Britskému spisovateli jménem Ramsey Campbell (*1946 v Liverpoolu) donedávna nevyšla česky jediná kniha. Ale konečně jej „potkalo to štěstí“, což vůbec nechápejme ironicky, a jsou tu povídky (let 1964-2012) sesbírané do knihy Děsivé důsledky.

V šedesátých letech začal jako napodobitel klasika Lovecrafta a typické jsou sugestivní popisy a pouhé náznaky. Kumulují se. Hrůzu obvykle graduje k pointě odstavec po odstavci. Podle názoru Stephena Kinga je tento autor jakýsi uhlazený „aristokrat“ děsu, který by se svým umem jinak prorazil i v mainstreamu, ale nechce. Nebo nemůže. Raději straší. A celý život. Bude to i tím, že už jako chlapec hodně snil, a ozvuky tehdejšího času nalezneme například v povídce-vzpomínce na otce Komín (1977).

Když bylo Campbellovi osm, tak přečetl Barvu z vesmíru, a brzy objevil další Lovecraftovy prózy. Začal zkoušet, jestli nenapíše něco podobného sám, a roku 1964 (v osmnácti) zveřejnil díky Augustu Derlethovi, jednomu ze „strážců“ Lovecraftova odkazu, první sbírku.

Příběhy začal umísťovat do reálného údolí řeky Severn, kde to znal, ale vysnil tu mnoho míst i město Brichester. Dodnes mohl produkovat tyhle variace na Lovecrafta, ale všelicos četl (Fritze Leibera, Grahama Greena, Kafku, Machena, Johna Dicksona Carra) a přemýšlel a jeho styl se měnil. V naší knize přítomný a Kingem možná až přechválený Společník (1976) začíná takto: „Když se Stone konečně dostal k lunaparku - poté, co byl dvakrát špatně nasměrován, pomyslil si, že lunapark vypadá spíš jako obrovská herna s automaty…“ A strašidelný zámek z pouti mu není pouze čímsi, kde číhá šance na infarkt; a tušíte nějaký finální výbuch. Přijde. A hrdina příběhu byl dlouho skeptik, ale nevyplatilo se mu to! „Teď se mě na ujíždějícím vozíku pokoušejí ukonejšit před další lekačkou, pomyslel si, ale já…“

Jiná povídka nazvaná Průvodce (1989) vděčí za hodně britskému klasikovi M. R. Jamesovi a má v ní roli antikvariát, ukolébavka, dávka černé magie… a mj. čteme: „Zkuste si představit pavouka v lidské podobě se čtyřmi končetinami, kterého kterási ztráta jak rozlítila, tak zohavila. A pokud by mu chodit umožnilo i něco jiného než zlomyslnost, bylo by to vědomí, že každý, kdo při pohledu na něj zemře, k němu zůstane připoutaný.“

Dnes je i Ramsey Campbell (žijící) klasik, o kterém dokonce existuje dvousetstránková studie Ramsey Campbell and Moder Horror Fiction (2001) od S. T. Joshiho, a nestalo se mi dlouho, aby mě atmosféra příběhů natolik vyváděla z konceptu. Autor má jistě své hranice, to neříkám, ale ani moc nevadí, že snad veškerý um soustředí ryze k vyvolání hrůzy. S vysvětleními nemá vrásek. A těchto vysvětlení si pokaždé představíme hned několik, a to vždycky pekelných.

Například finále prózy Měsíce těžko nachází konkurenci. Co to hoch vůbec zahlédne v korunách lesa, kam zabloudil? Cosi jako „spíž“? Určitě tváře. „V houstnoucím šeru jsem nedokázal určit, jestli jsou slepí, ale nějakým způsobem si mě byli vědomi. Když se mým směrem jejich těla společně natočila, natáhla ke mně ruce, a dalšího dne jsem se začal snažit zapomenout a o několik let později se mi to prakticky podařilo; dokud jsem neuslyšel, že les padl za oběť vandalům, kteří ho podpálili za letního sucha. A když vyhlédnu ven dnes, vidím dál ty tváře, jak se slepě otáčejí ve vzduchu.“

Skvělé jsou i povídky Willy Anorak nebo Hrůza pod Warrendownem. Text Pláň zvuku (1964) je tu nejstarší a nejvíc se blíží science fiction. Rozvíjí nejméně jeden konkrétní Lovecraftův příběh.

Zvláště líčení pocitů dítěte ztraceného kdesi v lesích (a viz román Nejtemnější část lesa, 2003), ale i městských čtvrtích, ovládá autor bravurně. Jako by stále byl uvnitř právě tím vylekaným děckem, které se tetelí. Ale četné povídky mají i krutě a drsně racionální inspirace. Šílenství tu může a nemusí být vysvětlením. Chůva vyhazuje dítě do větší a větší výšky a je si „jista“, že ho cosi chytí. Anebo je pod vodou jakási (ekologicky hnusná) hmota, která utopí hrdinova přítele… takřka „na lžíci“. Někdy se tedy jedná o umocnění dětských hrůz, ale jindy o transformace toho, čeho se už bojí praktický, i kdyby poněkud paranoidní člověk. Jak jen se dá ale hrůza gradovat i jen prostřednictvím obrazů a portrétů při pouti objektem - v příběhu Na Lornském panství!

Již Campbellova matka se pokoušela psát a on sám se stal roku 1971 zetěm plodného autora brakové science fiction Arthura Bertrama Chandlera (1912-1984, A. Bertram Chandler – Wikipedie (wikipedia.org). Dodává: „Tmy jsem se přestal děsit teprve v patnácti: zhruba ve stejné době, kdy ze mě výchova ve sboru Křesťanských bratří udělala ateistu.“

„Dobře, že u nás Campbell prvně vychází právě v době, kdy se k našim čtenářům dostává nejnovější weird literatura díky nakladatelstvím Gnóm, Carcosa a Medusa,“ píše Antonín Tesař. „Lépe tak můžeme docenit, v čem je svým přínosem pro žánr zásadní. Za pozornost stojí i jeho bizarní román Vtělení (1983) anebo groteskní satira o sériovém vrahovi Počítání do jedenácti (1991).“

Knihu Panenka, která snědla svou matku (1976) už kdysi rozebral Stephen King (v Dance Macabre) a Campbell vytvořil taky román o pohřešovaném filmu s Borisem Karloffem a Belou Lugosim (Ancient Images, 1989). Ale česky tyto knihy nevyšly a buďme rádi za povídky odsud - jako Nad světem, Ještě, Ta druhá jména, Místo zjevení a Mezi anděly.

Ramsey Campbell: Děsivé důsledky. Přeložili Pavel Bakič, Milan Žáček a Richard Podaný. Doslov Milan Žáček. V edici Fobos vydal DOBROVSKÝ. Praha 2023. 352 stran.

Děsivé důsledky - Ramsey Campbell | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví