M.B.: Celý ten odbor se jmenuje Odbor vnějších vztahů, analýz a komunikace. Spadá sem tedy práce, kterou na jiných ministerstvech vykonávají tiskové odbory či oddělení a analytická oddělení. A protože ministr Jandák nemá žádné poradce, staráme se také o to, aby on, případně jeho náměstci, dostali různé odborné podklady, které vypracováváme ve spolupráci s šéfy patřičných odborů na ministerstvu, případně s jinými, externími odborníky.

P.Ž.: Ministr kultury V. Jandák přišel na MK s tím, že nepotřebuje tiskového mluvčího, předchozí tiskovou mluvčí propustil a dosud žádného dalšího nenajal. Nejčastěji svá stanoviska předkládá veřejnosti sám. Přesto: dá se v takové konstelaci nějak definovat mediální politika MK? A jaký podíl na její tvorbě má Váš odbor?

M.B.: Ano, nynější ministr se rozloučil s bývalou tiskovou mluvčí. Nebyl spokojen s jejím pracovním nasazením. A nikdo takový dnes na ministerstvu není. Za Jandákova působení náš úřad dostal značnou dynamiku a to s sebou pro všechny přináší mnohem víc práce, než tomu bylo dřív. Také je to třeba komunikovat s veřejností. Ministr je hlavní architekt změn na ministerstvu, vystudovaný herec, velmi dobrý řečník a nejpopulárnější politik v zemi. Těžko by hledal někoho, kdo by to lépe tlumočil novinářům či veřejnosti jeho stanoviska. Přesto, pokud by bylo třeba, dokáže jménem ministerstva promluvit či odpovědět každý v mém týmu. Jak vidíte, dokážu to docela dobře i já.

P.Ž.: Považujete dosavadní komunikaci ministra V. Jandáka s médii za produktivní, spíše uspokojivou, spíše neuspokojivou, nebo zcela nevyhovující, popř. z jaké příčiny? Myslíte, že se ministr nebo úřad v komunikaci s médii dopouští nějakých chyb?

M.B.: Ministrova komunikace s médii je produktivní, tedy s těmi médii, která jsou ochotná mu naslouchat. A jak oba víme, většina médií nenaslouchá - předem se dá odhadnout, co o dané věci napíší, jsou neobjektivní a zaujatá.
Chyby dělají všichni a děláme je i my. Podle mého názoru nedostatečná byla například komunikace dění kolem Divadelního ústavu. Novináři nedokázali nebo nechtěli tlumočit to, co se ve skutečnosti událo: V DÚ proběhla běžná kontrola. Při ní se prokázaly četné chyby jejího ředitele při hospodaření. Ministr vypsal výběrové řízení. Dosavadní ředitel svoje místo obhájil, ale za zmíněné chyby bude potrestán. V médiích byl tento příběh vylíčen jako vítězství skupiny divadelníků, kteří (třebaže s výsledky kontroly nikdy nebyli obeznámeni!) napsali petici, podporující stávajícího ředitele. Nátlaku v podstatě týchž lidí, kteří bojovali proti jeho jmenování ministrem, by pan Jandák ve skutečnosti nikdy neustoupil.

P.Ž.: Proč, podle Vašeho názoru, tolik novinářů ikonizuje ministra Jandáka (vedle dalších členů vlády, zejména J. Paroubka a D. Ratha) v jakýsi symbol nekompetentnosti, arogance, svévolného rozhodování, abych jmenoval aspoň ta nejtvrdší vyjádření z tisku?

M.B.: Zaměřím se na ministra kultury, protože o tom vím nejvíc. Většina novinářů je a byla od začátku k ministrovi Janákovi rezervovaná. Neodpovídá jejich představě o tom, odkud by měl ministr vzejít (tedy od nich), jak by měl vypadat a jak by se měl chovat. Představě o typologii "ušlechtilého" člověka, jaký je veřejnosti většinou novinářů prezentován. Jak by řekl ministr: nepatří do klubu pravdy a lásky.

P.Ž.: Co vlastně vás - jako vystudovaného filmaře, a po listopadu 1989 dlouholetého kreativce v reklamě - přivedlo do úřadu státní správy?

M.B.: Byl jsem právě po Jandákově boku, když se dostal do hry jako ministr kultury. V té době jsme spolu připravovali talkshow a celovečerní film. Ta talkshow by bývala byla velice dobrá. Nedávno jsem si na to s lítostí vzpomněl, když byl ministr hostem v pořadu Jana Krause… Víte, já jsem vždycky věděl, že je Jandák velice dobrý herec a že bude úspěšný politik. Ale abych odpověděl přímo, do státní správy jsem se dostal shodou okolností, asi jako se tam dostali někteří lidé po listopadu 89.

P.Ž.: Využijete ve své práci spíše kvalifikaci filmového scénáristy, nebo reklamního manažera?

M.B.: Využívám obojího. Myslím si neskromně, že umím lépe a psát a mít originálnější názory než běžný český novinář. V reklamě jsem pracoval 14 let, v mezinárodních agenturách top 10 jsem nasbíral všechny zásadní ceny, které se dají. Včetně stříbrného Lva z Cannes, kterého jsem dostal jako první z východní Evropy.
Zmiňuji se o tom proto, že nedávno se mě jeden novinář zeptal, zda mám pro práci na ministerstvu dostatečnou kvalifikaci. (On si totiž nepřál, aby člověk po Jandákov boku vůbec měl nějakou kvalifikaci!) Řekl jsem mu, že jsem absolvoval FAMU s červeným diplomem, že jsem napsal nebo dramaturgoval asi patnáct celovečerních filmů, z nichž většina se promítá dodnes, protože žádný z nich není poplatný bývalému režimu. Také jsem psal pro televizi, mimo jiné tři seriály a vydal tři knihy. O této mé tvorbě platí totéž jako o těch filmech. O reklamě jsem už mluvil. Mimo jiné to také přednáším na dvou vysokých školách. Nikdy jsem k tomu nepotřeboval být v žádné politické straně a nikdy jsem se nepotřeboval z ničeho a před někým rehabilitovat. Z toho vyplývají dvě věci. Za prvé byl ten novinář hodně neinformovaný a za druhé nevychovaný. Mě by nenapadlo jeho práci zpochybňovat, ačkoli bych měl mnohem větší naději na úspěch.

P.Ž.: Souhlasíte s názorem, že imagemaking a forma sdělení jsou dnes důležitější, než obsahy, které jsou veřejnosti skrze média sdělovány?

M.B.: Určitě. Abych chvíli nemluvil o politice, příkladem jsou například virtuální hvězdy, vyrobené rychle a uměle. Jsou to někteří lidé v komerčních televizích, bytosti z VyVolených a Big Brother, kteří jsou v pop kultuře to, co dříve rychlokvašky z vokovické Sorbonny ve státní správě. Ještě nedávno někdo něco dokázal a v důsledku toho se z něho stala celebrita. Dnes se vyrobí celebrita a teprve pak se s ní začíná pracovat. Je to úžasné téma a bavilo by mě na něm pracovat. Teoreticky i scenáristicky.

P.Ž.: Jak byste z hlediska scénáristy posoudil kroky, které ministr ve svém úřadě prozatím učinil? Zachoval si - též jako činný umělec - při této činnosti smysl pro dramatickou výstavbu?

M.B.: Pan ministr za pět měsíců splnil to, co slíbil, když nastupoval do funkce. Zrekapituluji to stručně: zastavil propad peněz do kultury, vyřešil problém točny v Krumlově, zahájil dialog s církvemi, probojoval některé důležité zákony, dokázal udělat z našich památek veřejné téma. Sám mohu potvrdit, že jeho personální změny na ministerstvu byly k lepšímu. To je obdivuhodné a nezpochybnitelné a je až komické, jak se s tím přesto někteří jeho protivníci nemohou smířit a jak to někteří novináři překrucují.

P.Ž.: A jak byste z hlediska reklamního experta zhodnotil image ministra Jandáka? Pracuje na něm? Vytváří je záměrně nebo je důsledkem jeho přirozenosti?

M.B.: Ministr Jandák je nejpopulárnější politik v této zemi. Lidé ho mají rádi a jeho odpůrci tím trpí a snaží se to vysvětlit ve svůj prospěch. Tedy stydí se za svůj nehodný národ, který by rádi vyměnili, ale bohužel to nejde. Jandákova popularita je výsledkem jeho přirozeného talentu, ale také velkého nasazení a mravenčí práce. Jeho samotného i lidí kolem něj. Jandák je čitelný, srozumitelný a lidový politik v dobrém slova smyslu; rehabilitoval ten pojem, který komunisti zdevalvovali různými Novotnými a Zápotockými.

P.Ž.: Velmi se mluví o novele zákona o Státním fondu kinematografie, zejména v tom smyslu, že jde o dvojí zdanění - trest úspěšných privátních TV za úspěch. Zákon připravil ještě P. Dostál, ale do dnešní podoby jej prosadil už V. Jandák. Jak byste jej hodnotil z pozice ministerského úředníka, a pak z pozice filmaře?

M.B.: Ta otázka je trošku schizofrenní. Za prvé je třeba si položit otázku, jestli je film výjimečnější, než ostatní druhy umění a proč má být ze strany státu podporován více než třeba divadlo, hudba, výtvarné umění. Ale dejme tomu, že se shodneme na tom, že by podporován být měl. Ten zákon prošel složitou etapou vývoje. Předešlý ministr skutečně navrhoval dvojí zdanění. Nám se podařila zásadní změna v tom smyslu, že nyní je odváděná částka ze zisku z reklamy odčitatelnou položkou před zdaněním. Bohužel, druhým problémem je, že stát přenesl povinnost pomáhat českému filmu na soukromé subjekty (nejen na privátní televize, ale také distributory filmů a provozovatele kin) a také na občana, který to zaplatí zvýšením vstupného.
A soukromě jako filmař? Jako vystudovaný dramaturg vím, že zbytečnou a umělou likvidací Státního filmu na začátku 90. let byla také rozpuštěna barrandovská dramaturgie. Dnes českému filmu chybí. Nejsou tu formáty vizionářů a dramaturgů typu Antonína Máši, Věry Kalábové, Vladimíra Kornera nebo dokonce Pavla Juráčka. Zbyli tu dramaturgové v televizi, historicky druhá a třetí liga nomenklaturních kádrů, kteří se především věnují tomu, aby si vzájemně přilepšovali. Dnešní filmy jsou si poetikou i úhlem pohledu většinou podobné jako vejce vejci, spíše televizní, jednotvárné a řemeslně slabé a já se obávám, že pracně vybojovaná novela zákona přinese víc peněz stejným producentům a tvůrcům, aniž se zvedne úroveň současné produkce.

P.Ž.: Velmi se také mluví o novele církevního zákona. Zejména katolická církev má značné výhrady vůči tomu platnému zákonu, podle kterého se jí komplikuje zakládání právnických subjektů. Jak se díváte na tuto problematiku - nejen jako ministrův člověk, ale i jako daňový poplatník, z jehož kapes jsou církve dosud financovány?

M.B.: Tento problém se mě osobně nedotýká tak jako film. Pravda je jako obvykle někde uprostřed. Ministerstvo teď vede intenzivní dialog se všemi církvemi. Možná se ukáže, že je to zbytečný kompetenční spor. Zatím se neprokázalo, že by novela zákona zakládání církevních právnických subjektů bránila. Spor je o tom, zda ty instituce, které církve sice zřizují, ale nemají liturgický charakter, nýbrž vstupují na pole veřejné a světské včetně možnosti získávání finančních toků z veřejných zdrojů (školy, charity, diakonie), mají také podléhat právu světskému anebo zda je i v tomto případě církevní právo občanskému právu nadřazeno.

P.Ž.: Z téhož soudku - smlouva se Státem Vatikán. Co, podle vás, brání fakticky jejímu přijetí? Spatřujete v ní vy osobně resp. MK nějaká politická či právní rizika? Nemůže se tu v menším odehrát podobné drama jako na Slovensku, kde nepodepsání podobné smlouvy vedlo k pádu vlády a předčasným volbám?

M.B.: Především je třeba říci, že nejde o smlouvu s církví, ale o smlouvu mezistátní, tedy jak správně uvádíte, se Státem Vatikán, jenž ovšem hájí zájmy církve katolické. Diskuse ve Sněmovně ukázala, že mírné většině poslanců se tato smlouva zdá pro Českou republiku nevýhodná, především právě proto, že nadřazuje církevní právo právu světskému, což sice mohlo platit za feudalismu, ale dnes je zahraniční i naše vnitřní situace jiná. Naše republika existenci církví se vším, co k tomu patří, respektuje, ale na oplátku chce, aby církve respektovaly, že svoji činnost vyvíjejí na území suverénního státu. Pád vlády určitě nehrozí. Na rozdíl od Slovenska nebo Polska nejsme zemí s katolickou většinou.

P.Ž.: Otázka velmi politická: jak Vy, tak i V. Jandák jste byli po celá léta vnímání jako lidé spíše konzervativních či liberálních hodnot, jistě ne jako ryzí socialisté. Myslíte si, že lze subjektivní priority a hodnoty skloubit s výkonem politického úřadu?

M.B.: Se Slávkem Jandákem se znám asi dvacet let. Přesto nebudu mluvit za něj. Vím však, že na spoustu věcí máme podobný nebo totožný názor. Já si osobně vážím všech lidí i s opačnými názory než mám sám, pokud nejsou militantní a neškodí tím někomu jinému. Jsou mi protivní politici, kteří mluví nabubřele, nesrozumitelně a ztratili kontakt s realitou. Nic z toho, co ministr Jandák dělal a co prosazuje, není proti mému přesvědčení. Já sám své čtyři děti vychovávám k tomu, aby přirozeně a neokázale respektovaly cizí názory, víru, rasu a přesvědčení, aby se nikdy s nikým proti někomu nespolčovaly, nikoho nekádrovaly a nikomu záměrně neškodily. Mrzelo by mě, kdyby si někdy v životě osvojily manýry svazácké soldatesky, která je dnes zastoupena v mnoha médiích a chová se stylem a tolerancí Zemánků z Kunderova Žertu. Zmíněné hodnoty jsou pro mě důležité a bráním je tak, jak to jenom dokážu. A stejně jako ministr se dostávám do sporu s těmi, kteří je porušují.
Všimněte si, že ministr má přátele napříč politickým spektrem. O těch lidech mluví s respektem a uznáním. Do boje se pouští jenom ve chvíli, kdy je bezdůvodně a nespravedlivě napadán, a vy víte, jakým lidem vadí. To nemá nic společného s konzervativními, liberálními či socialistickými hodnotami.
A ještě něco. Ministr je nestraník, přesto ctí dres ČSSD víc než jeho předchůdce, třebaže u některých novinářů si tím škodí. Bylo by jistě pohodlnější tvářit se jako bezpartijní kamarád umělců. Potom je otázkou, co to je, být "ryzím socialistou"? I konzervativec či liberál mohou mít sociální cítění, respektovat princip solidarity či prosazovat transparentnost politiky a hájit zájem a potřebu veřejné služby. A obráceně: i socialista může ctít tradiční konzervativní hodnoty či liberální přístup k dynamickému řešení problémů. Svět není černobílý.

P.Ž.: A je vůbec MK explicitně politický, či spíše odborný úřad?

M.B.: Každé ministerstvo včetně toho našeho by mělo být především odborným úřadem, jenž ovšem plní politické zadání té vlády, která zvítězila ve volbách. Problém asi nebude v základní koncepci - péči o památky, podpoře živého umění apod., ale ve způsobu, jak tuto koncepci realizovat. Nemyslím si, že by příchod ministra Jandáka chod ministerstva zpolitizoval, a je dostatečně známo, že ministr Dostál práci ministerstva jen velmi nerad spojoval se svým členstvím v ČSSD.

P.Ž.: Jak se díváte na mediální prostředí u nás ve smyslu legislativy a institucionálního rozvrstvení? Nebylo by zapotřebí nějakých reformních kroků, jak ve vysílací praxi (dvojkolejnost kompetencí mezi RRTV a ČTÚ), tak v tiskové praxi (uvažovaná novela tiskového zákona)?

M.B.: Dvojkolejnost kompetencí mezi RRTV a ČTÚ by měla takřka zcela odstranit novela zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, kterou už Sněmovna konečně schválila a teď se čeká na Senát, případně prezidenta republiky. Před příští Sněmovnou však stojí také nutnost novel zákonů o České televizi a Českém rozhlase. Pokud jde o tiskový zákon, jeho problém je v tom, že právo na odpověď je jen těžko vymahatelné a právo na opravu z něj při předešlém projednávání ve Sněmovně díky tlakům některých vydavatelů ve spolupráci s některými politiky vypadlo vůbec. Občan se může bránit jen velmi těžko a vlastní vnitřní zodpovědnost novinářů za svobodu slova je v Česku velmi nezažitá či spíše neexistuje. Tak se hledá cesta prostřednictvím legislativy. Totéž se týká regulace obsahu rozhlasového a televizního vysílání. Tištěná média podobný zákon nemají, stačí jiné právní předpisy - občanský zákoník, trestní právo. Až jednou bude dostatek technických prostředků a převis nabídky nad poptávkou, stane se zákon o rozhlasovém a televizním vysílání v tomto směru nadbytečným.

Připravil