Ivan R. Vičar (*1943) má povahu, co snad vypadla z foglarovky. Je rozmyslný ekonom (sotva co mu nakukáte), a přece se chová jako klučina; aspoň vám to takové připadá.

Líbí se mi, že to sice je pravičák jako řemen (smí-li se ještě vůbec užít takto vágní termín), ale nikdy nikoho nekádruje dopředu a podle pověsti a memů.

Nepopírám, že někoho asi neosloví vůbec. Ale pokud s vámi komunikovat začne (a jsme kolegové ve Středisku spisovatelů), přistupuje k tomu, jako byste byli svatí. Přinejmenším na začátku. Průběžně si umí poopravit názor. Napálit se nikdy nenechal. Jestli ano, tak to z něj nedostanete. Život si uměl obtočit kolem prstu až čarovně.

Úplně chudý věru není, ale naprosto to nepoznáte; aspoň já neznám (s pár výjimkami potvrzujícími pravidlo) jiného bohatce, co by podobným tempem a ještě k tomu na stará kolena produkoval jak vlastnoručně napsané knihy, tak vlastnoručně namalovaná plátna. A dělá i grafiky. Ničím z toho se ale většinu života neživil.

S paní sídlí v Horšovském Týně, ale ateliér a galerii si zařídil v docela samostatném domku ve Lhotě u Plzně. V Českém Lese se ženou deset let provozovali skvělý pension Pivoňka, o jehož budování napsal celou knihu, která je zvláštní tím, že vypráví a vše pokorně vnímá jejich věrný pes Baron. Kniha se jmenuje Robinsoni na Pivoni.

Pan Vičar původně vystudoval vysokou školu ekonomického zaměření a pracoval pak v různých ekonomických funkcích a posledních dvacet let jako auditor. Do důchodu odešel teprve v sedmdesáti pěti letech, a když definitivně zaučil syna v tom, v čem bylo podle jeho názoru třeba. Má celkem rozsáhlé příbuzenstvo a převážně dnes maluje, sem tam nějakou skupinu provede po galerii a po večerech navštěvuje (velmi neformální) schůze Lions Clubu (Lions Clubs International – Wikipedie (wikipedia.org).

Až dosud taky dost psal; zda bude pokračovat, ještě váhá, ale je autor knih, které jsou dosud všechny dostupné na webu a jmenují se Kara Mor, Podivuhodné příběhy lesního skřítka Bonifáce, Pohádky skřítka Bonifáce, Šibalské kousky skřítka Bonifáce, Kamínky, Faust a Zuzanka, Tsunami, Robinsoni na Pivoni, Čím budu, poraď strýčku, Padání kaštanů, O krásné panně Juliáně a Sen o lidské tváři. O poslední z nich jsem tu nedávno psal jako o „ideálu školní četby o Rusácích“ (SVĚDECTVÍ: Ideál školní četby o Rusácích - Neviditelný pes (lidovky.cz). Jmenuje se Sen o lidské tváři, vyšla před pár měsíci a mapuje studentský i jiný život mezi roky 1967-1971.

Co tě přivedlo k psaní?

Dalo by se říct, že jsem začal psát nedlouho po tom, co jsem se naučil číst; ale to dělá spousta dětí. Už si nepamatuji, o čem to bylo, ale určitě to nestálo za ten papír, na který jsem to napsal.

Jsi dost chytrý na to, abys věděl, že jsem otázku tak nemyslel.

Teprve ve věku asi šestnácti nebo sedmnácti let jsem začal opravdu psát, a jak tomu v tom věku bývá, básně. Psal jsem si je do šuplíku. Proč? Jednak jsem si moc nevěřil a druhak to byla doba, kdy se uveřejňovaly hlavně oslavné básně na režim. To ty moje (smích) nebyly.

O něco později, a to už jsem byl zralý muž, jsem si sám pro sebe napsal i několik povídek, které se líbily také hlavně mně a rovněž zůstaly v šuplíku, asi zaplaťpánbůh.

Soustředěně jsi začal psát poměrně pozdě!

Prostě přišla šedesátka. To je moment, který člověka jednak dost zaskočí a za druhé ho vybídne k bilancování. V mém případě se mě šedesátka zeptala, jestli bych už konečně nechtěl napsat něco, co by za to stálo. I kdyby to bylo tak trochu o mně a mém životě. Co vzniklo? Miniromán Faust a Zuzanka - o romantickém vztahu mladé dívky a zralého muže, to celé na pozadí jiného příběhu o přátelství a zradě.

Od té doby jsi napsal, aniž jsi to úplně čekal, asi desítku dalších titulů; ale celoživotně jsi přece i výtvarník.

Malovat jsem začal přibližně v tom samém věku, kdy jsem si začal psát, a byly to spíš kresbičky pro mě a do deníků sourozenců. Teprve kolem patnácti roků věku jsem si začal malovat barvami a hlavně pastelem - na papír či lepenku - a hned bylo jasné, že potřebuji pomocnou ruku. Tu mi poskytl známý mého taty, malíř-amatér pan Horák.

Měl se mnou velkou trpělivost, svatou, a nutil mě hodně kreslit podle předlohy. Tak jsem se důvěrně poznal i s Mikolášem Alšem. Jo, a zakázal mi malovat barvami.

Dalšího učitele jsem potkal ve skoro dvaceti letech v Třebíči a byl jím malíř Vysočiny Vlastimil Toman (1930-2015). Vyučil mě hlavně grafice a já s tímto mužem setrval v krásném přátelství až do jeho smrti.

Zkusím to ještě jinak. K malování mě přivedl hlavně úžas a obdiv ke krásným obrazům velkých umělců. Touha sám si něco takového vytvořit. Prvním mým malířským bohem byl… kdo jiný než fantastický a nešťastný Vincent van Gogh.

I když maluješ a kreslíš zdatně, ne-li výborně, využíváš jako ilustrátory svých knih jiné výtvarníky. Jak to?

Na to je jednoduchá odpověď. V ilustrování mých vlastních knih mi zabránila spravedlivá sebekritičnost: prostě na to nemám. Až dosud mi knihy, a to hlavně ty dětské, ilustroval malíř a jazzman Jaromír František Palme (*1963). A jsou to opravdu krásné obrázky. Poněkud připomínají ty od Adolfa Borna, ale mně se zdají ještě dětštější.

Ty jsi taky hodně dětský. Ale nejnovějším tvým počinem se stal historický román.

Tak upřímně, Sen o lidské tváři (2024) já sám nepovažuji za román historický a určitě jím není. Dokonce nejde ani o dokument.

Co to tedy je?

Je to román. Nic víc, nic méně. Vyprávění o běžných vztazích mezi lidmi i včetně lásky a nenávisti. Od jiných románů se možná liší jenom v tom, že se odehrává v ovzduší konce šedesátých let minulého století, a tedy v období, kdy jsme se, ach jo, nejdřív těšili z pocitu vracející se svobody a demokracie, ale došlo k pádu reformní vlády, k okupaci sovětskými vojsky a pomstě „konzervatistů“. Název Sem o lidské tváři upomíná na nejužívanější heslo té doby, socialismus s lidskou tváří, který jsme si tehdy přáli.

I když to tedy není historický román (a není to ani dokument), přesto se tam čtenář leccos dozví o událostech té doby.

A dokázal bys napsat pokračování o normalizaci? Sám jsi mi už dříve řekl, že jsi to nadhodil před svou ženou, a byla pro.

O pokračování do dalších let od roku 1971 jsem zatím neuvažoval vážněji a myslím, že by to každopádně bylo něco docela, docela jiného.

V něčem jsi, myslím, zbytečně tajnůstkář a ani jsi nechtěl tuhle prozradit, co znamená ono R. ve tvém jméně (ani ten Ringo Čech to netají).

Bez komentáře a srdečně zdravím.

O mně :: IvanRvicar