ROZHOVOR: Vzpomínka na Rudolfa Čechuru
Rudolf Čechura (1931-2014) se narodil se v Želénkách u Duchcova (podle jiných údajů v zaniklém pak Ahníkově), vystudoval obchodní akademii v Chomutově (1950) a stal se redaktorem, scenáristou a - velmi nápaditým – spisovatelem, od roku 1973 na volné noze. Je mj. autor publikací (vždycky mají příchuť dobrodružství) Psí příhody (1983), Experimentální zóna (1999), Šifra z katakomb (2000), Blázni z Velepes (2000), Kočkodrom (1998), Jako zvíře, Šperhák, Namydlená šikmá plocha.
Pro televizi napsal seriály Pestrý život jedné kočky, Hugo z hor (o sněžném muži) anebo až překvapivě vtipnou dramatizaci prózy Sira Arthura Cona Doyla Šplhající muž (1993).
Velice často se jeho díla vynořovala na audionosičích, a tak sesbíral přes deset platinových desek. Stal se i laureátem Ceny Jiřího Marka (1999) a zakládal si na tom, že byl co první Čech už od roku 1967 člen The Sherlock Holmes Society of London. Příspěvky pravidelně platil a stal se po převratu rovněž členem České společnosti Sherlocka Holmese. Vymyslil desítky pastišů na díla s tímto pátračem, byl si vědom i toho, že Sherlock Holmes převzal doktorát a zohlednil to vedle jiných knih sbírkou detektivních povídek Dr. Sherlock Holmes v Čechách a jiné případy.
Jste tvůrce Maxipsa Fíka (knižně poprvé 1981) a současně autorem zbrusu nových příběhů ještě slavnějšího Sherlocka Holmese. Jak jsem odhalil, existuje pouze jediná próza, která dala ty dvě celebrity dohromady. Maxipes Fík u Sherlocka Holmese (VTM 12. 12. 1977). Borci se v ní velmi nonšalantně setkávají, text ilustroval Jiří Šalamoun.
No, ale byla to jen taková legrácka pro silvestrovské číslo.
V televizi hovoří Maxipes hlasem Josefa Dvořáka…
To je pravda, ale spíkra, ba ani výtvarníka jsem nevybíral. Našel je teprve režisér Václav Bedřich a je to tudíž jeho zásluha, že vybral dobře.
Protože to spolu srostlo. Ještě i s hudbou Petra Skoumala. Ehm: umíte si vůbec místo pánů Dvořáka a Šalamouna ještě představit jiné aktéry?
Já si to opravdu nedovedu představit, že by to mohl dělat někdo jiný.
Ale necítíte se Šalamounem, Dvořákem, Skoumalem a Bedřichem asi moc zastíněn?
Odpusťte, ale to je směšná otázka. - Já přece Maxipsa pouze vymyslel a napsal, zatímco na filmové a televizní podobě, která ho teprve proslavila, se podílelo ještě mnohem víc lidí. Výborní animátoři, střihači a zvukaři - a zejména dramaturgině Kateřina Krejčí, která dokázala před schvalovateli obhájit scénář v původním znění, kde není ani jedna soudružka (učitelka), ale pan učitel. Chápu, že dneska se to nevnímá, dneska se to zdá samozřejmé, ale tenkrát to byl od paní Krejčí krajně obratný a snad i hrdinský čin.
Vedle už klasických knížek vycházejí Fíkovy příhody taky formou leporel. Například úvodní epizoda Jak Fík vyrostl se dá objevit jako rozkládací publikace v edici Hvězdička (sv. 53), kde roku 1982 vyšel také Maxipes Fík v teplých krajích (sv. 71). Tak to pokračovalo, je to nejméně pět publikací.
Leporela si tenkrát vyžádalo nakladatelství Pressfoto a Jiří Šalamoun a já jsme jim vyhověli. A myslím, že ve stejné edici vyšel také další z mých večerníčků, Hugo z hor.
Ten se objevil v tzv. Ilustrovaných sešitech (1989), kam jste, pokud vím, přispěl i scifoidním Robotem na scestí a dětskou bondovkou Medvěd Nula Devět.
Jsou to ovšem opět jen literárně přepracované scénáře večerníčků.
Ilustrované sešity se postupně odkláněly od vydávání psaných příběhů ke komiksu. V Panoramě tím byli jedni z mála. Ale ještě před odklonem tu vyšel Sherlock Holmes a případ s ptáky (1987).
Ano, a taky kratší verze té povídky existuje a objevila se po převratu v knížce Dr. Sherlock Holmes v Čechách (1993).
Tak tedy večerníčky a leporela; vyznačujete se schopností zpracovat příběh hned pro hromadu médií. Rozhlas, televizi… Vyvíjel jste spíš úsilí, či byl oslovován?
Pane Fencle, to je případ od případu. Leporela si vyžádalo nakladatelství Panorama, o literární zpracování Fíkových příhod mě žádal Supraphon, ale třeba první knížku o Fíkovi jsem musel Albatrosu… ano, téměř vnutit. Nakonec dosáhla nákladu 180 000 výtisků.
A holmesovské povídky?
U těch byly na začátku krátké rozhlasové hříčky, jen asi dvacetiminutové, které si u mě postupně objednával doktor Josef Kleibl pro oblíbený pořad Meteor, dávali vždy v sobotu ráno.
Kleibl jej roku 1962 sám vymyslel a vzpomínám, že jsem taky sedával u „dráťáku“ a že byly ty hříčky zlatým hřebem závěrů. Ještě je vlastně pointovalo tango Jana Vodňanského To vaše alibi.
Jenom některé díly jsem ale přepracoval do povídek. Nejdřív byly scénáře pro Meteor, potom povídky pro časopisy, ale nešlo vždycky o totožné případy, abych tak řekl. Až poté následovaly komiksy, těch je moc, a teprve nakonec knížky.
Některé Holmesovy případy jsem ovšem psal pouze jako obrázkové seriály a některé vyšly pouze jako časopisecké povídky - a některé výhradně v knížkách. Další jsem publikoval v Ohníčku. Ty musely být kratší a přiměřené nižšímu věku. Dnes ani už nevím, odkud vyšel podnět; zda mě žádali nebo jsem je tak horlivě nabízel. Když mě roku 2001 Knižní klub poprosil o celý svazek s holmesovskými příběhy, dal jsem mu podtitul Ze zážitků Sherlocka Holmese. V téhle Čítance pro začínající detektivy (2003) jsou taky povídky uveřejňované předtím v nedětských časopisech, jakými byly Květy, Signál a další.
Vraťme se k Fíkovi. Já byl druhou sérií večerníčků o něm fascinován. Nelíčil jste psí kusy formou snů jen proto, aby to snáz prošlo?
Divoké sny Maxipsa Fíka mají dvojí podobu. Jednu filmovou na DVD, druhou zvukovou na LP, MC a CD. Filmový scénář schválili v původní podobě, ale pan režisér mě ústně požádal, zda by si to „mohl trošku upravit“. No… Místo úpravy to nakonec předělal podle svého a já to uviděl až hotové.
A gramofonová verze?
Pro Supraphon jsem napsal úplně jiný text! Včetně vloženého textu písničky. Ale do tohohle už mi nikdo nezasahoval.
To abych si nosič dodatečně sehnal! A co váš večerníček Vojanské pohádky našeho pradědečka? Pokud vím, jde o „Švejka pro děti“, který ale byl v sedmdesátých letech ředitelkou televize Milenou Balážovou jednoznačně odmítnut. Scénář máte?
Nemám. Vojanské pohádky jsou už nenávratně ztraceny. Z televize mi tenkrát odmítli „pobuřující“ text vrátit a kopii jsem dal Supraphonu. Tam sice řekli, že se to pokusí prosadit, ale taky jim se to nepodařilo, takže jsem text pro dlouhohrající desku už ani nepsal.
A nějaké kopie scénáře?
Byla jedna, někde se ztratila. Škoda.
Zdeněk Svěrák svého času napsal večerníček Radovanovy radovánky. A vy Zmatky kluka Zmatlíka. On seriál vydal i jako knihu, později dvě. Co Zmatky?
Jsou to samé obrazové gagy, těžko by to šlo převádět do povídek. A taky ten Zmatlík není zrovna lumen!
Měl jste štěstí na Šalamouna i další výtvarníky. V Ohníčku vaše povídky ilustroval Karel Franta. A co říkáte na to, že Česká společnost Sherlocka Holmese dává přednost Bornově vizualizaci Velkého detektiva?
Ilustrace Karla Franty byly vynikající, ale je nesmyslné stavět je do protikladu s Bornovými. Každý z nich pojímá Holmese po svém, a právě proto jsou mistři.
Než se roku 2000 ustavila zmíněná Společnost, jejímž jsme se staly zakládajícími členy, byl jste léta jediným českým členem Společnosti Sherlocka Holmese v Londýně. Až později se tam dostal náš pan president, ing. Aleš Kolodrubec.
Skoro dvacet let byl jsem v The Sherlock Holmes Society of London jediným nejen z Československa, ale ze všech zemí za železnou oponou. Jen krátce, asi jen po jeden nebo dva roky, byl členem i herec Jan Skopeček.
On jako autor tříaktové hry Pes baskervillský (1965) a nověji publikace Pes baskervillský. Rekonstrukce zločinu po více než devadesáti letech (1993). Teď se ale ptám nediplomaticky. Hodně peněz vás členství stálo?
Členský příspěvek byl zpočátku pět dolarů. Od roku 2005 již 42 USD. Atd.
Dolarů? Společnost sídlí v Londýně.
Uvádím částku v amerických dolarech, protože ji tak platím. Jinak teď ročně 21 liber.
Jak se psala knížka o společenském chování Pavián mezi lidmi (1986)? To jste dostal zakázku na zábavnou učebnici ve formě sci-fi?
Přesně tak.
Svého času jsem zvěděl, že pro londýnskou schůzku chystáte přednášku na téma Sherlock a jídlo.
Hm. A kde jste k té dezinformaci přišel?
V televizi.
Nikdy jsem nic takového neřekl! Se svou chatrnou angličtinou bych si netroufl přednášet ani Čechům o pivu.
Ale jste obdivovatel suchého ostrovního humoru. V Británii byste přesto žít nevydržel; platí to?
Platí to. Stále. Británii mám rád. Mám rád i les. Rád v lese často pobývám. Ale trvale bych v něm taky žít nechtěl.
Kdysi jste byl úředník v Poldině huti Chomutov. Co náplň práce?
Pracoval jsem v organizačním oddělení. Vedoucím byl skvělý člověk: Karel Černý. Já se stal jeho jediným podřízeným. Náplní práce bylo vyrábění tzv. pavouků a už jsem zapomněl, jak se tomu říkalo správně. Byl jsem tam jen od července 1950 do konce roku, pak jsem odešel dělat kantořinu. Šlo totiž o jediný možný způsob, jak se dostat z Poldovky. Další dvě možnosti byly jen doly nebo vojna. Jo, ještě vězení.
Pedagogem jste byl deset let, do roku 1960. Stal jste se dokonce ředitelem, byť jenom vesnické jednotřídky v pohraničí, kde jste i učil dívky šít, ba náboženství.
Zda mě měly děti rády, to se ale musíte zeptat jich. Já je rád měl. Byly skvělé.
A problémy s disciplínou?
Problémy s disciplinou jsem měl leda se svou. Ostatně si přečtěte mou knížku Šperhák (1996). Není to sice autobiografie, ale co je tam psáno o mé škole, je jako literatura faktu.
Rukopis Šperháku získal roku 1995 Literární cenu Knižního klubu provázenou prémií 50 000 korun. Setkal jste se taky s ohlasy čtenářů?
Pár jich bylo, jen kladných. Zato když jsem si v letech 1991-95 pouštěl ústa na procházku (a často politickou) v rozhlase, dostal jsem tři, čtyři přisprostlé anonymy.
Už v letech padesátých jste ale obesílal Dikobraz svými povídkami, ne?
Dikobraz jsem neobesílal. Hned první povídku, kterou jsem tam poslal (Vepřové nehody), mi bez úprav otiskli.
Jde o vaši nejranější práci, nebo už předtím rašila nějaká klukovská tvorba?
Mou nejranější zaznamenání hodnou prací byl slohový úkol ve čtvrté třídě. Napsal jsem to beze zlé vůle jako satiru na učitele a dostal jedničku z češtiny, trojku z úpravy a dvojku z mravů. Na měšťance jsem napsal parafrázi na text jedné tehdy populární písničky a kluci to dokonce pár týdnů zpívali. Text nebyl ani nijak moc vulgární.
Jako ředitel školy jste již spolupracoval s rozhlasem, ale roku 61 jste se do rádia moc snadno nedostával. A když…
Nevážil jsem si toho.
Jasně. Vyčítali vám prý, že jste po čase dezertoval za lepším platem do časopisu Věda a technika mládeži. Zdalipak vám to vyčítal i váš rozhlasový přímluvce doktor Smrčka?
(dlouhé ticho) Uveřejnil jsem kdysi v odborném časopise Komenský článek o využívání rozhlasu pro školy, konkrétně o využití na málotřídkách. Od té doby mě dr. Smrčka zval na porady učitelů. Pak se mu uvolnilo redaktorské místo a nabídl mi je. Nevadilo mu, že nevlastním rudou živnostenskou knížku. Nevadilo mu, že ho oslovuji pane doktore místo řádného soudruhu šéfredaktore. Nevadilo mu, že jsem vesnický buran. Pomohl mi dokonce získat v Praze družstevní byt. Nu, a já mu za rok a půl utekl do VTM - kvůli třem stovkám navíc (plat 1600 Kčs). Udělal jsem to, protože jsem potřeboval splácet dluh na ten byt.
A on… Nevyčítal mi to. Řekl, že to chápe, a loučil se velice srdečně; ale já se za to dodnes stydím. Byl to skvělý člověk a já se zachoval pragmaticky, jak dnes říkají politici. Čili po česku. Jako hajzl.
Ve VTM jste byl redaktor od roku 1962. Proč jste roku 1973 odešel na volnou nohu?
Musel jsem. Přišlo na mě opakované udání, že jsem si dovolil přirovnávat komunistickou stranu ke KRÁVĚ - a tím ji zneuctil. Viz můj článek Pazákony v čísle 11 ze 30. 5. 1968, str. 381-2. Ale vydržel jsem tam ještě dlouho, že jo!
Vzpomínám, jak jste jednou líčil styl svého následujícího života na volné noze - a někomu by mohl (zvlášť tehdy) připadat poněkud bohémský, jaksi až anglicky dandyovský. Dopolední procházka... Pivo od jedenácti v Plzeňském dvoře na Letné... Odpolední spánek. Tvořil jste snad po nocích?
Máte bohužel nepřesné informace. Dopoledne jsem na procházky rozhodně nechodil! To jsem vyřizoval všelijaké pochůzky (podtrhněme) po redakcích a po knihovnách. A tak. Což je rozdíl. V Plzeňském dvoře jsem skutečně býval od jedenácti hodin, ale nechodil jsem na pivo, nýbrž na oběd. Tři piva jsem tam samo sebou vypil, to byla tehdy má norma.
A tvorba?
S tvořením to bylo horší. Já měl tenkrát, víte, ještě malé děti. Nato už pubertální, a tak jsem psal opravdu spíš v noci. Nebo odpoledne ve smíchovské kavárně Olympia, pak tam ale vznikla banka. Byla to sice oficiálně kavárna, avšak čepovali plzeň. Kávy jsem tam za těch dvacet let vypil tak tři.
Vytvořil jste hned několik úplně původních českých pátračů.
Ano. V mých detektivních povídkách, otiskovaných jako seriál ve VTM, se vyskytuje inspektor Volf. Ale knižně je tenkrát nikdo vydat nechtěl. V detektivce Nikdo nemá alibi (1969) je český detektiv Tomáš Klíma; v Londýně vystupuje pod jménem Tom Holmes.
Bonusem je zde průkopnický doslov Sherlock Holmes´s Story a jiný váš v ČSSR ojedinělý článek o holmesologi byl zveřejněn 10 let nato ve VTM. Bylo těžké propagovat svou příslušnost k britské Společnosti?
Propagovat samu holmesologii nebylo obtížné. Zpočátku mi samozřejmě cenzurovali veškerou poštu z Británie; ale usoudili, že je to pro režim neškodné. Asi tak pět let před převratem už mi tudíž chodily zásilky neporušené. Možná ale měli cenzoři jen modernější techniku.
Vaše Dobře časovaná vražda vycházela roku 1969 ve Světě v obrazech. Knižní vydání smetli se stolu.
Nebylo vysloveně zakázáno; pouze nakladatelství Růže, kde jsem měl smlouvu, dostalo zničehonic nařízení vydávat „výhradně regionální literaturu“. Rozhodně ne detektivky! A dnes? Již to nezveřejním: politické narážky by nikomu nic neřekly. Bohu dík.
Roku 1969 v časopise nevadily?
Ve Světě v obrazech mohl román dovycházet do konce, protože tam zůstávali - na pouhých pár měsíců - slušní lidé: doktor Šoltézs a Václav Straka, tento veterán ze západní fronty.
Od psaní detektivek vás tedy režim odradil!
Neodradil. Detektivky jsem psal dál, ale povídky. Do časopisů a magazínů, obvykle desetistránkové; když delší, tak na pokračování. Například Přidružená vražda vycházela ve VTM asi natřikrát. Byla tu ke konci ne moc umně skryta narážka na běžná svinstva režimu, ale cenzor to nepoznal. Šéfredaktor ano. On to však risknul. Vyhodili ho až později, za něco úplně jiného.
Vaše knížka Jak se stát Sherlockem Holmesem musela vyjít roku 1979 pod změněným titulem Abeceda důvtipu. Kupoval jsem ji tehdy najednou s Podivuhodným světem Julese Verna.
Prosazoval jsem původní titul. Ale v redakci řekli, že se „rozhodně musí změnit“. Tak jsem Albatrosu řekl, ať si nový název vymyslí sami. Vymysleli. Ten nejblbější. Mávl jsem nad tím ale rukou. Sherlock zůstal aspoň vevnitř.
Je to příručka, co cituje jako posvátnou autoritu Conana Doyla i pana Golembowitze, autora Chemických případů Sherlocka Holmese (1959). Ilustroval ji Marcel Stecker, s ním jste pak i realizoval řadu seriálů o Holmesovi…
Steckera jsem neznal. Vybral ho Albatros. Jeho ilustrace se mi ale líbily a pro komiksy jsem ho Čtyřlístku doporučil. Osobně jsme se potkali snad jednou.
Prý jste Abecedu důvtipu psal v pronajaté chatě po odpolednách; ráno jste houbařil. Sbírání hub proniklo i do vašich holmesovek; viz povídka Sherlock Holmes a suchohřib hnědý či komiks Sherlock Holmes a případ podivného houbaře…
Nejsem sice mykolog, ale praktický a donedávna vášnivý houbař ano. V houbách se vyznám o něco líp než většina běžných houbařů; jen už kvůli zdravotním potížím nehoubařím.
Ostatně ve vaší oblíbené Británii se na houby nechodí!
Přesně tak. Vůbec. Ale proč by Angličan nemohl houbařit aspoň v detektivce? Tam se totiž může ladacos. A že Sherlock rozuměl i houbám, na tom není nic divného. Holmes přece rozumí všemu, ne? Jako Stalin i Klaus.
Mám to v merku: v letech 1984-90 vyšlo ve Čtyřlístcích 27 komiksů o Holmesovi, mj. vtipné duplikáty k Doylovým povídkám: Sherlock Holmes a případ v Čechách, Sherlock Holmes a liga zrzavých. Nesníte o zveřejnění v angličtině?
Ne. Jsem na zemi. Přeložit českou detektivku celkem neznámého autora do angličtiny, to je poněkud smělá představa, a to ještě říkám slušně. Ale jeden Brit-překladatel si vyžádal u Knižního klubu právě Čítanku pro začínající detektivy, takže chvíli šance byla.
Proč vyšel po převratu Dr. Sherlock Holmes v Čechách v Našem vojsku? Holmesovky přece masově vycházely v Jotě.
Já ale tu knížku nakladatelství Jota nabídl! Ale vyžadovali nějaké úpravy, tak jsem to stáhl. Nemám ve zvyku předělávat.
Ceníte si rovněž svých knih pro dospělé?
Nejde o cenění. Jde o to, že do převratu jsem směl vydávat jen pro děti. Všechny mé knížky pro dospělé vyšly po převratu s výjimkou oné mé první detektivky Nikdo nemá alibi. Ale bylo to o fous. Tu stačili vydat v dubnu 69, jen těsně před nástupem Hnusáka. Nevyhazujte tam to N!
Nakonec je stejně lepší být slavný autor dětí!
Nesouhlasím! Já slavný autor nejsem. Slavná je pouze jedna jediná moje postava. Fík.
Píšete dál?
Pořád. Ale pomalu. Jsem líný.
To ne. A byl jste i aktivní cestovatel.
S cestováním jsem skončil, i když nerad, začátkem tisíciletí. Jsem už dědek. Ale za prvních jedenáct let svobody jsem se nacestoval víc než předtím za celý život. Škoda přeškoda, že ta drátěná opona nespadla o pár let dřív.
Pro Českou společnost Sherlocka Holmese jste dělal testy ze znalostí holmesologie. Lze vás na tom poli nachytat?
Testy jsem připravil snad jen dva a víc jich dal dohromady president Aleš Kolodrubec, zná holmesologii líp. A znalců bylo ve Společnosti několik. I přední český kriminalista a plukovník. Já mám pouze nezaslouženou pověst znalce, protože se Sherlockem zabývám už dlouho a publikoval jsem pár holmesologických textů. Víte, kdysi jsem dovedl zpaměti vyjmenovat všech šedesát titulů Doylova a Watsonova díla. Dnes už bych to nedokázal.