19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: Vzpomínka na Jana Vodňanského

1.4.2023

Jsou to dva roky, co zemřel Jan Vodňanský: zemřel 10. března 2021 a bylo mu teprve devětasedmdesát. Nebýt jednoho nechvalně známého viru, ještě zde nejspíš fungoval. Je mi docela líto, že Jana už není, vybavuji si některá naše setkání v rámci hromad Obce spisovatelů a byl podle mě prvořadě tím, čemu - nikoli jen Šimek a Grossmann - říkali showman.

Narodil se 19. 6. 1941 a vystudoval ČVUT (ing., 1965) i Universitu Karlovu (PhDr., 1973). Už od konce padesátých let se datuje jeho spolupráce s básníkem Pavlem Šrutem, od roku 1965 spolupracoval s Ivanem Vyskočilem a od třiašedesátého vytvořil nejznámější dvojici - s Petrem Skoumalem, mj. synem známého překladatele.

Jejich spolupráce byla zakázána poté, co Vyskočil podepsal Chartu (1981), ale dál vystupoval s Přemyslem Rutem a se Světlanou Nálepkovou. Teprve po převratu se mohli k sobě se Skoumalem vrátit, ale byly to už trochu jiné vody.

Vodňanský literárně debutoval divadelní hrou S úsměvem idiota (1969) a jako dětský autor verši Šlo povidlo na vandr (1975). Následovaly asi dvě desítky knih a stejný počet zvukových nosičů. Své barvité vzpomínky rozložil především do knih Zpívající memoáry (1992) a Odtajnění (1998). Kromě Prahy, Čech, Moravy a Slovenska vystupoval i v řadě zemí Evropy včetně severských, v Kanadě, ve Spojených státech i Mexiku a mj. na Guadeloupe.

Několik let před smrtí jsem jej vyzpovídal, aniž to bylo číkoli zadání, a nejvíc jsem se těšil, jak se ho vyptám na svou oblíbenou písničku, kterou jsem znal z rozhlasového cyklu Meteor, kam od konce sedmdesátých let zařazovali na samý závěr Čechurovy povídky se Sherlockem Holmesem. Vždycky úvodem a i na konci četeb (dnes existují na několika audionosičích) zpíval Jan Vodňanský song, kde radil: „Sherlocku, zapal si lulku, Sherlocku na housle hrej…“

Neurazíte se, začnu-li dotazem, jaký máte vztah k Plzni?

Začal v roce 1965, kdy jsem ukončil studia na strojní fakultě Pražské techniky a dostal umístěnku do plzeňské Škodovky. Tenkrát se to naštěstí už dalo odmítnout. Odmítl jsem, neboť jsem jaksi tušil, že bych nezabodoval šťastně. Zůstal jsem tedy v Praze a po návratu z vojny se vyvlékl nejen z Plzně, ale z celé profese. Ale svůj inženýrský nezájem o Škodovku jsem Plzni štědře vynahradil celou řadou vystoupení společných se Skoumalem v klubu na Lochotíně a mnoha jiných místech. 18. 5. 1999 jsme pak v předvečer třicátého výročí premiéry hry S úměvem idiota hráli to představení v sále tamní knihovny.

Někdy mi při vašich vystoupeních připadá, že se pořád cítíte jako ten mladý student a recesista.

Copak já. Akorát že u mých vrstevníků to občas narazí na nepochopení.

Písničkami jste pomáhal taky vícero českým filmům. Například jsou v komedii Jen ho nechte, ať se bojí. Mé generaci zní v uších vaše songy z filmu Věry Plívové-Šimkové Přijela k nám pouť (1973), například ta o motýlu žluťáskovi…

To je pravda, ale, víte, ono víc hřeje mé autorské srdéčko, když se mnou zpívají dnešní děti Když jde malý bobr spát. A jsem rád, že zpívají taky maminky, které ty písničky znají odmalička: i ze zpěvníků a čítanek.

Jak vím, inspiroval jste také Jaroslava Pacovského a Jiřího Šebánka k sepsání televizního seriálu Bob a Bobek; neboť jste jim zasílal Jiránkovy králičí péefky? A ostatně to musí souviset s vaší písničkou Jak mi dupou králíci.

Ta vývojová verze se skutečně dá prokázat. Králíci Vladimíra Jiránka se poprvé objevili na plakátu k mému a Skoumalovu programu Králíci pokusný (1974), načež jsem je angažoval na péefky a posílal kamarádům.

18. října 1977 jste podepsal Chartu - a od té doby bylo možné riskovat spolupráci s vámi jako signatářem leda pod záminkou, že máte v čítankách pro třetí třídy zhudebněnou báseň Dejte mi pastelku, nakreslím pejska. Jak se vlastně cítí takto čítankový chartista?

U besed s žijícím čítankovým autorem byla básnička v té vypjaté době přijatelným alibi. Vycházelo to. A proč by si nepozvali autora na besedu, když ho - ještě - nevyhodili z čítanek? Podobná praxe vyhazování z knih ale předtím vládla: v padesátých letech. Na školách, jak asi víte, dětem rozdali žiletky a děti musely vyřezávat celé stránky. Asi se hodně dětí pořezalo, takže v osmdesátých letech akt neobnovili a já v čítankách zůstal. Mohl jsem díky tomu občas besedovat, jenže idyla to stejně nebyla. Hodně pořadatelů se bálo i tak.

Došlo k převratu a roku 1991 jste přednášel i v Americe (Iowa) - tvůrčí psaní. Jaká byla struktura těch přednášek?

Tvůrčí psaní jsem měl přednášet hlavně na vlastní tvorbě a v kontextu alternativní kultury let šedesátých až osmdesátých. Kromě toho jsem byl předváděn jedním studentem bohemistiky, který překládal písňové texty do angličtiny. Snad na mně dělal zápočet, nebo co, a demonstroval dosud žijícího autora. Jako živou a názornou učební pomůcku. Moje čistě přednáškové angažmá ale brzy překročilo svůj rámec a z informací, které o mně předběžně získali, zvěděli, že jsem hrající a zpívající autor. Protože něco podobného tam asi ještě neměli, tak mě vyzvali, abych to - hezky anglicky - zkusil v jejich kabaretu.

A to jste dal?

Zpíval jsem poprvé i překlad písně Jak mi dupou králíci. Pak jsem u tabule přednesl úvahu o psychodramatu: improvizovat výklad v angličtině sice bylo poněkud náročnější, ale tu a tam se ozval smích i na těch místech, kde zvoníval u nás.

5. listopadu 1998 vám udělil Pavel Dostál titul Žijící národní poklad. Nakolik ho berete vážně?

S Pavlem nám - až do mužného věku - vydržela již vámi zmiňovaná schopnost studentské recese a kdysi jsme se setkali na nějaké party a já si ho dobíral s dotazem, jaký titul by mi udělil, kdyby se jednou stal ministrem. Slíbil mi ledacos. Mohl, neboť byl upřímně přesvědčen, že nikdy ministrem nebude, a na jeho dotaz, jaký titul bych si představoval, jsem zareagoval tím, že jsem hlavně nechtěl žádného zasloužilého a ani ne národního umělce, nýbrž opravdu něco originálního, a vzpomněl jsem si, že v Japonsku mají moc hezký titul pro mistry divadla: Žijící národní poklad. Právě to jsme doplnili na DOSUD žijící národní poklad a hodně jsme se tehdy nasmáli.

Jenže Pavel se po pár letech opravdu tím ministrem stal!

Ano. A začal vážně uvažovat o mých jasnovidně prognostických sklonech. Víte, byl ten zvláštní případ, že ho sklony k recesi neopustily ani po jmenování ministrem, což se u nás hned tak někomu, kdo tedy vstoupí do velké politiky, moc běžně nestává.

Pavlovi se to stalo. Na slib nezapomněl a taky ho realizoval. Jenže každý takový dobrý skutek u nás bývá tradičně odměněn v uvozovkách, a tak i tenkrát Pavla napadli v novinách, že si podobné recese a legrácky má s kamarády vyřizovat soukromě někde v kavárně a nikoliv za peníze daňových poplatníků. Ale napsali to muži, kteří se na to udílení Pokladu nedostavili, a proto se ani nikdy nedozvěděli, že party na moji počest financoval Pavel ze svého.

Že ani pracovní doba nepřišla zkrátka, neboť slavnost byla pořádána po úředních hodinách, v jeho osobním volnu. Zkrátka a dobře, u nás něco někomu udělovat, to není jen tak. Každopádně jsme si to ale vychutnali jako kvalitní recesi a výsměch oficiálnímu udělování titulů.

Proslavil jste se dokonce i skvělými fiktivními reportážemi a roli v tom hrál legendární reportér Gabo Zelenay? Jak to bylo?

Gabo mě doslova uhranul svým nenapodobitelným stylem reportování, a to už v dětském věku. To, co on předváděl na rozhlasových vlnách, už pak v televizní éře nikdo překonat nemohl. A taky to nepřekonal. Gabo, ten dokázal v dramatické zkratce - a s patřičným nasazením - informovat o situaci na ledě a zároveň radit hráčům, co mají dělat, a ještě taky trenérovi, jak má střídat, ale nakonec i rozhodčímu, jak má rozhodovat. Často všem upřímně i vynadal. Za to, že se neřídí jeho radami, ale nemohli, neboť ho v akci samozřejmě neslyšeli.

My u aparátů ano. Celek tvořil vzrušující a dynamickou koláž výkřiků i zasvěcených glos, která mě inspirovala k reportážím Z šachového finále, Z objavenia Archimedovho zákona a Z Lazebníka Sevillského na Opernom festivalu v La Scale. Vyšly na elpíčkách a na jedné party v roce 1992 mi Zelenayův syn Roman, tehdejší poslanec Federálního shromáždění, vyprávěl, jak je otci s velkým potěšením kupoval.

S Gabem jste se ale setkal i osobně, nebo ne?

Jen jednou. V pražské televizi, kam jsem si ho pozval, aby osobně natočil jednu z mých - jím inspirovaných - reportáží pro program Psychoshow (1990) v režii Ladislava Smoljaka.

Jste autorem nesčetných písniček a také tanga To vaše alibi (nakonec vyšlo na nosiči Tělo na leasing, 2001). Jeho rozšířená verze kdysi skvěle rámovala rozhlasové detektivky Rudolfa Čechury. Například rým Watsonem-voctnem je nezapomenutelný.

To vaše alibi vzniklo již pro rozhlasové pásmo Večer po neděli a bylo poprvé natočeno koncem roku 1965. Až později jsme ho zařadili do programu S úsměvem donkichota (Činoherní klub, na podzim 1970) a snímek na CD je nahrávkou z onoho představení.

A pozdější rozhlasová verze?

Ta byla natočena na přání Rudolfa Čechury a režiséra Karla Weinlicha. Oba dobře znali první pojetí a byl to u nich husarský kousek - nahrát věc v roce 1979 v rozhlase, kde jsme byli už devět let totálně zakázáni.

Jaký máte vztah k Sherlocku Holmesovi?

Od dětství chovám k originálnímu detektivovi vztah upřímného obdivu, a proto také onen text. Ale vznikl zcela spontánně, ne na objednávku. Osobně jsem znal i pana Čechuru, původce Maxipsa Fíka, a věděl, že o Holmesovi píše. A taky jsem se pak seznámil s prezidentem České společnosti Sherlocka Holmese Alešem Kolodrubcem, kterému jsem osobně věnoval Tělo na leasing s původní verzí písně.

V Anglii ještě zůstaňme. Myslíte, že se tenkrát k britské ministerské předsedkyni donesla vaše báseň Thatcher (1983)?

Nevím, jestli se donesla přímo k ní, anebo dokonce k jejímu manželovi Denisovi, jemuž je vlastně věnována. Co však vím, je, že krátce po jejím vzniku - počátkem osmdesátých let - zavítal čirou náhodou na jedno undergroundové vystoupení, kde jsem ji recitoval, mladý britský diplomat v doprovodu tlumočníka. Báseň ho uchvátila a díky ní jsme se spřátelili.

Ale vztah k Anglii měl i Petr Skoumal, který tam - na rozdíl ode mě - dokonce v dětství chodil do školy! Snad i proto zhudebnil - jako jeden z mých prvních textů - píseň Aristokrat aneb Tak jako ve staré Anglii, která byla poprvé vysílána roku 1965.

Zpíval jste, jak vím, taky ve Francii, a zajímalo by mě, jaký máte vůbec vztah k hrdinovi jménem Fantomas? Ve svých pamětech totiž vzpomínáte na jistou příhodu, při které jste skladateli Jaroslavu Jakoubkovi přišel k šedesátinám blahopřát - v masce tohoto zlosyna.

No, tak na to nikdy nezapomemu. On to jako zralý muž nesl statečně. Pokud si vzpomínám, neodnesl to nervovým otřesem.

Ani nikdo jiný?

Ne, ale náročnější to bylo jindy. Když jsem s maskou na obličeji přišel překvapit svého tehdy desetiletého syna Tomáše (roku 1987). Ale Fantomas býval tenkrát v televizi a Tomášova maminka Jitka je naštěstí psycholožka, tak ho na příchod televizního hrdiny včas a náležitě připravila, a to profesionálně uklidňujícími větami: „Tomáši! Nedá se nic dělat, přišel za tebou Fantomas.“

Ale vy jste natáhl i masku esenbáka a na jednom WC k smrti vyděsil, jak vím, kamaráda. Byl prý šokován, že jde na návštěvě v celkem bezpečném bytě na záchod a že rozsvítí - a vidí uniformovaného příslušníka VB s černými brýlemi na očích, a to sedět na míse. Načež slyší jen stroze úřední: „Váš občanský průkaz!“

Mám tento styl situačního humoru stále rád, ale už ho neprodukuji. V naší věkové kategorii je to totiž dost riskantní. Je to rizikové vtipkování. Takže ne. Z všeobecně humanitárních důvodů. Mám totiž vážné obavy, že zdravotní pojišťovny by možná ne zcela ochotně proplácely následky podobných kanadských žertíků.

A kde leží hranice černého humoru?

To je u každého autora jiné. Kam si to kdo posune anebo dobrovolně zúží. Třeba dvaadvacetiletí Voskovec a Werich napsali dadaistickou Vest Pocket Revue (1927) jen kvůli obalení svého skeče Nepřípadný zpěv o hrobce. Teprve pak se ukázalo, že ten obal je u jejich generačního publika mnohem úspěšnější a že nekrofilní humor Hrobky s tím není zcela kompatibilní; a tak - asi po desáté repríze - Hrobku ze scénáře vyrubli.

Odborně by se to dalo nazvat autorská exhumace nekrofilního prvku z biofilně radostného scénáře, a to i za okolností, kdy má prvek už navždy zásluhu na tom, že celé dílo vzniklo.

Mě právě Vesptocketka už od dětství vzrušovala! A víte čím? Hlavně tím, že jsem jejich tehdejší písničky nenašel na žádných nosičích. To až později. To jsem pak vypátral, že šlo o mladické texty složené na melodie z celého světa, které tehdy vzrušovaly zase je. Pak… Podařilo se mi písně zrekonstruovat a uvést přímo v místě premiéry, v pražské Umělecké besedě, a to přesně na den a hodinu po sedmdesáti letech, 19. dubna 1997.

Ale energií nabíjejí i vaše songy - a vzpomínky na mládí…

To nebylo jen mým mládím. Ani to nebylo pouze dynamikou party. To celá naše generace byla nabita akutní potřebou něco udělat - se světem. Se světem jak na Východě, tak na Západě. Vznikaly úžasné experimenty a nápady, ideje, umělecké výboje. Ale nakonec taky došlo na tuny deziluzí, na zklamání a kocovinu. A v tom se svět potácí dodnes; takže to těm dnešním mladým nikterak moc nezávidím.

Myslím, že energií byly takhle výjimečně nabity jen dvě generace. Je dvě generace v minulém století.

A které přesně?

Kromě naší - let šedesátých - i ta, co dozrávala už v letech dvacátých. Ale taky ona si to pak těžce odnesla, protože za každou euforii a vzlet a odvaz se později tvrdě platí.

A podle názoru mých nejbližších, a to dlouholetých spolužáků a kamarádů, kteří moji tvorbu zažili ještě ve stavu zrodu, jsem monstrum. Monstrum, které příroda nevybavila normální a zdravou dávkou přirozené trémy.

A jste si vůbec vždy vědom, pro kterou zrovna tvoříte věkovou skupinu?

Ne. A to je právě pro mě vzrušující mystérium. Složím písničku a teprve život ukáže, zda byla pro malé nebo pro velké. Někdy může být pro všechny. Jindy taky pro nikoho. To si ji pak může zpívat autor leda v koupelně a tak říkajíc pro vlastní potřebu, bez nároku na honorář a tantiemy.

KRATŠÍ VERZE PÍSNĚ „TO VAŠE ALIBI“: