Jsem sběratel.

Kdo ostatně není? Všichni sbíráme zážitky a jen si to vždy neuvědomujeme. Nabokov sbíral motýly a fiktivní hrdina fascinujícího Fowlesova románu Sběratel... zase něco jiného. Můj přítel Josef Polák, autor Historie matematiky pro učitele (2016) a zcela nenahraditelného Přehledu středoškolské matematiky (některé z bezpočtu jeho vydání prošlo rukama i vám) sbírá dobré dobrodružné knihy.

Skládá je doma. Přál bych vám ty pestré komplety vidět, ba ohmatat si výtisky a povytáhnout je umně za hřbet. Často jde o značně cenné antikvity. Nechybí komplet děl Julia Verna, o kterémžto nejpřekládanějším Francouzi vyšla roku 2020 v českém překladu i nová monografie Závěť výstředníka.

Taky já mám, přiznejme, všechny verneovky, do kterých jsem se v dětství zamiloval, a chybí mi již jen tři svazky, které nakladatelství Návrat slibuje drahně let, aniž by je opravdu vyslalo na trh: Ilustrovaný zeměpis Francie, Ideální město a Verne na divadle.

Avšak na doktora Poláka nemám. Kompletuje i Alexandra Dumase a nosím při sobě dokonce seznam těch českých vydání dumasovek, jež postrádá. Oproti tomu dávno zkompletoval české výtisky z dílny Edgara Wallace.

Je jich taky požehnaně a popravdě soudím, že to nebudou jen skvosty. Edgar Wallace nicméně psát uměl, a to značně dobře, má specifický styl a kupříkladu jeho romány z afrického prostředí, ve kterých se opíral o vlastní zkušenosti, nemají v mých očích chybu.

Vytvořil rovněž dojemného, zajímavého detektiva Reedera, ale ten bohužel neokupuje většinu jeho románů, které velký Edgar posléze „sekal jako cvičky“. Někdy ve dvacátých letech jich jen za rok vydal ke dvaceti či třiceti, takže si mohl říkat nový Dumas. Oba kvůli výdělku bohužel sestupovali pod vlastní úroveň a zůstane otázkou, jaký smysl má číst od nich vše. Avšak o to sběrateli nejde. Nikdy ne. Praví sběratelé, ti nepotřebují každou knihu přečíst; často stačí ji prolistovat. Potřeba mít dílo toho či onoho autora (Edgar Poe) kompletní, anebo vlastnit aspoň jeho česky dostupný výsek, je pak silnější než Maelström. Ale míra síly vodního víru (také z Poeovy povídky) se naštěstí případ od případu liší.

Nikdy jsem kupříkladu ani vteřinu nepochyboval o tom, že CHCI mít všechny verneovky a chci je i číst (asi jako je dodnes soustavně čítá profesor Západočeské univerzity Viktor Viktora), ale pro Dumase či Edgara Wallace to u mě, milé dámy, neplatí; a proto mi taky doktor Polák posléze přestal jejich díla shánět!

Právem. Zjistil, že se o ně zase tak nezajímám. Že asi nejsem pravý, správný sběratel. Že mi stačí kompletní Bradbury – a konec. Hm. A to mi českých wallaceovek chybí už jen tak patnáct kousků. Nedostávám se nicméně k jejich čtení a ukazuje se, že tudíž asi opravdu nebudu ten úplně ryzí biblioman, jemuž by ta absence vadila.

Mně nevadí. Nevadí mi – a neumím zaplatit za stou wallaceovku, když jsem jich možná ještě nepřelouskal ani... TOHLE ZKRÁTKA NEMUSÍM MÍT a mohl bych si nyní hrát na intelektuála a dodat: „Nicméně Umberta Eca vždy.“

Naštěstí to není pravda. Taky jemu vyšly česky knihy, které jsem pominul. Například Hledání ideálního jazyka. Na druhou stranu od Eca takřka vše ostatní mám a čtu zrovna novinku O televizi. Mohu autora Jména růže, Pražského hřbitova a Foucaultova kyvadla jen doporučit. Takřka každému. Má (či měl) sice nadprůměrné IQ, ale píše průzračně a srozumitelně, a snad si toho ani není vědom, že přitom nehovoří pouze k jakési elitě, ale k masám.

To ještě nemusí samo sebou znamenat, že budeme s Ecem při údělu atomů té masy vždy ve všem souhlasit a že všemu z jeho italského pera budeme stoprocentně rozumět. To ne. Tak například v knize O televizi jsou dvě kapitoly o seriálu Columbo: přelouskal jsem je nejdřív. Nejsou převratné. Zůstaly strohé a Eco se navíc v jedné asi mýlí. Odsuzuje druhou řadu seriálu a neřekl bych, že na podkladě reálných důvodů. Ale jsme zase u toho. U sbírání. I filmy s Columbem kompletně mám, jenže...

Jenže bych se vsadil, že některé navzdory zájmu dodnes neznám. Nestihl jsem to. Ale to neznamená, že je nemusím mít doma, zatímco Edgar Wallace, Dumas či Ondřej Sekora mi v absolutním kompletu věru nechybí.

Druhořadé sekorovky Na dvoře si děti hrály či Hurá za Zdendou sice vlastním, ale spíš omylem, a stejně tak u Václava Čtvrtka jsem se zaměřil pouze na kompletaci těch publikací, kde se aspoň mihne Rumcajs; i jen těch ale je víc, než možná tušíte, a kniha s přímočarým titulem Rumcajs řadu v žádném případě nezahajuje.

Těžko oproti tomu vysvětlit, proč kompletuji - kdysi tak slavného - doktora (rozumějme, že vojenského zubaře) Ludvíka Součka.

Jistě, jistě: jsou tu Velké otazníky, trilogie Tušení atd. - Ale proč kupuji i jeho foto-příručky, když dávno zastaraly a když jsem s fotografováním dávno skončil – a stejně rychle, jako jsem začal? Nevím, tady již vážně existují pouze iracionální odpovědi. „Jde o milostnou záležitost, zde argumenty ztrácejí moc,“ řekl Robert Louis Stevenson, jehož „kompletuji“ rovněž, avšak i zde to má hranice, které vám bryskně osvětlí už jen letmý pohled na současnou tržní cenu jeho česky vydané básnické sbírky Dítě tak samo.

A ještě k Součkovi. Do jeho fyzické blízkosti jsem se bohužel dostal jen jednou – na Šrámkově Sobotce, ale má maminka i tatínek byli osobnostmi (a učiteli), které úplně uchvátil, a obávám se, že táta jeden výtisk Tušení dokonce ukradl; ale to se semlelo v souvislostech, které bych rád považoval za polehčující.

Později jsem se seznámil s Ondřejem Neffem a Pavlem Toufarem. První mi takřka vážně tvrdil, že se považuje za Součkovo převtělení, a napsal o něm vzápětí celý román Tušení podrazu, dodnes nedoceněný. A druhý byl prostě Součkův věrný žák, ctitel a kamarád a řekl mi: „Prosím tě, proč ale i tuhle jeho Panoramatickou fotografii sháníš? To je, víš, jen malinká brožura.“

Okamžitě jsem ta Toufarova slova zapomněl a nedávno publikaci sehnal. Jukl jsem na ni naposled, když vypadla z poštovního balíčku, a řekl. „Bože, ta ale je malá.“ A vzpomněl již zesnulého Pavla Toufara.

Přece jenom jsem asi sběratel, ale ne fanatický, což naštěstí není ani Josef Polák, a to se mi na nás obou líbí.

Víme, co nemusíme mít.