"Palbou neonů na křižovatkách z chrómů
Prodírá se muž - jeden z tisíce."
Třetí kniha džunglí, Progress II.

Dvacátý třetí prosinec, hodina osmá po západu slunce.
Park uprostřed náměstí protíná síť cestiček. Lampy lemující asfaltové pruhy s námahou prorážejí svými paprsky temnotu. Mrzne. Zbytky špinavého sněhu místy prosvětlují tmavé skvrny trávníků. Ve stínu vrhaném oprýskaným pavilonem se zavlnil prostor, jako nad rozžhaveným asfaltem uprostřed léta. Mihotání během okamžiku ustalo a ze stínu budovy se vyloupl mohutný muž. Měl na sobě halenu a kalhoty z hrubě tkaného lnu, navrch přehozený jasně modrý, zdobený plášť s dlouhými třásněmi sepnutý na rameni nádherně kovanou zlatou sponou. Na boku plášť nadzdvihoval za opaskem vězící nůž. Muž vyšel z parku na chodník obkružující náměstí. Chvíli váhal a pak odbočil do široké třídy. Kráčel sebevědomě středem chodníku a zvědavě se kolem sebe rozhlížel. Vzduch kolem něho nepokojně vířil a za ním po dlažbě kroužily v mátožném tanci mrtvé listy stromů se špinavými cáry papíru. Lidé jdoucí proti němu se vyhýbali impozantní postavě vyzařující kolem sebe auru síly. Se zvětšující se vzdáleností od náměstí chodců ubývalo. Do prázdné, mrazem zkřehlé ulice zářila lesknoucí se okna heren a neonová světla házela ledové pablesky chemických barev na kolemjdoucího muže. Hrací automaty zpracovávaly nastavené algoritmy a rozblikávaly se šalebnými kaskádami světel lákající hráče, tak jako lampy lákají noční můry, aby je spálily na prach a popel. Herny byly takřka liduprázdné. Servírka za pultem, osamělý spáč v koutě. Občas jeden hráč krčící se u automatu.
Muž nahlížel do heren, jako by v těch mrtvých akváriích cosi hledal. Najednou se prudce zastavil.
O barpult se znuděně opírala dívka. Vodopády zlatých vlasů jí v kaskádách padaly na záda, bodové reflektory umístěné svisle na stěně vykrajovaly ze tmy úžasnou křivku jejího těla.
Muž okamžik hleděl skrz sklo dovnitř. Pak mu v očích potměšile zasvitlo a vzal za kliku.
"Co to je za kašpara?" prolétlo jí hlavou, "doufám že sem nepude, takovej vágus. Určitě smrdí jako tchoř, prase jedno nemytý."
Vrzly dveře, muž vešel dovnitř. Spolu s ním se do místnosti vehnal závan studeného větru.
"A sakra!" dívka se otřásla.
Ferry v koutě zvedl hlavu a jeho pohled se ptal: "Mám ho vyrazit?"
Neznatelně přikývla.
"Padej vocaď frajere, tady je pro tebe moc draho!" ozval se přezíravým hlasem Ferry a napřímil se.
Chtěl ještě významně zatnout pěsti, aby to tomu santusákovi líp došlo, ale pohyb už nedokončil.
Prudká bolest v tříslech po brutálním kopanci ho zlomila v pase a úder pěstí do spánku ho poslal do říše snů.
Muž uchopil zhrouceného strážce jako pírko a hodil ho zpátky do rohu místnosti.
Pak se jako by nic otočil k vyděšené dívce, usmál se a řekl: "Ahoj, já jsem Thor. Nalej mi whisky. Na led, prosím pěkně."
Uvelebil se pohodlně na barové stoličce a shodil z hlavy kapuci. V zrzavých vlasech a vousech zajiskřilo chladné světlo zářivek.
Automaticky se otočila pro sklenici, nasypala led z přípravníku a sáhla po láhvi stojící za ní na polici. V zrcadle viděla, jak po ní bloudí jeho zkoumavý pohled. Chloupky v týle se jí zježily. Postavila láhev zpátky a sehnula se k příruční lednici, kde uprostřed ledu trůnila šéfova láhev v ceně několika jejích platů.
Napil se, chvíli převaloval nápoj v ústech a pak spokojeně přikývl: "Tohle se mi tady líbí. Žádný řídký kalný pivo. Civilizace je holt civilizace."
Zase na ni civěl přivřenýma očima. Připadalo jí, že jí čte myšlenky. Před očima běžel kaleidoskop jejího života.
První štace kdesi u silnice k hraničnímu přechodu, pak bordel ve městě a nakonec herna. Před očima defilovaly anonymní obličeje mužů, podrazy, chladné kalkulace, malé pády, o trochu větší vzestupy...
Otřásla se.
"Sonie, děvče nemáš se čím chlubit..." pomyslela si.
"Hnus, co?" ozval se zrzek.
Jeho oči se propalovaly až na dno její duše.
Přikývla.
"Mám pro tebe návrh. Sháním vánoční dárek pro hm... ehm... Řekněme pro přítele Randwara. On je šéfík, něco jako náčelník. Setsakramensky zazobanej náčelník. A chybí mu ženská. Všeho schopná ženská. Ty!"
Vytřeštila oči: "To si děláš srandu! Kdo vlastně jseš?"
"Já? Vždyď jsem to říkal. Thor Ás z Asgardu."
"To je nějakej novej bordel, co?"
Muž se rozesmál: "Bordel? Jo, taky by se tomu tak dalo říkat. Občas tam bejvá děsnej bordel. To jo. Ale novej nejni. Spíš hodně starej. Valhalu znáš? Neznáš? No nic..."
Ramena se mu třásla smíchem.
Pak se přestal smát a znovu na ni zkoumavě zíral.
"Nebude to zadarmo. Vrátím tě sem zpátky, v pořádku. A dostaneš tohle!"
Ledabylým způsobem sáhl pod plášť a vylovil neskutečně umolousaný kus zmuchlaného hadru a začal ho rozbalovat.
Úžasem se jí zatajil dech. Na pultu ležely dvě náušnice ve tvaru jakýchsi dutých koulí, náhrdelník a náramek spletené z neskutečně tenkého drátku. Okouzleně vzala náramek do ruky, potěžkala ho a oči jí vyletěly tázavě vzhůru.
"Jo, je to zlato. Nemusíš se bát, já nikoho neošidím. Každý dostane co mu patří..." hlas zněl dobrácky, ale v očích se mu potměšile zablýsklo.
Sáhla pod pult do šuplíku pro zkušební kámen. Občas se jí hodil k soubromým kšeftíkům, když gambleři přinesli něco do zástavy. Náramek po sobě zanechal lesklou stopu. Chvíli kámen zkoumavě pozorovala, pak ho uklidila zpátky a přikývla.
"OK. Na jak dlouho to bude?"
"Dokud bude Randwar chodit po zemi." usmál se.
"Tak na to ti dlabu. To ze mě může být stará bába a tohle" ukázala na pult, "si budu moct vzít do rakve."
Nespokojeně se zamračil, ale za okamžik mu na rtech svítil úsměv.
"Dobře. Vrátím tě jak jsem slíbil. A navíc budeš mít nachlup stejné tělo jako teď."
"Kecáš kašpare. Nevěřím ti ani slovo. "
"Dobře. Tak jo. Přísahám, u Wodana, že tě sem vrátím zpátky, v pořádku a do tohohle těla." jeho hlas zněl nazlobeně. Celou dobu přísahy zíral někam stranou do tmavého kouta vedle barpultu.
Podívala se tam také, ale neviděla nic. Jenom jako by se tam temnota trochu prohloubila. Obrysy místnosti se začaly chvět.
Chvíli zamyšleně pozorovala muže na barové stoličce a pak přikývla.
"OK. Beru. Za podmínek, které jsi odpřisáhl" ukázala rukou do temného kouta a dodala nelogicky, jak ji to právě napadlo, "tam to bylo dobře slyšet."
Hodil do sebe zbytek whisky.
"Fajn. Tak jedem."
Místnost se rozvibrovala vysokým bolestivým tónem a byla náhle prázdná. K zemi za barpultem se snášelo pár hadříků, jako by se jejich nositelka náhle vypařila do vzduchu.
Objevila se ve zšeřelé síni. Do nohou ji studila udusaná zem, nahé tělo rozechvíval chladný průvan prohánějící se sem a tam. V ohništi žhnuly poslední zbytky oharků. Vedle ležela hromada zvířecích kožešin. Přikročila blíže k ohni. Šlápla na ještě horký oharek a bolestivě sykla. Zvuk se překvapivě rozlehl místností.
Hromada kožešin se pohnula a před ní stál nahý světlovlasý muž s mečem v ruce. Odlesky skomírajících plamenů poskakovaly po zjizveném těle, stíny přesně kopírovaly pohybující se provazce svalů a šlach.
"Kdo jsi? Kde ses tady vzala?"
"Jsem Sonie. Dar bohů."
"Son... Swon... Swanhild?"
Chvíli na ni hladově zíral. Pak vykročil, uhnul kus hovězí kůže zakrývající vchod a hněvivě štěkl do tmy několik tázavých slov. Zvenku zazněla rozpačitá odpověď, která ho zřejmě moc neuspokojila. Obrátil se na ni a přemýšlivě ji pozoroval.
Rozpačitě si rukama si pročísla vlasy.
Toto prastaré ženské gesto asi uspíšilo jeho rozhodnutí. Pohlédl krátce na snítku jmelí visící nad vchodem.
"Pojď! Je slunovrat a dary bohů musíme přijímat ať si o nich myslíme co chceme." vzal ji za ruku a vedl ji ke kožešinám.
O chvíli později si uvědomila, že v určitých situacích medvědí kožešina může být pod zády velice příjemná...

Konec první části...