ROZHOVOR: S Jaromírem Svobodníkem...

... o operaci křečka a nejen o ní

Železniční vlečka povalila křečka,
skutálel se z náspu do polí.
Zdali pak ses křečku nezranil o vlečku,
zdali pak tě něco nebolí?

Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku,
spravil by to náprstek nějakého moku.
Na kolejích nebudu už nikdy dělat bobky,
leda bych měl na zádech odrazové stopky…

(zpíval Ivan Mládek)

Když MVDr. Jaromír Svobodník vystudoval v Brně vysokou školu veterinární, nastoupil po několika letech terénní praxe na jaře roku 1970 jako veterinární lékař v Zoologické zahradě v Praze. Od roku 1983 pak působil jako expert při formování zoologické zahrady v Alžíru. Na přelomu 80. a 90. let byl opakovaně jmenován ředitelem ZOO Praha, kterým se ale nikdy nestal. Po privatizaci veterinární služby se věnuje soukromé praxi, ale nadále také spolupracuje s pražskou zoologickou zahradou jako veterinář a jako člen odborné komise.

Na podzim roku 2007 jsme se spolu sešli před rozhlasovým mikrofonem ve společenském minicentru Nostalgická myš v Šemanovicích u Kokořína. Sálek byl zaplněn publikem a já jsem pana doktora zpovídal v rámci pořadu Nostalgické muzeum zábavy…

Každý člověk si v dětství vyprosí u rodičů nějaké zvířátko. Jaké bylo to, které jste měl doma jako první?

Na to bude velmi jednoduchá odpověď, protože mně rodiče nepořídili nikdy žádné zvíře. Za to však jsem už od raného věku věděl, co budu jednou dělat. Když se mě někdo dospělý tenkrát zeptal: Chlapečku, čím budeš, až budeš velký?, tak já jsem odpovídal: Já budu veterinářem v zoologické zahradě! A to jsem říkal na náměstí v Kroměříži, kde jsem se narodil, což je 300 kilometrů od Prahy, a ten sen se mi vyplnil - byl jsem veterinářem v zoologické zahradě.

K tomu rozhodnutí jste ovšem musel nějak dojít?

To rozhodnutí vyplývalo z takového mého zarputilého zájmu o zvířata. Ve čtvrté třídě jsem měl už přečteného celého Brehma, Život zvířat. A když byla hodina biologie, na kterou jsme měli paní učitelku Gardavskou, tak já ji začal opravovat a doplňovat těmi historkami, které jsem z Brehma vyčetl. Takže si zavolala mé rodiče v domnění, že mě navádějí, abych snížil její kantorskou autoritu, ale ono se to vysvětlilo, poněvadž moje matka byla taky kantorka, takže byly kolegyně. Paní učitelka byla rozumná, protože potom v hodinách biologie, když jsme měli přírodovědu, se nám nesnažila už nic vyprávět a řekla vždycky: Svobodníku, pojď před tabuli a řekni jim to! Takže já šel, ocitoval jsem Brehmův život zvířat a byli jsme asi jediná třída, kde byl klid. Vyvolával jsem ty své spolužáky a myslím, že jako kantor ve čtvrté třídě jsem byl docela úspěšný.

A kdy jste poprvé v dětství navštívil zoologickou zahradu?

To mně mohlo být takových sedm-osm let. Tehdy mě rodiče vzali do Prahy na výlet a šli jsme do zoo z Pelc Tyrolky pěšky, a já tam, ještě ve starém pavilónu, uviděl poprvé slona Babyho. (Baby byl první slon, který se do zoo dostal už v roce 1933. Pozn.O.S.) To jsem netušil, že tam jednou přijdu jako její pracovník.

A ještě vám musím říci, že všechny knížky, které tehdy vydal ředitel Zdeněk Veselovský ještě jako mladík, Naše zoo, leporela, to všechno jsem měl jako děcko „naštudované“. Myslím, že pro mě nebyla žádná jiná cesta, než cesta do té zoologické zahrady, že mi to ty sudičky naházely do kolíbky po nůších.

Pane doktore, ještě než na vás budu loudit veselé historky z Vaší praxe v pražské zoo, chtěl bych se Vás zeptat, které ze zvířat považujete za klauna? Které má nejveselejší povahu?

Víte, my, jako lidské plemeno, jsme upírali zvířatům schopnost myslet. Všechno se považovalo za reflexní záležitost. Pak, v polovině minulého století, začal na té věci pracovat jistý Konrád Lorenz a ten vypracoval nauku o psychologii zvířete, která se začala rozšiřovat dál a dál a dnes už o myšlení zvířat v podstatě nikdo nepochybuje. Dokonce už to zachází tak daleko, že jsou zvířecí psychiatři, protože bylo například dokázané, že psi držení ve velkých městech trpí neurózami a když je odvezete na tři čtyři týdny na venkov, tak že se to na jejich chování velice příznivě projevuje. Ta záhada s komunikací přestala existovat v okamžiku, kdy jednoho experimentátora napadlo navázat s lidoopy posunkovou řeč. My jsme se pořád snažili naučit zvířata mluvit lidskou řečí, ale ono to nejde. Pak se ale ukázalo, že posunková řeč lidoopů ke komunikaci vede. A skutečně vedla. Byla gorila, která se naučila 280 znaků. Protože ale nebyla schopná časovat ani skloňovat, byly z toho poměrně zajímavé rozhovory. Ten experimentátor za ní přišel a povídá jí například: Co si dáš k snídani? A ona odpověděla: Já k snídani…dát…čaj. A byla schopna i abstraktního myšlení, poněvadž jí dal například okurku a řekl: Co je to? A ona odpověděla: Já nevědět, vypadá to jako zelená banán. Ty pokusy se dělaly jak v Americe tak i v Rusku, a dělají se dodnes. Před časem jsem byl v Berlíně, kde je obrovský institut pro výzkum primátů. Zaměstnávají tam lékaře psychiatry, psychology, veterináře, a srovnávají ty projevy zvířat s projevy dětí. Přičemž bylo prokázané, že v testech lidoopi ty děti jednoznačně poráží. Malé děcko není schopné ty úkoly řešit, načež lidoopi, gorily, šimpanzi a orangutáni ano.

Také se ukázalo, že v některých typech testů, kde selhali jak lidoopi, tak i děti, neselhali psi. Psi to byli schopni řešit. Vysvětlení je v tom, že soužití člověka se psem trvá nejméně patnáct tisíc let, což je tak dlouhá doba, že se to muselo na psychice a inteligenci toho zvířete nějak projevit.

No a otázka veselosti? Zvířata mají všechny projevy, v první řadě primáti, kteří jsou člověku nejblíže; každé zvíře prožívá radost a jestliže ta radost je nějak spojena ještě s vámi a s vašimi prožitky, tak není o čem diskutovat.

Jako dlouholetý veterinář v pražské zoologické zahradě jste si musel vědět rady se zdravotními problémy neskutečného množství nejrůznějších druhů zvířat. Na který kuriózní „případ“ rád vzpomínáte?

Mám jeden nezapomenutelný příběh. Volal mi kdysi jistý profesor Polák, což byl ředitel Státní veterinární správy, a ten mi energicky, poměrně strohým hlasem, jak to šéfové umí, řekl, že má známou a ta že potřebuje vyšetřit křečka, který je údajně nemocný. On že by rád, vzhledem k tomu, že jsem v zoologické zahradě, abych se tomu křečkovi věnoval. Tak jsem si domluvil s tou paní schůzku, ona přinesla křečka, ale ten křeček Roborovského byl v postatě zdravý. Jenom jedno oko mu vystupovalo z důlku a už nebylo k zachránění. Já jsem té paní řekl: Podívejte se, já nevím, jestli je to tlakem nějakého nádoru, ale to řešení je jenom jediné - chirurgickou cestou. Křeček je malinké zvířátko, já nejsem schopen mu doplňovat tekutiny, nejsem schopen mu zajistit transfúze. Možnosti ošetření jsou velice redukované, ale já se to přece jenom pokusím odoperovat, nechte mi křečka tady.

Ta paní to tehdy odmítla, že prý na to není připravená a že ho přinese až další den. Druhý den přijela autem a z toho auta vyndala neuvěřitelnou klec - Disneyland byl proti ní hadr. Ten křeček tam měl všechno: Postel s nebesy, skluzavku, kolotoč, několik bubínků, ve kterých mohl běhat stále dokola, bazén (přičemž křečci se moc nekoupou), ten byl ale vypuštěný, aby se v něm neutopil. Paní mi tedy klec s celým tím vybavením a křečkem předala, já vzal křečka do operačního programu, nachystal jsem si ho a odoperoval. Operace se podařila, pacient ji přežil. Umístil jsem pak křečka s klecí do karantény a zavolal ústřednímu řediteli, že ten výkon dopadl dobře, ať si paní, na kterou jsem neměl kontakt, pro něj přijde. Uplynul den, dva, týden, měsíc, a paní nikde. Až jednou jsem měl v neděli službu a náhodou se podívám z okna své kanceláře a vidím tuhle ženu, která byla zavěšena do nějakého mladého, pohledného muže, jak spolu jdou za mnou. Když přišli do kanceláře, tak jí povídám: Jé, to je bezvadné, že jste tady, hned vám toho vašeho křečka dám, daří se mu velice dobře, umístil jsem ho zatím do naší nemocnice, aby se o něj staral někdo jiný než já, což naše ošetřovatelky poctivě dělají. Posadil jsem hosty na koženkové kanape a šel jsem pro křečka. Proběhnu tou nemocnicí, najdu klec, ovšem prázdnou. To mě zarazilo, tak jsem hledal nějakou ošetřovatelku, byla neděle, takže až po nějaké chvíli jsem rozhlasem jednu sehnal. Přišla Boženka Gottfriedová, a já jí říkám: Boženko, kde je ten křeček? Ona na to: Jé, vy to nevíte, pane doktore? Já, když jsem se dívala, jak tam pořád leze po těch nesmyslných houpačkách, tak jsem si řekla, že mu udělám radost a vyndala jsem ho z té klece ven, ať se trochu proběhne po stole a on vám najednou z toho stolu skočil dolů a zabil se…

Mně bylo v tu chvíli hrozně - já si připadal jako nějaký dobyvatel hradu, kterého polijí olovem! Vůbec se mi nechtělo jít zpátky k té paní, kterou jsem předtím ujišťoval o křečkově dobrém zdravotním stavu, a oznámit, že z živého křečka je naráz mrtvý křeček. No, musel jsem se vrátit a ten smutný fakt jí říct. A ona - omdlela! Sesula se mi tam na to kanape, no, já ji nemohl křísit (což mi bylo líto, protože byla pohledná, ale byl tam ten pán, co ji doprovázel), nicméně za chvíli se sama dostala z té předstírané, anebo skutečné mdloby a aniž slovo řekla, tak odešla. Bez jakéhokoliv komentáře. Za pár dní mi zatelefonovala a povídá: Nezlobte se pane doktore, že jsem tak bez rozloučení odešla, mohl byste mi říct, co se vlastně přihodilo? Já na to: Podívejte se, té paní, co vašeho křečka po operaci ošetřovala, se zdálo, že to běhání po těch labyrintech je pro něho namáhavé, a tak chtěla, aby se proběhl po stole, na rovné ploše kde mu nic nepřekáží, a on se najednou rozběhl a skočil z toho stolu – ten křeček prostě spáchal sebevraždu, to byla čistá sebevražda. A na to mi ta dáma řekla: Víte, já vás na to chtěla upozornit, mě to nepřekvapuje. On se o to doma pokusil dvakrát.

Pane doktore, může se operovat také třeba had? Nebo papoušek?

No jéje! U hada jsem dokonce dělal císařský řez - u krajty, která nemohla porodit... Když jsme kdysi dělali s hady, tak nebyla žádná anestetika specielně pro hady, tak jsme je dávali do lednice, kde jsme je podchladili. A jakmile se ten had podchladil, tak ztuhnul. A v tom okamžiku – to se týkalo hlavně ošetření v tlamičce – jsme provedli nějaký ten zákrok. Pak už se objevily přípravky, kterými šel uspat i had. Papoušci, ti se dají uspat poměrně snadno…

…akorát, že když se potom proberou, tak mohou člověku nadávat…

…ale obvykle nenadávají. Ovšem když už jsme u těch papoušků, tak vám povím jednu historku: Ředitel Veselovský se kdysi rozhodl, že dá manželce k vánocům papouška. A koupil jí papouška žaka. Koupil ho ve Zverimexu, aby ho nikdo nemohl vinit, že jako ředitel zoologické zahrady ho vzal někde z vlastních zdrojů. Ten papoušek tedy žil u Veselovských a když jeli na dovolenou, tak ho pan ředitel přinesl i s klecí k nám do nemocnice a my jsme se mu po dobu té dovolené o něj starali. A v té nemocnici pracoval jeden zoolog, který to udělal naschvál - možná, že něco proti Veselovskému měl – že toho žaka cíleně po celou dobu jeho pobytu v nemocnici učil dvě slova, a sice: kurva - tchýně. No, dopadlo to tak, že Veselovský se vrátil z dovolené, vzal si žaka zpátky a přišla k nim tchýně. A ta druhá manželka Veselovského, Šámalová, byla z velice dobré rodiny, Šámal byl kancléř Masaryka, takže to byla rodina velice na úrovni, a teď – jak nám to potom Veselovský vyprávěl – seděli všichni, včetně dvou synů a paní Šámalové, u večeře, když tu najednou papoušek začal. Na to se tchýně zvedla a řekla: Zdeňku, já jsem nevěděla, že prostřednictvím papouška budeš proti mně popouzet své děti! A naštvaně odešla. Veselovský, který tušil, která bije, přiběhl celý rudý do nemocnice a toho zoologa si velmi tvrdě podal. Řekl mu: Já tohle nebudu žehlit, to je na vás, vy vyhledáte moji tchýni a pěkně jí osobně vysvětlíte co jste toho papouška naučil říkat za blbosti! Takže zoolog vyhledal paní Šámalovou, vysvětlil jí celou situaci a poněvadž paní Šámalová byla znovu vidět v zoologické zahradě, bylo jasné, že to přijala jako dáma.

Pokud vím, tak máte své zkušenosti také s filmaři, kteří občas potřebují, aby jim nějaké zvíře zahrálo ve filmu. Zvěrolékař musí být v takovém případě na místě, že?

Myslím si, že každý člověk má ve svém životě období, kdy se věnuje něčemu, co potom odkládá. Jedno z takových mých období byla práce pro Filmové studio Barrandov. První film, na kterém jsem participoval, byl film s paní Černockou Dívka na koštěti. Oni si páni režiséři vymýšlí neskutečné věci, myslí si o těch zvířatech, že to jsou herci. Když jsem přijel na natáčení, tak mi pan režisér Vorlíček řekl: Já mám tady takovou krávu, ta kráva bude žrát kouzelnickou knihu, a potřeboval bych, abyste tu krávu přinutil udělat tady na ten stupínek deset kroků, tam aby se mi otočila na kameru a pak tu knihu sežrala. Já povídám: No, já nevím, jestli ji přinutím sežrat knihu, ukažte mi ji jak vypadá? Tak mi tu knihu ukázali a já ji nechal vyrobit ve Vysočanech, kde byly Pražské pekárny a mlýny, z nějakého pšeničného šrotu. Ale ukázalo se, že kráva ani o takovou knihu nemá žádný zájem, tak jsme tu scénu museli zjednodušit. Já jí napíchnul takový přípravek, po kterém byla plně manipulovatelná, ale přitom si nelehla. Pak jsem ji postavil na to podium a dal jsem jí tu knihu, jenomže ona jí vypadávala z pusy. Tak mě tehdy napadla geniální myšlenka, která se mi osvědčila, ale kterou by ochránci přírody asi neradi slyšeli: Vzal jsem kolíček na prádlo a ten kolíček jsem té krávě připevnil na jazyk. A ono jí to vadilo, takže neustále mlela hubou, no a při té příležitosti jsem jí strčil tu knížku do té široké pusy a bylo to nafilmované. Ona ji sice nesežrala, ale působilo to velmi věrohodným dojmem, takže pan režisér byl spokojen.

Podobných příhod mám samozřejmě víc. Jednou mě pozvali k natáčení filmu, který se jmenoval Levé křídlo. Byl to takový smutný příběh z konce války, režíroval ho pan režisér Hanibal. A barrandovské studio měl tehdy obsazené nějaký pan Drapák, který vlastnil za Prahou statek a tam choval kdovíco. Když bylo pro Barrandov potřeba dodat nějaké zvíře a vycvičit ho, obrátili se na pana Drapáka, který ho dodal a vycvičil. V tom filmu byla scéna, kdy utíká nějaký uprchlík z koncentračního tábora do takového prudkého kopce a tam vysílený padne pod stromem, kde ve větvích pobíhá veverka. A ta veverka měla představovat svobodu a on pod tím stromem měl představovat toho chudáka, co trpí. Drapák tedy odchytal šest veverek, jenomže – cvičte veverku! To není vůbec jednoduché! Herec tedy ležel pod stromem, na strom pustili jednu veverku a ta veverka, než to kameraman nafilmoval, udělala frnk a byla pryč. Tak zavolali Svobodníka, žejo. Jenomže já se zklidňováním veverek neměl žádné zkušenosti! A když jsem dorazil na místo, tak ty veverky už zbyly dvě, protože čtyři z šesti byly nechtě „vysazeny“ zpátky do volné přírody. Tak jsem zkusil na jedné diazepam a ono to na ni fungovalo až moc dobře, protože když jsme ji posadili na větev, tak se tam potácela jak opilá a vypadalo to, že každou chvíli z té větvičky spadne. Pan režisér kolem pobíhal a křičel: Já nechci mrtvou veverku, já chci živou veverku!!! Takže poučen, co s předchozí veverkou udělala první dávka diazepamu, poslední veverce jsem už přichystal dávku, která jí umožnila odehrání celé scény a dopadlo to dobře. Herečka-veverka to odehrála, jak měla.

Bral jste si ze zoologické zahrady někdy také „práci domů“?

Samozřejmě! To bylo to nejkrásnější! Bral jsem si domů různá zvířata. Když mě mé děti unavily – protože, jak známo, my chlapi si dokážeme s dětmi hrát tak dvacet minut a už toho máme akorát po krk – přinesl jsem si domů třeba šimpanze. Vždyť jsem to měl přes dvůr. Doma jsem ho vykoupal ve vaně, aby nebyl cejtit, a byli jsme spolu až do rána. Ráno jsme šli zase do práce. Občas jsem to musel udělat, prostě nebylo možné si některá zvířata na chvíli k sobě nevzít, zasloužily si to. Já si vždycky s těmi zvířaty vytvářel vztah. Mám rád, když to není taková povrchní forma. Častokrát jsem si brával šimpanze Justýnka a Máničku. Ty jsme po určité době prodali do zoologické zahrady v Ostravě. Když jsme se rozhodovali, jak je do té Ostravy budeme transportovat, nakonec se rozhodlo, že pojedou na volno, bez klece. Oba byli velice krotcí, šlo s nimi manipulovat. Já to chtěl jenom vylepšit tím, že jsem jim dal přípravek, který se jmenuje Dehydrobenzperidol. Předepisuje se lidem a vytváří takový zvláštní stav, který psychiatři označují jako mineralizaci pacienta. Člověk po něm zůstane netečně sedět a když mu vyndáte jazyk z pusy, tak sedí s vyplazeným jazykem, když mu dáte ruku nad hlavu, tak on drží tu ruku nad hlavou. Je to prostě takový zvláštní psychický stav. Tak tohle jsem do těch šimpanzů v den jejich transportu nalil. A aby jim nebyla zima, oblékli jsme je do jejich teplákových souprav. S pruhy Adidas vypadali hezky. Nasedli jsme do mikrobusu – šofér, vedle šoféra zoolog, který to všechno vyřizoval papírově, a na zadním sedadle vedle mě Justýnek se svou samičkou a jejich ošetřovatel. Tak jsme jeli, jeli, a najednou někdo říká, že má hlad. Šofér na to: Fajn, tady u Olomouce je bezvadný motorest Zlatá křepelka. Je tam parkoviště, na které bude z toho motorestu vidět, tak tam se stavíme. Dorazili jsme ke Zlaté křepelce a naši šimpanzi byli pořád ještě utlumení, ale už se z toho trošku zotavovali. Tak jsme tedy šli jíst, objednali si a čekali, až nám jídlo přinesou, když tu se rozrazily dveře a v nich vyjukaný chlap volá na nějakého svého kamaráda: Frantóóó, pojď sééém, musíš se jít podívat – venku boxujou dva černoši!!! Já věděl hned, kolik uhodilo. Nechali jsme polívku polívkou, vyběhli ven a vidíme, že kolem našeho mikrobusu už je dav lidí a šimpanzi, jak se tak vyčerpali „boxem“, už jen leželi zaklesnutí do sebe. Nejspíš už asi bylo po druhém kole. A z toho davu někdo najednou povídá: Vždyť to nejsou černoši, to jsou cikáni! Vzdělanější na to: To nejsou žádný cikáni, to jsou gorily! Tak se tam chvíli dohadovali, pak jejich zájem opadl, my jsme dojedli obědy, absolvovali cestu do té Ostravy, šimpanzy předali a tím to skončilo. Ale… Když jsem po x létech přijel do Ostravy, řekl jsem si, že se musím podívat, jak prospívá Justýnek. V jejich pavilónu je nepřímé osvětlení. Klece jsou jasně světlé a chodba tmavá – z toho stínu jsem je pozoroval. Už povyrostli, Justýnek zmohutněl. Nevydržel jsem, přelezl zábradlí a stoupl si k té kleci. Povídám: Justýnku! A Justýnek, když mě uviděl, začal ječet, přiběhl k mříži, celého mě objal; prostě mě poznal. Ta jeho holka také, ale musela počkat, poněvadž u nich vládne patriarchát jako řemen. Chlapi se s těmi samičkami nepárají. Takže ta až potom, co se na mně Justýnek vyřádil a řekli jsme si spolu, co jsme si řekli, ostýchavě přišla také, abychom se pozdravili. - Ta paměť je neuvěřitelná…

Existuje na světě nějaké zvíře, které byste si přál – pochopitelně pokud by bylo nemocné – léčit?

Díky zoologické zahradě jsem léčil v podstatě už ledacos… A považuji za své pozitivum, že jsem nikdy nedělal rozdíl mezi cenou toho kterého zvířete. Věnoval jsem se stejně třeba nějakému burundukovi, co stál pár korun, jako gorile, která byla tehdy za 50.000 marek. Rozdíly v té péči jsem prostě nikdy nedělal. Nicméně se musím přiznat, že i v mém životě byla zvířata, ke kterým jsem tíhl víc než k těm druhým, a kterým jsem se snažil prokázat nikoliv kvalitnější servis, ale lepší servis z toho lidského, vztahového pohledu. Jinak se ale nedá říct, že bych měl nějaké extra oblíbené zvíře. Myslím si, že ten zvířecí svět je natolik pestrý, natolik variabilní, natolik nepoznaný a natolik krásný, že to je ten hlavní dar, který nám je příroda schopna dát.

(Kapitola z chystané knihy Úsměvy z historie pražské zoo, kterou v roce 2011 vydává nakladatelství Ikar – Euromedia)