"A, Uriel. Splnil jste rozkazy?" ještě na chodbě byl zastihnut Stainem. Ten mu zadal úkol a teď se ho bude ještě tak blbě ptát.
"Copak jsem měl na výběr?" procedil mezi zuby. Snažil se na něj nedívat, už aby byl v kajutě a něco do sebe klopil.
"Člověk by čekal od muže vašeho postavení trochu víc uvědomění. Přece víte, že nemůže živit tolik lidí i nadále. Je to neúnosné. Sám víte, že růst populace není řízen, ale je vyřešen oceněním." Pronášel tyto slova skoro jako kázání. Nebo to spíš jen tak Urielovi připadalo.
"Mě takové věci zrovna teď nezajímají. Mám jiné starosti. Promiňte." Snažil se kolem něj projít, ale Stain byl neodbytný.
"Vážně, copak jdete dělat? Třeba bych vám s tím pomohl." Usmál se na Borise. Byl to pokus o přátelský úsměv. Škoda jen, že tak nebyl vyložen Urielem.
Podíval se na Staina. Cítil, jak rudne. Krev se mu žene do hlavy. Tak ten nafoukaný blbeček se mu bude ještě smát. "Ty…" zasekly se mu slova v ústech. Neovládl se. Rychlý úder pod bradu odhodil Staina do chodby. Už se po něm chystal skočit. Někdo ho chytl zezadu. "Ne…já ho zabiju…"
"Urieli, nech toho," zakřičel mu do ucha ostrý vojenský tón Sheriona.
Uriel sebou trhl. Amok najednou zmizel. Rozhlédl se okolo. Sherion ho opatrně pustil. Podíval se na Staina, jenž se zvedal ze země. Tak to je můj konec.
Stain si promnul zasaženou oblast. "Dobrá rána. Máš štěstí, že to neberu osobně. Asi jsem si zasloužil. Příště to tak ale nenechám, jasné?" nečekal na odpověď a rychle se odplížil, aby nikdo neviděl, co se tu stalo.
"Máš štěstí Uri. Tohle tě mohlo stát vše."
"Já…mě … už je to všechno jedno. Shery…" opřel se o něj. " Pojďme zapomenout. Aspoň na chvíli. Musím zapomenout na to všechno."

"Seš si jistej souřadnicemi?" Boris zvědavě pohlédl na spojaře.
"Jasně, šéfe, tady nás mají vyzvednout." Trval na svém spojař. Přece ví, co dělá, jako tolikrát v poslední době. Jsou sice pod tlakem, ale pořád ještě dokáže číst čísla z displeje. Pro jistotu se znova podíval. Vše sedělo.
"To je jako konec války, šéfe?" ozval se jeden ze zbytků orbitální stráže. Boris si momentálně nemohl vzpomenout, jak se jmenuje.
"No, já nevím, nějak mi to smrdí. Spíš to vypadá, že někde mají větší průser a potřebují veškerou elitu," tohle mu mimo záznam řekl letec při posledním spojení. Podivně to ale zavání. V celé soustavě není nic nebezpečného a lodě by si všimly dřív.
"To to tady zvládnou ti mlíčňáci sami?" nenechal se odbýt neznámý vojín.
"Já nevím. Budou jen udržovat pozice, než se vrátíme." Je to sice blbost, ale něco jim říct musí.
"Cože, si děláte prdel, šéfe. To přece nemůžou zvládnout. To je nesmysl."
Neznámý začal lézt Borisovi krkem. "Hele, já nevím, co mají v plánu, jasný? Co týče vás, měli byste být rádi, že se dostanete z tohoto pekla. Všichni to štěstí neměli." Podíval se na jejich pochmuřené obličeje. "Konec debat."

"Tady jsou poslední čísla." Stain podal panel Budhovy. Ten jej jen přelétl očima.
"To asi zvedne index agresivity lidské rasy na dost dlouho, že?" ne že by ho to trápilo, ale tyhle hodnoty pro ně něco znamenaly. 25 milionů životů mu nic neřeklo, ale 17% Agresivního Indexu Lidské rasy, to byla jiná řeč.
"No ano, ale zase na druhou stranu už dlouhou dobu se nic podobného nestalo, takže to neznamená nic závažného. Dostaneme varování od rady a nic víc."
"Dobrá. Jak probíhá těžba na Cereonu?" to byly věci, o něž měl prvotní zájem.
"První rozbory ukázali na vysokou čistotu zdejšího titanu. Dvanáct plošin je již na místě a zbytek přistane do pěti hodin."
"Výborně, to jsou potěšující čísla." Podíval se z okna na nový objekt zájmu. Teď budeme mít na několik let pokoj. "Myslím, že by se v této soustavě měla zrušit orbitální stráž, už není co strážit."
"To považuji za skvělý nápad. Bude na čem šetřit. Naverbujeme je do pomocných sil k těžbě."
"Nesmíš zapomenout, že to bude jejich svobodná volba. Nedopusť, aby osobní záležitosti ovlivnily tvé rozhodnutí. Když ses rozhodl přejít ten incident, nezkoušej zákeřnou pomstu."
Staina zamrazilo. Jak se o tom ten prašivec dozvěděl. "Dobrá, dáme jim na výběr. Mnozí mají úspory na cestu jinam."

Světlo nad plošinou svítilo červeně. Zbývá několik minut do přistání. Boris se rozhlédl po lidech okolo. Většinu už někdy viděl. Byli zde i všichni jeho muži. Měl z toho skrytou radost, jsou to přeci jenom Jeho muži. Všichni se rozhodli opustit toto místo a začít jinde znova. Cesta do uzlu potrvá asi měsíc a pak se všichni rozejdou do všech koutů Impéria. Co se týče jeho, už má cíl.
"Borisi! To jsem rád, že jsem vás stihl." vedle Borise se ozval hlas jeho nadřízeného Uriela. Podíval se na něj. Měl skelné oči, mírně zarudlé a velké kruhy pod očima. Vypadal velice unaveně. Boris reagoval okamžitě. Postavil se do pozoru a zasalutoval. Uriel jen máchl rukou, což byl pokyn k pohovu. "Chtěl jsem se s vámi rozloučit ještě předtím, než odletíte. Moc jste toho pro mě vykonal a já si toho cením." Nastavil pravici, aby si s Borisem potřásl.
Boris mu vyhověl. Potom všem si musel přiznat, že toho parchanta tady nahoře měl vlastně rád. "Děkuji pane, jsem rád, že jsem mohl sloužit pod vámi." To byly jen formality. Podíval se na něj. Usmál se. "A vy, šéfe, s náma nejedete? Snad tu nechcete zůstat. Mohl byste s námi. Bychom se o vás postarali. Nebojte, i po hubě byste mohl občas někomu dát." Nyní se již úplně zubil na celé kolo.
Uriel jen zavrtěl hlavou. "Oh…tak to už o tom ví asi všichni, když se to dostalo i k vám dole. No…nezůstanu tu, mám vyhlídnutou jednu malou planetku s nízkou gravitací a spoustou zeleně. Asi si tam něco najdu, jenom odletím později. Musím tu zařídit předání základny a všeho našeho vybavení." Udělal úšklebek. "Někdo to musí udělat. A co máte v plánu dál? Kam půjdete z uzlu?"
"No," Boris svraštil obočí a shrbil se blíž. Snížil intenzitu svého hlasu, " s chlapy jsme se dohodli. Dostali jsme echo, že se něco chystá proti Ganygijským soustavám. To bude práce pro nás. Dáme si nějaké volno a pak zas do boje." Přestal šeptat. "Jak jednoduchý, ale nebezpečný život."
"Jste blázni. Jdete z jednoho pekla do druhého." On věděl, co se chystá. Moc rád by mu řekl, co bude, ale nemohl. "Snad jen…je to těžké loučení, když už vás nejspíš nikdy neuvidím. Přežijte to a nalezněte své štěstí a… pokud vám bude dopřáno…zapomeňte."
Trápí se. Trápí jej, co musel udělat. Tohle není pro něj. Snad se o něj někdo postará, nějaká, která mu pomůže zapomenout. "Jasně, šéfe…"
Další slova se ztratila v hluku přistávajícího modulu. Lidé se nahrnuli před vchod a oddělili mocnou silou davu tyto dva tak zdánlivě odlišné muže od sebe.

Už nevysvitne slunce nad touto krajinou. Vítr roznáší smrtící zrnka prachu přes zuhelnatělé stromy a vyschlá moře. Tajemná záře z mračen není slunce, ale koncentrace radioaktivity. Atmosféra sama vytvořila nestabilní prvky. Ty nyní dopadají na povrch jako smrtící déšť pro vše, co by mohlo náhodou přežít.